Něžně zlotřilá

Přes veškerou nepřízeň počasí a záplavy naše Blažena oznámila, že je jí to všechno srdečně jedno a že má narozeniny a že chce dárek a basta.

No ani náhodou, nemám na to čas ani peníze - snažila jsem se jí naznačit.
No to ani náhodou, udělej si to jak chceš, chci dárek.

Když jsem jí (vzpomínajíc na Škopkovou) oznámila, že na ní kašlu a že nic nedostane, zatvářila se divně a já proto zcela dobrovolně musela začít přemýšlet, čímže toto zlotřilé, neskromné, drzé, sebestředné a rozmazlené koče obdaruji.

Vzhledem k siutaci, že doma máme vícehlavý zvěřinec, není možné k takovéto situaci použít kočkohračku, kočkopamlsek či olivy s ančovičkou, páč o to se servou všichni tři.... A pak mne napadla jediná věc, o kterou pánové nejeví zájem, ale Bláža si to docela užívá...

---

 No konečně, to jsem se načekala!!!!

Vajíčko můžu... nejdřív ho naklepu

Pak oblížu....

... prokousnu....

žloutek je nejlepší... dobrý je to...

 

No tak mi to koukej navalit častějc... nebo se naučím otevírat ledničku! Přece nebudu čekat na dalšího Medarda, až budu mít zase narozeniny. A už vůbec o mně nepiš takový nepravdy, jako že jsem zlotřilé koče... já, taková milá a skromná kočička, která se krčí v koutku... že se nestydíš, takhle mě pomlouvat! Možná brnknu ochráncům zvířat, že jsem týraná...

...a voda se valila plnými doušky...

Naše divadlo patří mezi dříve narozené a tu a tam ho trápí nějaký neduh, většinou spojený s počasím. Především s vlhčím počasím. A tak včera zdánlivě nebylo jiného východiska, než požádat jednoho z kolegů o nepatrnou výpomoc:
"Kolego, vedle v šatně kape ze stropu voda, tam vzadu u okna vedle záchodu, dali jsme pod to kyblík, můžeš ho, prosím, tu a tam zkontrolovat?"
"Jasně, jsem tu do nevidím, to není problém, tu a tam ho klidně zkontroluju ."

..... čas ukrojil několik hodin .....

"Tak kolego, jak to vypadá v tý šatně?"
"Hrozně, kyblík už dávno přetekl, voda se z něj valí a už je dávno úplně nacucanej koberec, a jak prší víc, tak to taky víc kape."
"Propána, proč jsi ten kyblík občas nevylil, vždyť umyvadlo je hned vedle???"
"Vždyť ty jsi mi o vylévání kyblíku nic neříkala, ty jsi chtěla, abych ho jen kontroloval!"

Kéž padá jen voda...

Na většině mnou navštěvovaných míst na internetu se láteří na nepřízeň počasí. Že je hnusně, že je zima, že je mokro, že prší, že leje, že nesvítí, že jsou mraky a mnohde se cituje pan Kemr.
Taky nejsem nadšená, že pořád nosím zimní oblečení a že topím jak kretén (a pak se mi protočí bulvičky, až jimi udeřím na účet za plyn...) ale co s tím nadělám, he?
Větru a děšti poručit neumíme a tak se musíme smířit s tím, jak je.
Na druhou stranu to, že "chčije a chčije" není zas až tak špatný.
Vždyť v naší republice by mohlo i "srát a srát"...

Mnohostranná jednostrannost

Nemohla jsem vytáhnout z kabelky mobil ani Pentaxe, natož abych mohla fotit, protože jsem hýkala smíchy nad prořezanou pneumatikou našeho milého autíška.

Ono se opravdu dá asi přivyknout všemu, ale bavit mě to ještě nezačalo...

Hrdý Evžen...?

Protože jsem věčně v divadle, nemám čas na kulturu. Tudíž mi vznikají velké mezery ve vzdělání - respektive se objevují obrovské ďoury v mém čtenářském deníčku (který i přes veškerý nečas a nepřízeň osudu  přeci jen obsahuje stovky a stovky titulů, počínající skvostnou literaturou autorů Homéra, Hésioda a Alighieriho, přes romány Huga, Sienkiewicze i Dumasů, díla Součkova, Dänikenova či Asimova, detektivky, Mayovky, romány pro ženy (Woodovou a Frýbovou mám ráda), Verneovky, Malého Bobše, Děti z Bullerbynu a večery pod lampou, která osvětlovala červenou knihovnu, Rychlými šípy, Lovci mamutů, Čtyřlístkem a všelikým rozličným záživným i nezáživným brakem končící. Četla jsem Kapitanskuju dočku, paměti Felixe Edmundoviče Džerdžinského, i manuál Kladivo na čarodějnice).

Loni mne dostaly knižky Byly jsme tam taky od Šimkové a Strmá cesta od Ginsburgové - velmi silný zážitek z těchto knih jsem dodnes nevstřebala, ale už se chystám na čtecí reprízu - poprvé to bylo velmi intenzivní, hltavé čtení.

Jenomže jsem nečetla Oněgina.

Ne toho od Puškina (jehož jsem přežvejkala v češtině i v originále), ale toho Oněgina od Douskové, Oněgina, který byl Rusák. Dneska jsem tuto knížku urvala v knihovně a už jsem si zamluvila Dardu. Tak jsem zvědavá a natěšená a hned po dnešním koncertu nablejskám brejličky a s chutí se na to vrhnu!

Cos to provedl, Pepiku?

Už jsem se mé drahé kolegyňky napomlouvala dost a slíbila jsem si, že už jí nechám být. Jenomže ta prostoduchá dušička nepřestává překvapovat a dneska zabodovala tak, že se musím o její perlu podělit.

Požádala jsem jí, aby předala dopis Josefu Novákovi. Chvíli si obálku soustředěně prohlížela a poté z její tlamičky vypadl skvost:

„Já  nevím, pro koho to je, já tady znám několik Nováků. Nahoře sedí Jaroslav, vedle Pepa a ve druhém patře Petr… ale Josefa neznám ani jednoho.“

Čas je mi v patách...

