Mobilní rekapitulace

Nějak nemám poslední dobou štěstí na mobily. Nerada je měním po době menší, než je pět let a to se mi už několik let nedaří. Zkusila jsem zavzpomínat na svou víc, jak dvacetiletou mobilní minulost.

Proč? Proto!

Nemám ráda politiku, nemám ráda politiky, nechtěla bych být politik a nechtěla bych žít s politikem. Nechtěla bych mít politika v rodině. Za žádnou cenu. Ani za ty jejich prachy ne.

Chápu ovšem, že někdo to dělat musí a již jsem léty natolik poučená, že vím, že slušný člověk to asi nikdy nebude. Takže volím ty, kteří se mi zdají nejméně vulgární, nejméně arogantní a nejméně sebestřední. V devětaosmdesátém jsem stála na Václaváku a zvonila klíčema a následně na Letné poskakovala, aby mi neumrzly nohy. A věřila jsem. Díky mému tehdejšímu zaměstnání v Kanceláři prezidenta jsem poměrně brzy vystřízlivěla a dlouhá léta jsem politické dění okolo sebe vnímala jen tak okrajově. Ne, že by se mi líbilo, co se děje kolem, ale posunula jsem si hranice tolerantnosti vůči špatným politikům poměrně nízko a dost vydržím

.

Jednou z mála mých aktivit tohoto rázu byla účast v referendu o vstupu ČR do EU, kde jsem svým slabým hláskem vykřikovala, že EU ne, ne a NE.

Pak jsem se účastnila přímé volby prezidenta a když jsem z volební komise nevymámila jméno třetího kandidáta, volila jsem menší zlo v podobě knížete Schwarzenberga. Výsledek voleb mne velmi rozladil a trošku mne uklidnilo vědomí, že se našla země, kde jsou na tom stejně jako my, ne-li hůř. Protože Trump se američanům taky povedl. Ačkoliv to neznamená, že se od té doby za Zemana méně stydím. Kdepak! Stydím se hodně. A čím dál, tím víc... 

Od doby, kdy je v čele našeho státu Zeman, začala jsem se zase o politické dění okolo nás zajímat víc. Seznala jsem, že naši představitelé jsou ještě větší … nenapadá mne vhodné slušné slovo, tedy znovu: Seznala jsem, že naši současní představitelé jsou mnohem horší, než ti předcházející a čekala jsem, kdy přijde něco, co mne zase uvede do stádovitého klidu nebo co mne rozdráždí.

Přiznávám, že bych na stará kolena preferovala stádovitý klid a nohy v teple, ale co provádějí Zeman a Babiš je pro mne již neskousnutelné. Arogance obou dvou už přesáhla meze, které jsem schopná tolerovat.

A tak zase na stará kolena stojím na Václaváku a zvoním klíčemi. Včera bylo náměstí pod koněm plné do půlky. Věřím, že jestli ti dva sebestřední a samolibí pánové neodejdou z politického dění, příště bude Václavák plný.

A pak zase na Letnou… 

Proč? Proto! Petice za odvolání Andreje Babiše a Miloše Zemana

První letošní let Mouchy

Tak nám zase kvetou šeříky a já si místo novoročního předsevzetí dávám květnový závazek, že Moucha bude poletovat častěji, než v uplynulých čtyřech měsících.

Ne, že by nebylo co psát, ale nebyl čas. Hrozně mě baví nudit se a gaučovat, leč nějak na to nemám „koule“ a vždycky si vymyslím něco, co mi tyto bohulibé činnosti pokazí:

Takže jako první jsem si dodělala papíry na výchovnou nepedagogickou činnost a k tomu se jaksi samosebou přidružily činnosti, které mému já byly do nedávna téměř cizí – ale klientům něco nabídnout musím. Zvolila jsem pro začátek enkaustiku a decoupage, pokouším se zvládnout alespoň základny patchworku. Poslední z toho je pro mne docela náročné, protože s jehličkou jsem nikdy velký kamarád nebyla. I když, co si pamatuju, když byly malé moje ratolesti, měly dost ošacení mé vlastní výroby z vlny či látkek. Leč dítka rostou a já od té doby ušila maximálně závěsy… Sama jsem zvědavá, jak to dopadne.

