Když jsem ráno šmatlala do práce, tak na nástupišti,
poměrně zaplněném lidmi čekajícími na vláček, šla babička
(či spíš prababička) s vnukem
jedoucím na koloběžce. Nevím, kolik tomu chlapci mohlo být, ale stojící na
kolobrndě mi jeho kšiltovka sahala k ramenům a já rodičům vyrostla do
žirafí nevýšky 164 centimetrů a měla jsem podpatek a on ta kolečka…
takže byl asi tak o 35 čísel menší než já… A
bohužel nemám v oku, kolik může být chlapečkům měřícím kolem 130
centimetrů.
Každopádně chlapeček se choval prapodivně. Nebo alespoň
prapodivně na můj vkus, protože s babičkou hovořil přinejmenším velmi
neurvale. Já tak promluvit na svou babičku kdykoliv (malá, velká, nedospělá, dospělá, mladá, stará...) třepla by mi jednu po papule (jak mi s oblibou slibovala
a tu a tam jak slíbila, tak učinila…) Ale je jiná doba…
I přes mnohé napomínání
a prosby babiččiny malý chlapec na koloběžce kličkoval mezi lidmi, že
nestačili uskakovat. Rozuměla-li jsem
dobře, hoch se jmenoval Markus, nebo mu alespoň tak babička říkala.
„Markusi, prosím, je tady moc lidí, slez z té koloběžky.“
„Přece nejsem blbej a nepudu pěšky,“ osekl Markus tak, že
mne zasvrběla pravice.
„Markusku, do někoho můžeš strčit,“ žadonila babička.
„Neměj péči, voe…“ zazněla odpověď a já chtěla Markuska,
projíždějícího okolo mne, kopnout do řitiska.
„Markusi, prosím, slez z té koloběžky!“ zkusila to
babička přísněji.
„Sem řek nestarej se, já umim řídit koloběžku, tak nepruď,“
zaječek Markusek a udělal před babičkou na koloběžce divokou myšku.
Nevím, zda
bylo v Markuskově úmyslu (ale spíš ne…), aby se koloběžka rozjela po řidítkách
doprostřed nástupiště a Markusek po držtičce do kolejiště. Naštěstí na sebe a
své pohyby jeho předchozí výstupy a momentální jekot upozornily všechny lidi na
nástupišti včetně obrovského pána velmi černé pleti, který asi půl metru před
Markuskovým pádem do kolejiště hocha chytnul za ruku a vzadu za kalhoty a ještě
více ječícího ho předal babičce.
„Ésli
eště ty budeš slóbit, já vzít tebe dómu k moje ródyna, protože to, jak
ty, to my dóma zežrat,“ oznámil řvoucímu chlapečkovi a tak děsivě zakoulil
očima, že i já bych si málem hrůzou cvrkla. Pak pustil chlapečka, který si strachy ani neutřel obrovskou nudli u
nosu a obrátil se směrem k právě přijíždějícímu vlaku.
Všichni jsme, kromě babičky s Markuskem, nastoupili do
vlaku. Tam se černoch podíval na svojí obrovskou tlapu a prohlásil, že Markusek
si stisk jeho tlapky v místě, kde mají kalhoty vzadu kapsy, bude dlouho, velmi dlouho pamatovat. „Co mi zbývalo,
když se děti nesměj bít?“
Kdosi prohlásil, že v některých případech by se měli
řezat místo dětí rodiče.
Vlak se rozjel a na prázdném nástupišti zůstala ležící
koloběžka, Markus s obrovkou nudlí a rukama na zadku a pak malá bělovlasá
dáma, která se nepatrným, ale přece jen zřetelným, úsměvem loučila s černochem, stojícím v odjíždějícím vlaku…
Naše debilní kočky se naučili
otevírat skříně a když nejsem doma, nejraději otevírají ty moje. 