Od mojí milé a drahé kolegyňky se skutečně ještě máme mnoho co učit...:

Markusek

Když jsem ráno šmatlala do práce, tak na nástupišti, poměrně zaplněném lidmi čekajícími na vláček, šla babička (či spíš prababička) s vnukem jedoucím na koloběžce. Nevím, kolik tomu chlapci mohlo být, ale stojící na kolobrndě mi jeho kšiltovka sahala k ramenům a já rodičům vyrostla do žirafí nevýšky 164 centimetrů a měla jsem podpatek a on ta kolečka…  takže byl asi tak o 35 čísel menší než já… A bohužel nemám v oku, kolik může být chlapečkům měřícím kolem 130 centimetrů.

Každopádně chlapeček se choval prapodivně. Nebo alespoň prapodivně na můj vkus, protože s babičkou hovořil přinejmenším velmi neurvale. Já tak promluvit na svou babičku kdykoliv (malá, velká, nedospělá, dospělá, mladá, stará...) třepla by mi jednu po papule (jak mi s oblibou slibovala a tu a tam jak slíbila, tak učinila…) Ale je jiná doba…

I přes mnohé napomínání  a prosby babiččiny malý chlapec na koloběžce kličkoval mezi lidmi, že nestačili uskakovat.  Rozuměla-li jsem dobře, hoch se jmenoval Markus, nebo mu alespoň tak babička říkala.

„Markusi, prosím, je tady moc lidí, slez z té koloběžky.“

„Přece nejsem blbej a nepudu pěšky,“ osekl Markus tak, že mne zasvrběla pravice.

„Markusku, do někoho můžeš strčit,“ žadonila babička.

„Neměj péči, voe…“ zazněla odpověď a já chtěla Markuska, projíždějícího okolo mne, kopnout do řitiska.

„Markusi, prosím, slez z té koloběžky!“ zkusila to babička přísněji.

„Sem řek nestarej se, já umim řídit koloběžku, tak nepruď,“ zaječek Markusek a udělal před babičkou na koloběžce divokou myšku. 

Nevím, zda bylo v Markuskově úmyslu (ale spíš ne…), aby se koloběžka rozjela po řidítkách doprostřed nástupiště a Markusek po držtičce do kolejiště. Naštěstí na sebe a své pohyby jeho předchozí výstupy a momentální jekot upozornily všechny lidi na nástupišti včetně obrovského pána velmi černé pleti, který asi půl metru před Markuskovým pádem do kolejiště hocha chytnul za ruku a vzadu za kalhoty a ještě více ječícího ho předal babičce. 

„Ésli eště ty budeš slóbit, já vzít tebe dómu k moje ródyna, protože to, jak ty, to my dóma zežrat,“ oznámil řvoucímu chlapečkovi a tak děsivě zakoulil očima, že i já bych si málem hrůzou cvrkla. Pak pustil chlapečka, který si strachy ani neutřel obrovskou nudli u nosu a obrátil se směrem k právě přijíždějícímu vlaku. 

Všichni jsme, kromě babičky s Markuskem, nastoupili do vlaku. Tam se černoch podíval na svojí obrovskou tlapu a prohlásil, že Markusek si stisk jeho tlapky v místě, kde mají kalhoty vzadu kapsy, bude dlouho, velmi dlouho pamatovat. „Co mi zbývalo, když se děti nesměj bít?“ 

Kdosi prohlásil, že v některých případech by se měli řezat místo dětí rodiče.

Vlak se rozjel a na prázdném nástupišti zůstala ležící koloběžka, Markus s obrovkou nudlí a rukama na zadku a pak malá bělovlasá dáma, která se nepatrným, ale přece jen zřetelným, úsměvem loučila s černochem, stojícím v odjíždějícím vlaku…

Jsem nesnášenlivá...

Když se mi dnes do ticha domova rozezněla bytem Čajkovského hudba, nechápala jsem, odkud se bere. Až po chvíli mi došlo, že jsme se Silvestrem natolik rozmařilí, že máme pevnou linku – věc to, kterouž nepoužívám a kterou si živíme kvůli internetu.

Když jsem šla po zvuku Labutího, došlo mi, že tak vyzvání právě naše pevná linka. Hm, tak na to jsem zapomněla. Jak se to zvedá?? Jo aha, takhle…čudlikem...

Na druhém konci linky byla Dáma a chtěla někoho z Datartu. Oznámila jsem jí, že má špatné číslo a rozloučila jsem se s ní. Za minutu volala Dáma znovu a chtěla Datart. Oznámila jsem jí, že má opravdu špatné číslo a zavěsila jsem. Za dalších pár vteřin volala Dáma znovu a chtěla přepnout na Datart. Zřetleně jsem odpověděla, že volá na soukromý telefon rozhodně ne na spojovatelku. Vzápětí volala Dáma znovu a chtěla mojí vedoucí. Oznámila jsem jí, že nejsem zaměstnancem firmy Datart, moje vedoucí je pan vedoucí a je mu srdečně jedno, co si plkám do svého soukromého telefonu, Silvestr že není doma a to je dobře, protže ten by se s ní nepatlal jako já, rozloučila jsem se a zavěsila jsem. Ticho vydrželo jen několik sekund a... Labutí jezero. Okamžitě jsem měla zavolat kohokoli z reklamací. „Reklamovat můžete pouze mou osobu u mé maminky a mého tatínka, leč již jsem mnoho let po záruce a navíc dávno v odpisu, takže na jakékoliv reklamace stejně nebudou reagovat, mějte se hezky a přeji hezký den,“ roztomile jsem odpověděla a zavěsila jsem. Ty nové telefony už nejsou, co to bývaly… Dřív se tak krásně mohlo šlehnout sluchátkem do vidlice… a teď musím hledat čudl za zavěšení…

Ticho domova vydrželo několik minut. Dáma chtěla okamžitě vedoucího Datartu. A prý se postará, aby mne na hodinu vyrazili, protože jsem mladý, drzý fracek. Ano, vím o tom, že můj hlas není tak zchátralý, jako celé mé fyzično. Proto mne její poklona radost neudělala a požádala jsem Dámu, ať už volá někam jinam, že mě to nebaví a že jdu žehlit. Když jsem hledala čudlík zavěšovací, sluchátko sopránově vřeštělo a některým slovům jsem i rozuměla.