Když se při práci, ve které jsem od nového roku zase naskočila do nepřetržitého provozu a denní střídá noční (i když takový masakr jako kdysi v divadle to není, to už bych asi nedala) věnuji ještě různým výtvarným technikám, případně studuji různé střihy a návody, rodný dům se zahradou se do toho probouzí ze zimního spánku kvílejíc, co vše se musí natřít, opravit, posekat, prostříhat a podobně, není moc čas ani na návštěvu střelnice, natož na lenošení.

Tož tak…

2016 je v pdachu, tož tedy PF 2017!

Nemám moc ráda Vánoce ani jiné svátky a snažím se je nevnímat a trávit je, pokud možno, v zaměstnání (letos jsem to skoro prošvihla, ale nakonec to taky klaplo, vyšly mi jak tři dny Vánoční, tak Silvestr i Nový rok), nicméně s každým koncem roku se i já pouštím do bilancování, dávajíc na misky pomyslných vah to dobré i to špatné, co rok právě odcházející přinesl a odnesl.  A vždycky věřím, že ten rok nadcházející bude od prvního ledna do posledního prosince zalitý sluncem a plný pohody, s absencí průserů, že budu překypovat zdravím, nastane celosvětový mír, vyhraju sto mega a tak podobně. Nebo alespoň že ten nadcházející rok bude lepší, než ten právě končící. Nebo alespoň, že nebude horší. Alespoň ne o moc...

Je to ňáký rozbitý...

V létě jsem udělala jedno ze svých životních rozhodnutí a vyměnila přizdechlý notebook za klasiku v podobě stolního PC. Navíc jsem vsadila na dobrou značku a očekávala, že mi stroj bude několik let spolehlivě sloužit - stejně, jako jeho předchůdci.

Tak prej ne.

Včera zřejmě kdesi v rákosí luplo a ve vrbě hrklo a počítač se vypnul a odmítá se probudit k životu, přestože jsem na něj zkoušela tance mrtvých, šamanský obřad vyvolávání deště a vyhrožovala mu kladivem a sekerou.

V rámci reklamačního řízení mi bylo řečeno, že mám zrušit v PC všechna hesla a odstranit svá privátní data. Jen neřekli jak, když čučím jen na tichou mrtvou věž. Snad vyrvat HDD?
Každopádně to bude asi opět velká legrace.
Ale protože mám už dva dny manžela, tak jsem mu předala veškerá práva k zajištění opravy a ať se stará. Alespoň vyzkouším další výhody vlastnictví manžela - kromě zvedání těžkých břemen by se mohl hodit i na vyřizování a zařizování nepopulárních záležitostí. Já na to stejně nemám nervy.

A běda mu, jestli se oprava mého počítadla nepodaří v mnou akceptovatelném čase!!!

Rozvážně nerozvážný čin...

Já se v životě moc nenudím a tak moc bych přitom chtěla. Ale co chci, když už  dvacet let sdílím společnou domácnost se svým drahým polovičkou. S ním se ani moc nudit nedá, což mne leckdy docela mrzí.

Naše dvacetileté soužití se posunulo do další úrovně. Když se drahý polovička v létě málem přizabil a měla jsem problémy, jako cizí osoba, se za ním dostat do nemocnice, začali jsme uvažovat, co s tím.

A včera jsme realizovali nápad, který vzniknul už před mnoha lety a jehož realizaci jsem se mnoho let usilovně bránila.   

Snad to nebyl po tak krátké známosti nerozvážný čin…

Léto budiž pochváleno!

Tak nám pomalu končí září a já bych se chtěla trošku poohlédnout za uplynulým létem, které bylo hodně nestandardní, leč odpovídající mým trendům posledních let.

DOOM

Já se držela hodně při zdi, ale když bližního svého řežete motorovou pilou, tak si bez nich to kvílení a řinčení řetězů prostě neužijete...

Doom Marine, jdem do toho!

Král je mrtev, ať žije Král!