Při dalším volání už Dáma chroptěla vzteky a já jsem jí nadiktovala číslo Datartí infolinky. Ať si pokecá s nimi a navíc zadarmo, u mne to musí platit. Jako odpověď jsem se dozvěděla NEPUBLIKOVATELNÉ.

Hmmmm….  Při posledním zazvonění Labutího jsem už sluchátko postavila vedle reproduktoru, ze kterého jsem Dámě pustila svou oblíbenou skupinu HUUN-HUUR-TU…

Pak už Čajkovskij zmlknul… Dámu zřejmě šlehlo, nebo píše stížnost na zaměstnance Datartu. 

 

Podotýkám, že všechny hovory s Dámou byly z mé strany vedeny slušně, asertivně, bez zvednutého hlasu a bez jakýchkoliv vulgarismů. A stejně mi to bylo hovno platný...

Není labutí jako labutí...

Zkusit se má všechno...

Jsem nezmrzlinový člověk a letos už jsem do sebe nacpala zmrzlin snad víc, než za celý život a už to snad nechci zase pár let ani vidět (kromě mátové...). Ovšem dnes mi nabídl číšník z restaurace, sousedící s naším divadlem, jejich zmrzlinovou specialitu. Protože mi byla nabídnuta zmrzlina z neobvyklých, leč ryze českých, přísad, neodmítla jsem - jednak ze slušnosti, a jednak a především ze zvědavosti.

Měla jsem tedy dnes zmrzlinový pohár. Nechci vědět, kolik by stál, kdyby si ho člověk objednal. Neznám člověka, který by si ho objednal. Já jsem ho ochutnala ze zvědavosti a snědla ze slušnosti.

A tak se tady můžu pochlubit, že jsem dnes pozřela v půllitru servírovanou pivní zmrzlinu na švestkách s karamelovou pěnou.

A chlubím se na druhou, že jsem to zvládla bez pemprsek či jakékoliv újmy na zdraví a na cti...

Zeleným nahoru!

Šok z lékařského verdiktu již jakž takž vstřebáváme a snažíme se nepodléhat depresím a nikdo z nás si nepřipouští, že by to všechno mohlo dopadnout špatně. Žijeme v přesvědčení, že to zase bude dobrý a ono to bude a basta . Ono taky kdybychom si měli připustit něco jiného, asi by to nebylo k přežití.

V práci mám opět dva nové kolegy. Jeden je docela v pohodě a samostatně myslící, druhý si systematicky všechno několikrát zapíše do tlustého notesu, se kterým chodí i na toaletu, leč bohužel si nepamatuje nic ani jednou…  Po čtyřech dnech s ním prožitých v divadle jsem byla vysosaná psychicky i fyzicky. Když jsem navíc dnes našla od kolegyně vzkaz, že klíče od skladu KULYS má u sebe šéf jevištní techniky, vysosalo mne to i duševně a tělesně a chtělo se mi dlouze a hlasitě štkát.

Plácla jsem se přes kapsu a koupila jsem si kaktus - jedinou to květenu, kterou naše kočky nežerou a ani na ní nechoděj čurat.  Jen jsem zvědavá, jestli tato rostlinka přežije mou péči… 

Konečně jsem taky vyrazila do knihovny a půjčila jsem si tam nejen knížku o pěstování kaktusů, ale i jednu s názvem „Zeleným nahoru“ - nevím zatím, o čem to je, ale název se mi zdál sympatický. Snad to nebude blbost… pak dám vědět.

Objevila jsem zmrzlinový stánek se standardní nabídkou zmrzlin a překvapilo mne, že dva kopečky pistáciové stojí víc, než krabička cigaret… tak už se nedivím, že tolik dětí hulí.

A taky jsem konečně na svá stará kolena spatřila HVĚZDU. Sovětskou umělkyni, jejíž jméno jsem slyšela prvně až při hostování u nás a která je prý nejlepší z nejlepších (říkají to sovětští novináři, a ti přece nelžou). Zážitek z jejího představení až tak zářný sice nebyl, ale její chování bylo hodné stár první velikosti… Hejnu podpisu chtivých fanoušků, kteří čekali před divadlem skoro dvě hodiny, vzkázala, že na ně nemá náladu a prošla kolem nich obklopená svými bodygárdy aniž by na jediného pohlédla - natož aby se někomu podepsala do památníčku… Mnohé fanynky upustily slzičku nechápajíc, proč. Bylo mi jich líto. To onehdá nějakej Plácido Domingo se po náročném představení podepisoval jak vzteklý a rozdával úsměvy na všechny strany, i když jsme všichni v zákulisí viděli, že už se vidí ve sprše a v posteli. No, není hvězda jako hvězda…

Když hvězda padá...

Maminka se v lednu dozvěděla, že má velmi pokročilou rakovinu prsu. Od února do konce dubna podstoupila několik chemoterapií, aby bylo bujení zastaveno a mohla 6. května nastoupit do nemocnice, kde jí byla 7. května provedena ablace prsu. Její muž a můj skorotatínek, se kterým je už hodnou řádku let, který jí byl v nemoci oporou a který vždy kypěl zdravím a dobrou náladou, nekuřák, sportovec, se 29. dubna dozvěděl, že má pokročilou rakovinu jícnu. 5. května, den před nástupem maminky do nemocnice, ho ranila mrtvice - naštěstí záchranka přijela brzy a tak nedošlo k většímu poškození, ale léčba jícnu se tím o několik drahocenných dní odložila.
Včera jsem byla za maminkou v nemocnici a ta se mne zeptala, co bych si přála ke svým zítřejším narozeninám.