Minule jsem tady plakala, že můj zánovní notebook odchází pomalu, leč jistě, do křemíkového nebe. Pomalu se změnilo v rychle a skon mého počítadla byl rychlejší, než jsem čekala.
Tož tedy můj milý staroušek notebook MSI ještě zvládl přesosat data na externí HDD a pak byl uložen do brašny, protože kdoví, co kdyby třeba někdy se dal zprovoznit. A já si řekla, že budu mít teď víc času na své ostatní aktivity a nebudu vysedávat u PC a že vlastně žádný počítač nepotřebuji.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala...

La storia di Jejka

C’era una volta una fanciulla, di nome Cenerentola, che viveva con la matrigna cattiva e le due sorellastre gelose. La povera Cenerentola doveva fare da sola tutti i lavori di casa, con la sola compagnia dei suoi amici uccellini e topolini, che la svegliavano ogni mattina e la tenevano allegra. Infatti, anche se le sorellastre e la matrigna la trattavano sempre male, Cenerentola non smetteva mai di sorridere e cantare.

PC x NB - a hlavně jejich klábosnice

Když jsem kdysi dávno začínala laškovat s výpočetní technikou, byla to převeliká taškařice. Ale od té doby přeci jen uplynulo trošku vody a já se z naprostého začátečníka stala začátečníkem mírně pokročilým.

(retro PC - nejsem autor). Ale měla jsem podobnej, jen klávesnici dvoubarevnou, heč!

Za těch pár let jsem byla majitelkou už mnoha strojů, první roky to byly klasické PC a od začátku jednadvacátého století už jsem jen střídala notebooky. Ten můj poslední noťas (již několikátý MSI) ale pomalu (asi rok) odchází do křemíkového nebe a já už to jeho pomalu (asi rok) přemýšlím, jestli další notebook nebo jestli půjdu cestou zpět a pořídím si zase decentní věžičku, nejlépe něco jako Dell Alienware Aurora, jehož prodej skončil, ale svého času a vlastně pořád se mi moc líbí. Co se noťasů týká, na rozumný MSI nemám a nechce se mi vzít dvě služby navíc, abych na něj měla, takže budu ještě pokukovat po něčem, co mi snad dalších pár let bude dělat kamaráda. (Stejně skončím u Lenova, který si časem nakonfiguruju k obrazu svému, protože nevezmu službu navíc ani na Della!)

Každopádně o tom to nemělo být. Jak už jsem psala, noťásek už pomalu odumírá a nejenže trošku supluje rozpálenou pánev, ale už zdechá i klávesnice. Chvílemi jsem si připadala jako starý sumerský písařík, který pomocí kladiva a dláta tesal do kamene svůj blog. N, J, A a W se na monitoru objevily jen díky použití hrubé síly, mezerník přestal reagovat na cokoli včetně mého zuřivého funění. Aprotožeseminechtělopsátbezmezer, nebo-případně-místo-mezer-dělat-pomlčky, nedalo mi, než zauvažovat, co s tím. Do stávajícího noťasu nevrazím ani korunu... ale někde ve sklepě mám stařičkej počítač, který jsem ještě neodvezla do sběrného dvora...

Mí blázni mi rozumějí...

Pár dní před mým nástupem na praxi v Psychiatrické nemocnici jsem se náhodou potkala v hospůdce u nás na rohu se spolužákem, který u piva nadhodil otázku, k čemu nám ta škola vlastně byla. Nikdy jsem se nad tím nezamyslela, bylo mi v ní prima, dobře se mi všechno poslouchalo a většina témat, postřehů a příběhů z praxe, se mi zdála zajímavá. Tou dobou jsem utratila majlant u Dobrovského za hromadu knížek o seniorech v domácí i ústavní péči, Alzheimerově chorobě, demenci...  

Obecní blázen

Přišel mi dopis. Byť nebyl do vlastních rukou, ba ani do cizích, byť byl naprosto obyčejný, paní Poštovní se snažila mi ho předat osobně, aby si mě prohlédla.
Ale proč ne, každá obec má svého blázna, tak proč bych jím u nás nemohla být právě já?