Mám jen jedno jediné přání a doufám, že se mi splní.

Jenže je škoda, že se to nedá koupit...

Blízké setkání třetího druhu

Přestože jsem měla celý den volno, nestíhám... respektive - udělala jsem hromadu práce, leč nějako to není nikde vidět. V dalších dnech už mne zase čeká divadelní nářez, volný den mám ... no ani nevím kdy... ve čtvrtek??? Ne??? Kdoví, kam jsem si zahrabala diář. (Ale vím to, je v kabelce, leč protože jsem si kydla na nehtíky další vrstvu laku, kdo by se v ní hrabal...)
Každopádně zítra máme dvojáka, první představení je od tří a pak druhé večer od sedmi, jupí, to bude legrace veliká... Budu mít navíc premiéru s novým kolegou a nevím, jestli se na to těším. Asi moc ne. No, třeba to půjde.
V naší předsíni dnes došlo k blízkému setkání třetího druhu, ale než jsem vzala Nikona do ruky, starousedlíci zmizeli v tajných vysokohorských skrýších...

Jejčini psíci. Dvouoký Čárlík a jednooká Čikinka

Naše Blažena ale s nikým od odchodu této návštěvy nemluví, chodí znechuceně po bytě a já jen čekám, jestli si dá tlapku před oči a začne srdceryvně štkát, nebo jestli se z toho nechutného zážitku pobleje.

Psíkům jsem kromě kočičí konzervy neměla co nabídnout, ale nakonec se zběsile vrhli na salátovou okurku...

Viléme, Hynku...!!!

Tak tady konečně máme první máj a já zůstanu nepolíbená, protože se ráno doma jaksi nepovedlo a tak budu dle staré moudrosti vesele schnout. Silvestr šel ráno do divadla a teď se budeme míjet a počítám, že se už tento týden neuvidíme.

Já jsem si dnes udělala doma svátek práce a od sedmi ráno makám, až se ze mne kouří, ale je nejvyšší čas toho nechat, páč nožičky už mám ušoupaný až ke kolínkům a navíc si musím nechat něco na příště, abych se doma náhodou nenudila.

V pondělí ráno jsem vypadla z divadla a mazala se domů alespoň převléknout a poté jsem se vypravila na cestu přes celé město k felčárkovi. Přibližujíc se na místo činu, vzpomínala jsem, jak to tam vypadalo před mnoha lety, kdy jsem se tam z našeho domečku, do kterého jsem se zase osudovou oklikou vrátila, přistěhovala. Tam, kde byla kdysi tráva a pár větviček, vykukujících ze země, jsou teď velké stromy, na louce obchody a autosalon a v místech,kde byla taková prapodivná cihlová zřícenina je hezký plavecký bazén.… Skládací obchoďáček, kam jsem kdysi chodívala, byl srovnán se zemí a místo něj vyrůstá cosi nového. 

A tady na konci vlevo za rohem je nějaká Veverka a dělají tam vlastní zázvorovou limonádu z čerstvého zázvoru a je to velká dobrota!

 I ta poliklinika se sídlem felčárkovým se od mé poslední návštěvy změnila a teď už vypadá docela důvěryhodně… 

No jo, stárnu… už se musím zařadit mezi pamětníky.

Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat za rok…

Nechci slevu zadarmo...

Brblavá

Jupí!!! Konečně přišla sobota, můj jediný volný den tohoto týdne!!!  Je milé, že se mi počasí vydařilo… Tři hromady vypraného prádla tedy opět musím rozvěšet po bytě, by mi to nezmoklo, leč na druhou stranu tak vyloučím možnost posrání textílií nadnimiletoucím opeřencem.

Kolegyně moje milá přišla tento týden dvakrát do práce, z čehož dvakrát přišla pozdě. Poprvé za to nemohla, protože prý zaspala a podruhé neřekla nic a jen se tiše divila, že nešílíme radostí, že vůbec do práce dorazila. Jiná kolegyně mi zase oznámila, že jsem patla, protože kdyby dělala to, co já, tak to, co já dělám, by dělala úplně jinak a řadila by to líp, kdyby věděla, co vlastně dělám a jak se to má řadit, a ne tak jako já, protože přestože vím, co dělám, neřadím to správně. Eh, to je věta jak kozel…

Do práce se nám přišel představit opět nový kolega, takový mladý zajda, který potřebuje někdy v půlce května dva dny volno, protože bude mít sraz se spolužáky, se kterými před padesáti lety maturoval. A protože jsem v divadle z naší party služebně nejstarší, tak s novým kolegou prožiji téměř celý měsíc... jupí.

Zítra ráno jdu do divadla, abych v pondělí ráno přišla domů, nakrmila zvěř a odjela přes celé město k mému milému felčárkovi, jehož jsem rok neviděla a který si mě prahne prohlédnout.  A taky mi chce dát… a teď mě nenapadá vhodné slovo… injekci??? Mno...  Já to zkusila vyfotit, ale je to v blistru a fotí se to mizerně… každopádně pro měřítko je ve stejné hloubce daná obyčejná propiska. Možná je to takový úpíří kůl schválně, protože když už si to nemalým penízem platím, tak ať si to alespoň užiju… Posledně jsem před aplikací tohoto požadovala celkovou narkózu, leč MUDr. mne nevyslyšel, vesele mi to bodl  do řitiska a pak se divil, proč mu nadávám do sadistických felčarů…

Nové baterky do Nikona nacpané do gripu vydrží méně, než jedna stará bez gripu. Ale určitě je to tím, že jsou nové a časem se zajedou... nebo... tříděný odpad.

A taky by mne zajímalo, proč si můj blbý černý kocour vybírá na hození své šavle to nejblbější a nejhůře ukliditelné místo…

Pro Jejku III. - Už jsou tu!

Ať se Vilda a spol. snažili jak chtěli, devět kousků tvých a hejno našich starých pamětnických rozsvěcuje naší zpustlou a neposekanou zahradu.

Jeden hezčejší než druhej... a co teprve ty další!

 Ani ten mrňous je nezdolal!

Jejčina devítka

Mátová

Na začátku roku jsem si říkala, že nemůže být problém sem každý den hodit pár písmenek. Do toho souběžně pochopitelně nemůže být problém hodit jednu „fotku dne“ do Projektu 365.

Je to problém. Od začátku roku se pohybuju mezi nesnášenlivou atmosférou v práci a mezi domovem, což tu a tam zpestřím návštěvou superhypermarketu, bychom doma měli co po nocích lovit z lednice, je to vše stejné, stejné a stejné…  a vlastně se nic neděje.
Tak jsem si minule říkala: něco napíšu zítra… zítra… a frk, už je to týden.  Doma se plácám mezi postelí, pračkou a žehlícím prknem, nadávám kočkám, že mi svým línáním přidělávají práci (zlatá sfinx…), tu a tam smutně zkontroluji bankovní účet, kdyby náhodou… a v divadle je to standardně „od průseru k průseru na věčné časy a nikdy jinak“.

No ale přece…
Dopoledne, jdouc z divadla přes superhypermarket, dala jsem si zmrzlinu. Ano, já, která sladké téměř nežeru a zmrzlinu také moc nemusím… 
Zaujala mne nabídka příchutí a pak jsem si řekla, že má člověk zkusit všechno a dala jsem si dva obrovské kopečky s mátovou příchutí. 

Příště si jí dám zase... :-p

Pro Jejku II.

Milá Jejko!
Předem mého dopisu Ti srdečně připomínám, že jsi mi stále nedonesla tu lososovou kapsičku. Ani jednu!!! Proto jsem se rozhodl zdevastovat ti pole tulipánů.

Moc se mi to nedaří, protože ty potvory lezou ze země jak vzteké a jen jednu sežeru nebo počurám, hned jich tady vyleze dalších pět... Plevel jakýsi houževnatý!

Ty tvoje kytky jsou ještě natolik drzé, že si dokonce i kvetou!

To jsou první z nich... potvory... No jen se na to dobře podívej! Ta kytka se mi snad posmívá!

Děs... To by jeden řval... A bez kapsičky ještě víc!

Tvůj Vilda.

Pro Jejku

Milá Jejko.
Předem mého dopisu Ti srdečně děkuji, že jsi na podzim nasázela na mé oblíbené místo tulipány. Už rostou a velmi dobře se mi v nich válí. Příště jich ale prosím zasaď víc a také by se hodilo vysít trošku hodně šanty, mám jí rád a dobře by se mi na ní spalo. Tulipány tolik nevoní.

Měj se hezky, tvůj Vilda

PS: V obchodě na rohu mají kapsičky s lososem ve vlastní šťávě, v levém regálu na pravé straně, hned vedle těch hnusnejch granulí, co by nežral ani pes...

Zítra ráno přijdu pozítří večer

Kolegyňka zaspala a přišla do práce večer o hodinu později, tož jsem myslela, že mne šlehne, neb jsem se těšila na pár hodin volného času a tak se mi nelíbilo, že jsem byla o jednu z nich ochuzena.
Celý den byl v divadle babylonský zmatek, ale nakonec jsme se všichni jakžtakž domluvili, i když několikrát nastaly situace takřka mrtvičné.
Nakonec k nám přišel Don Carlo, na jehož konec už jsem nečekala a mazala tmou domů, kde mne kromě koček nikdo nečekal.
Ale tu a tam to taky není špatné....

Když nouze naučila Dalibora zpívat...

"Hele, támhle je ta nová houslistka."
"Kde?"
"Támhle pod schodama."
"Která to je?"
"No ta pod schodama, jak tam stojí sama."
"Ta s tím pánem?"
"Ne, stojí tam sama a má zelený kabát."
"Jo tamhleta... a co tady bude dělat?"
"To je ta nová houslistka."
"Zpěvačka?"
"Houslistka."
"Zpívá sólo?"
"Ne, je to houslistka."
"Takže zpívá ve sboru?"
................
au

Occhiali a další balast

V pondělí jsme v práci celý den burzovní užívání  střídali s prográmkem pro dětičky, což mne docela tělesně i duševně ... a téměř i fyzicky a psychicky... vyčerpalo, takže jsem se docela těšila večer domů, kde jsem se schovala pod peřinou a vstřebávala ticho a uvažovala o stávce.

 Z obrouček mých nových brýlek, za které jsem vyplázla nemalý peníz, se loupe lak a vypadá to sice zajímavě, leč nevábně. Rozdráždila jsem Silvestra, aby se stavil v místě jejich původu a zeptal se optoprodavačky, co s tím. Naštěstí to má cobydup od své nedivadelní práce, protože já bych zřejmě v obchodě použila smrtící zvuk, jenž by dioptrie tříštil... (Prý mi vymění skla do nových stejných obrouček a do těch starých mi jako odškodnění frknou nějaká obyčejná, stejně silná, za čtyři kilča. Co taky s takovou oloupanou nepěkná věc, přece to nevyhoděj, tak ať si v nich Betová třeba čte na záchodě...)

Jaro se už asi opravdu hlásí o slovo a po několika dnech klidu zase pokukuju po lentilkách převlečených za Valetol.

No a co je nejhorší... Rychtář s Macurou si rozbili držky...

Rozmanitost jarní neděle

Včera večer jsem přišla do divadla a dneska odejdu až večer, abych se umyla a zítra ráno byla v divadle čilá jako rybička.
Zlomila jsem si nehet.
Venku prší.
Kolega, který měl zítra nastoupit jako záskok za ochořelého, nenastoupí, protože naschvál.
Venku sněží.
Chtěli nám vykrást auto, ale naštěstí v něm není co ukrást.
Aby zloděj zjistil, že v něm není co ukrást, musel se přesvědčit...