Stezka

S drahým polovičkou jsme po mnoha měsících měli společný den volna a místo toho, abychom se věnovali nezbytně nenutným domácím pracem, vyrazili jsme se kochnout krásami české země.
Protože Kvíčale končí tento měsíc technická a kdoví, zda bude schopna a odvedena i nadále, vzali jsme tedy na cestu maličkou Kvíčku a velkou Kopřifu nechali doma. Dobře nám tak...
Kvíčala statečně dojela až na místo určení a protože vařila jen posledních pár metrů, řekla bych, že dojela bez závad.

Poslední opona

Moje pracovní, studijní, rodinné a kdovíjaké ještě povinnosti mne neodradily od poslední návštěvy mojí drahé Státní opery.

Poslední Turandot, poslední představení, poslední mejdan. O přestávce jsem si dala rande s panem V. Sejdeme se před pravými dveřmi hlavního vchodu do historické budovy o první přestávce prvního představení ve zrekonstruované Státní opeře. Snad se toho dožijeme. A pokud ano, tak určitě přijdu. A ráda.

Hop do léta

A máme tady zase léto. Poslední měsíc uprchl šíleně rychle - kmitala jsem mezi prací a učebnicemi, schůzkami s bývalými kolegy a odbornou literaturou, nákupy a  psychobiografickými romány a do postele se mnou chodili kromě koček i zástupci Grady. Poté, co  jsem úspěšně  absolvovala, chtěla jsem si konečně přečíst od kolegy půjčenou knihu Spolčení hlupců, ale zatím chybí energie číst vlastně cokoliv. Možná je to i díky představě, že pokud to dopadne tak, jak si plánuji, odbornou literaturu budu číst do konce života. Nebo alespoň do té doby, než to můj pan Alzheimer označí za bezpředmětné.

Syrový pohádkový horor pro malého Duldu

Před několika dny jsem si byla v jednom antikvariátě vyzvednout knihu a když jsem při placení obdivovala jednu stařičkou pohádkovou knížku, ležící před prodavačem, dostala jsem jí jako bonus zdarma. Prý je vazba hodně poškozená a jako sběratelský kousek neprodejná a kdo by takové staré pohádky v současnosti četl dětem...
No kdo... třeba já, pomyslela jsem si a knížku jsem si ráda odnesla.

Poštovní taškařice

Ve schránce jsem měla výzvu, abych si na poště vyzvedla tam uloženou doporučenou zásilku, protože adresát nezastižen.
Druhý den jsem z práce se značnými obavami, co zase bude,  vyrazila na příslušné místo. Ze tří přepážek jsem vyfasovala tu nejpomalejší, kde přepážku ucpávala poštovní dáma neuvěřitelně velkých rozměrů s velmi, ale opravdu velmi neoptimistickým výrazem. Když jsem jí podala papírek s výzvou, zatvářila se tak, že jí neskutečně obtěžuju nejen já, ale i Bůh, který jí nutí dýchat.
Po několika minutách studování lístku se poštovní dáma s podivným zavrčeným zvedla a šla štrachat kamsi do hlubin pošty.
Za dalších několik minut se vrátila, s hlubokým heknutím se narvala do židle a pak, zřejmě aby potvrdila mé mínění o poštovních službách, se odehrál následující dialog:

Zavřete oči, odešel...

Byl to báječný a veselý člověk, kterého jsem měla moc ráda...
Bylo mi ctí, že jsem se s ním mohla znát a že jsem s ním mohla taky jednu decinku vypít.

R.I.P. Mistr Pavel ŠMOK 

Vzpomínka na Pavla Šmoka - Let Mouchy

Pavel Šmok - Wikipedia

Eldorádo

Nemám čas.

Místo abych se soustředila na hromadu odborné literatury, která se mi válí na stole, na židlích, na skříňce a v  křesle, odolávám náletům vzteklých koček - naštěstí jsem jim včera trošku přistříhla křidýlka, tedy drápky, takže újma na mém fyzičnu není tak značná.
Kočkám domácím se nelíbí, že krmím venkovní kočky tak, že jim dám misku s masem na okenní parapet. No a  protože venkovní strávníci zanechali v misce zbyteček, vzniklo domácí eldorádo...