Venku je jaro...

Termínus technikus po třetí

Projekt 365 jsem zatím nezanedbala a nevynechala ani jeden den, leč zde je letos první, dvoudenní, mezera. Jestli bude příští rok elán a možnost, už svou 365 pojmu trošku jinak, ale což... letos je to takhle a uvidíme...

Dva dny jsem tvrdla v divadle s nasratým kolegou, kterému vadilo i to, že má plíce a musí s nimi dýchat. Snažila jsem se ho omlouvat a chápat, protože nemocnej chlap je NEMOCNEJ CHLAP, ale šlo to ztuha.
Třetí den (dneska vlastně) jsem doma a nedělala jsem nic. Tedy - plán a potřeba by byla, ale nějak mi to nedje od ruky. Ale snažím se... chvilkama...  :D

V práci nám zase mění šéfa a ředitel, jež nastoupí začátkem příští sezóny, dal řediteli, který zaskakuje teď, příkaz, aby šéfa, který aktuálně šéfuje, zařadil jako nezařazeného a na místo šéfa prozatím dosadil jednu Jinou, než si rozmyslí, kdo vlastně bude šéfovat.

"No jo, to se Jiná bude mít dobře, tam je luxusní vybavení..." pronesl zničehonic kolega a pokračoval: "Starožitnej nábytek a velká sedačka... a ta musela bejt pěkně drahá... je to pravá koženka!"

Laskomina

Jedna paní z práce mi dala bonbonek. A protože je to paní z východu, dala mi východní bonbonek.
Pravý ruský...
Paní měla radost, že jsem si vzala a čekala, až ochutnám. Přestože moc sladkému neholduji, nechtěla jsem oné dámě zkazit radost a bonbonek velikosti kojenecké pěsti jsem si narvala do huby.
Protože jsem již v životě snědla pár ruských, většinou šíleně přeslazených, sladkostí, nepředpokládala jsem nijak neočekávanou chuť.
Mýliti se je lidské...
S křečovitě staženým obličejem při pokusu o úsměv jsem se snažila znecitlivět chuťové pohárky a zklidnit žaludek. Snažila jsem se nemyslet na psíka, kterého někdo týden krmil povidly a poté jeho tuhý, pracně vytlačený, bobek obalil v tlusté vrstvě hnědočerného čehosi, co s čokoládou nemělo snad ani tu barvu společnou.... a dal mi to sníst...
Kous, kous, mlas, ham... grrrr....žbrluch!!!
Ale jo, nakonec jsem to ustála s noblesou sobě vlastní, paní jsem do řiti neposlala a laskominu neuvěřitelné chuti jsem po pozření i pochválila.
Nášup jsem ale raději odmítla s tím, že si nechci kazit figuru...

Stručně...

Ráno se mi do práce nechtělo. Šla jsem.
Venku sněžilo a v televizi dávali Pyšnou princeznu. Jen ta purpura na plotně chyběla.
Z divadla jsem po dlouhé době musela jet jinou trasou, protože můj oblíbený vláček pojede až od zítřka a když jsem se po překonání různých záludností veřejné dopravy dokodrcala na stanici autobusu, ze které jsem jezdila mnoho let, zjistila jsem, že stanice tam není. Našla jsem jí jinde a nakonec jsem domů dorazila zmrzlá, leč živá a relativně zdravá.

Letem světem

Ranní vstávání se podobalo exhumaci, ale dala jsem to. Odmítla jsem jet náhradní městskou dopravou a použila naše autíško Kopřifu. Dopoledne bylo v práci zdechlo, ale úderem třetí začal předdruhopremiérový hysterický shon. Lidi nosili pomlázky a dárečky pod stromeček. Úderem dvacáté hodiny a dvacátétřetí minuty jsem zbaběle z divadla zdrhla, bych tam ráno mohla být znovu. Doma v předsíni bylo nablito. Byl to hezký den.

Nobody's perfect...

Tak, jeden z mála  volných dní mám za sebou. Užila jsem si to naprosto dokonale...
Ráno se kolem půl osmé vřítil do bytu Silvestr (prý tiše jako myška, leč mně přišlo, že bytem poletuje obutý hrom), by ze mne vymámil cosi vypraného oblečení, hodil po mně špinavé a zmizel v pryču.
Vyskočila jsem radostně z postele, nakrmila opět pračku, kočky domácí, kočky venkovní, konika Despiny a sebe, proběhla jsem se opět Swampem a najednou bylo poledne. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas jít spát, abych si něco nadehnala před nadcházejícími pěti dny, kdy v divadle budu od nevidím do nevidím... brrr.
Vypla jsem tedy mobil a zachrula se do peřin s Matýskem pod ramenem, abysme se oba vyděsili při drnčení našeho domovního zvonku. Netuším, kdo to byl, protože 1. jsem nikoho nečekala a 2. po probuzení nebývám příliš vrlá...  Minule jsem takhle otevřela svědkům páně Jehovy a věřte, nebyl to příjemný pokec...
Moc jsem toho přes den nakonec nenaspala, ale večerní sprcha udělala svoje a už se těším, jak budu ráno vstávat o dvě hodiny dřív (jednu mi sebere stát, by nastavil letní čas a druhou dopravní prostředek, protože tam, kam jezdím, teď dva dny nepojede...) a pofrčím do divadla, kde si užiju druhou generálku. Jupíííí!
Ještě, že si můžu za chvíli s Matýskem na rameni vychutnat, když to má někdo rád horké...

Poslušně hlásím...

Nezávidím dámám uklízečkám, které se v našem divadýlku dnes snažily dávat interiéry dohromady. Chtěla jsem pro vás i něco málo vyfotit, abyste si taky štrejchli, ale když jsem ráno kolem půl deváté odcházela domů, v divadle se ještě vesele chlastalo, protože se zapíjela premiéra a kuřáci před divadlem stavěli za zpěvu koled sněhuláky.
Cestou domů jsme se Sivestrem zapadli do Šmaku české kuchyně, kde jsme si koupili malou, lehkou snídani, protože doma nebylo co za psem hodit a kočkám bych si konzervu nedovolila sežrat.

Pak jsme konečně zapluli do peřin, neb pračka prala sama. Večer Silvestr zmizel znovu do divadla a já se po dlouhé době hodinku potulovala Swampem, ale už se pomalu zase těším do postele a hlavně na zítřejší sobotu, kterou mám celou, celičkou pro sebe a budu celý den doma sama a krááásně si to užiju!

První

První premiéra skončila v půl jedenctý... pak decentní přípitek... to zas bude v alejích nablito...

2. Gézet

Druhá generálka už je pár hodin minulostí. Představení to bude plné lebek a dlouhé jak sviňa. Jak se bude líbit, netuším. Vlasntě to netuší nikdo, divákův vkus bývá nevyzpytatelný. Uvidíme zítra.
Venku jarně sněží a divadlo se ukládá k nervóznímu, předpremiérovému spánku.
Jdu hledat Fantoma. Třeba ho už konečně potkám a pokecáme. 

1. Gézet

První generálka skončila a já s chutí opustila divadlo plné lebek a hnátů. Však si toho ještě tento týden užiju až za roh... Zlatej Fantom...

Fantom

Doma jsem odmítala jakékoliv domácí práce, přestože jsem věděla, že toho budu litovat. Včera a dneska v noci jsem courala po divadle a hledala jsem Fantoma. Opět jsem ho nepotkala, ale určitě tam někde byl a práskal dveřma.

Byli jsme tam jen já a Fantom. Než jsem zaostřila, z balkonu zmizel... nebo ne?

Nik či Can?

Práci mám naplánovanou delší, než obvykle, tož je od rána do rána... Přes den bylo v divadle málo lidí tak jsme s kolegou mohli téměř nerušeně vést veliký souboj, zda-li je lepší Nikon nebo Canon...

Očičko rybky

Jupíííí, přišel mi poštou již dááávno objednaný objektiv a protože to prý trvalo tak dlouho, jako odškodnění za čekání byly v balíčku přibaleny dva naprosto úchylné filtry... 

Jaro na bílém koni...

Jaro k nám přijelo na lyžích a mne zase bolela hlava. Nevěděla jsem opět nic lepšího, než sežrat prášek na bolavou hlavu a když mi z něj začal šílet žaludek, vypila jsem litr mléka a při večerním odchodu do divadla jsem se bála i předklonit, protože jsem měla pocit, že mléko opustí můj organismus i ušima. Nakonec to dobře dopadlo, mléko jsem si ponechala a tak trávím v klidu příjemnou jarní noc v divadle a pozoruji, jak venku poletuje sníh a okolo lampy to hází zajímavá světýlka... a při focení mobilem je to ještě lepší! Hele:

Huhlík

V práci mám opět nového kolegu a čekám, kdy od něj chytnu rýmu... prská a kejchá a huhlá, že se jak nahluchlá pořád ptám, co říká, protože mu nerozumím... Ach jo.

Z Vánoc do léta

Musím si přiznat, že stáří se u mne hlásí čím dál víc. Takovéhle počasí, kdy jeden den jsou Vánoce, druhý léto, které se večer mění v jaro a kdoví, jak bude zítra... tak takovéhle počasí s mým, zubem času ohlodaným, fyzičnem docela výživně cloumá. Dřív jsem ječívala, že nevím, co si mám vzít na sebe, když ráno začíná pozdim, v poledne je sněhová vánice a večer letní vlahá noc, dnes ječím nejen z téhož důvodu, ale ještě obíhám lékárny a za těžký peníz kupuji analgetika, které mi docela intenzivně huntují žaludek...
Docela mne překvapilo, že dnes mi o podobných (a kupodivu i horších či intenzivnějších) problémech vyprávěla hromada lidí v práci, z většiny ale lidiček velmi mladých, kteří sotva překročili dvacítku...
Takže buď A) ta mládež už dneska tolik nevydrží, nebo B) to s tím mým stářím nebude tak hrozné.
Varianta B se mi líbí mnohem, mnohem víc... i když taková mladá generace, jaká byla ta naše, tak taková už nikdy nebude... :D

Pro ní...

Nedá mi nevzpomenout na tu, se kterou jsem se nikdy neviděla, ale která mě hodně naučila... a která měla tak málo času...

Letem světem...

Prospaný den - ta změna pracovní doby mi nějak nesedí a jsem utahaná víc, než dřív. Do toho mne tohle úžasné počasí nutí požírat prášky na hlavu, mňam...  Čeká mě teď pár dní (a nocí) v divadle a já jen můžu doufat, že už budu od zítřka trošku použitelná. A je mi zima a jsem vůbec taková nějaká nanicovatá.
Tak, postěžovala jsem si a jdu si přišít knoflík. Ještěže už mám ty nový brýlky, protože jinak bych si asi přišila nic. :D

Jejčin tulík

Ráno jsem vypadla z práce a šla se pocourat pro obchůdkách, bych ulovila cosi poživatin, doma prohodila pár slov s maminkou a s předsevzetím, že dneska vyperu a trošku poklidím, jsem vypnula zvuky u mobilu a zhroutila se do postele a vzbudila se po osmé večerní hodině, aby mne naštvalo, že prádlo se samo nevypralo a já proflákala celý den. No, snad něco doženu zítra.
Ráno jsem pod našimi okny cvakla Jejčin tulík, který se v těchto teplotách snaží koukat po světě.

Optické dilema

Kolegyňka ráno dle očekávání nedorazila na čas, takže Silvestr na mne nečekal a odjel z divadla do pryč a já, chuděrka, se musela plazit zmrzlým ránem na vláček. Mám zimu sice ráda, ale v půlce března už moc ne.
Silvestr nevydržel mé věčné nadávání a zašel do optiky, protože když mám na faktuře termín dodání nových brýlek 12.3. a už je víc, tož kdeže to vázne. Vázlo to v šuplíku a neschopnosti mne informovat o tom, že brejličky se mi válejí u nich v šupleti již několik dní, ale človíček, který do nich dával skla, trošku rejpnul do obrouček (na místo, kde to není vidět a kdyby mi to nikdo neřekl a neukázal, nenašla bych a bez brýlí už vůbec ne...). A že již jsou objednané nové obroučky, aby mi to vyměnili. A že obroučky přijdou přesně ten den, co nikdo neví.

Silvestr jim tedy ryclé brýle sebral s tím, že nechce slevu zadarmo a já mám teď několik dní na rozmyšlení, jestli si je nechám a budu chtít slevu, nebo jestli si nenechám se slevou udělat ještě jedny a nebo jestli si ty oboroučky nechám vyměnit za nepoškozené...

Andělská mrcha

Protože jsme šli se Silvestrem do divadla až večer, pozval mne ten můj milý muž na odpolední vycházku na nedaleké hradiště. A protože on není oproti mne zdejší, tak mne vedl takovou cestou, kteroužto jsem nikdy snad ani nešla a k bráně jsme netrefili, leč viděli jsme ho! (Ten hrad...)
Na druhý pokus už jsme do areálu hradiště vešli a chvilku v slunečném mrazivém odpoledni procourali něco historie. Ale jen lehce, protože jsem se nepřiliš dobře oblékla a trošku mi byla zimička.
Každopádně cestou jsem ulovila fotku hospůdky s hodně divným názvem... ale nakonec, proč ne?

Tak nevím...

Jsem poněkud na rozpacích. Mám za sebou několik málo hodin ve společnosti nového kolegy. Kloučka, jemuž po bradě ještě teče mléko, leč který všude byl, všechno zná a všechno umí, protože se to naučil, když bojoval v Iráku (nebo Íránu, prostě tam někde)... Do dvou měsíců chce dát výpověď a věnovat se péči o nevidomé za 90 káčé na hodinu.
Mladík je to nemluvný a navíc ho téměř není slyšet, s čímž mám osobně docela velký problém, neb ještě nemám hotové své nové brýlky.
Tento tichý mladík si před chvílí na dvacet minut odběhl a poté se vrátil rozjuchaný a vykřijkující prapodivná hesla, která jsem nepochopila (nemám ty brejle...), napomenul mě, ať nechlastám a zmizel do šatny.
Doufám, že ho tak rozjařila pouze procházka po naší historické budově...
Určitě... co taky jiného by to mohlo být???
Ne..., to by si nedovolil...

Tady zima, doma zima, všude jen chlad...

V práci jsem byla celý den naprosto nepoužitelná. Všechno mi padalo z ruky, mlela jsem nesmysly a psala kraviny. Do toho jsem se dozvěděla, že zítra vyfasuji nového pana kolegu, kterého budu celý den zaučovat, takže žádná kávička, žádný obídek, žádná pauzička... Naštěstí se toho dost děsím a nečekám nic dobrého, takže mne může příjemně překvapit, že přijde milý člověk, který dokáže samostatně myslet.
Domů se mi večer ani nechtělo, protože jarní počasí nic moc. Přišla jsem zmrzlá jak sobolí trus a protože doma taky kosa, vrhla jsem se do sprchy, bych se patřičně zahřála. Ve sprše se mi to povedlo, ale jaksi jsem si zapomněla připravit nový ručník, páč starý jsem vyprala, tož jsem poté musela jak spařené sele čvachtat po vymrzlém bytě pro osušku...

bourání představení

Jsem klidná

Mám za sebou den volna a přiznávám, moc jsem si ho neužila. Nevytáhla jsem paty z domu, flákala jsem se mezi počítačem, praním a běžným úklidem, pojídala Valetoly a těšila se na večer do sprchy a do postele s knížkou a novými brýlemi.
Knížku číst nebudu, protože brejličky mi ještě neudělali, ale stejně by mi nebyly nic platné, protože se mým drahým kolegům podařilo mou maličkost rozdráždit do ruda a ani nemůžu moc řvát, protože se vzteky zajíkám a trapně by mi díky tomu přeskakoval hlas a kočky by se lekaly. (Večer kolem 21. hodiny totiž volal kolega, že musíme nějak změnit služby, protože v něděli nastupuje do nemocnice, protože má cosi se srdcem...)
Ze srdcem budu mít asi brzy něco já, páč mě z nich šlehne...
Moc se těším zítra ráno do práce.

Neprošlo to...

Já věděla, že to neprojde, ale zkusit jsem to mohla...
Počasí se ustálilo na hnusu, díky čemuž mne přestala bolet hlava, cpu se koulema pana Mozarta, koupila jsem si čtečku paměťových karet a žehlení jsem odložila na zítra, protože do práce jdu až pozítří.

sousedovic pískoviště

První jarní

Protože doma bylo práce, že jsme nevěděli, kam dřív skočit, vyrazili jsme proto se Silvestrem do světa. Užívali jsme si jarního sluníčka, žvejkali švédský mandlovo-cukrový dortíček (zlatá česká bábovka!!!) a courali po nepříliš dalekém okolí.

Prolezli jsme vlhkou jeskyni a na teplém sluníčku popíjeli strašně hnusný a kyselý jablečný cosi, koupený v blízkém Lidlu.

Silvestr se u pití tohoto nápoje ani moc nešklebil, ale já se ježila až tam i jinde.
Fotila jsem si větvičky, a broučky, a vosičky a první jarní žuté kytičky a už se radovala, že tady máme jaro a že už to tak zůstane a že meteorologové lžou a i moje, od rána třeštící, hlava chce naznačit cokoli jiného, než změnu počasí k horšímu.

Propadliště

Většinou píšu o kočkách a práci. Dost stereotyp a nuda... Jenže poslední dobou jsem jenom v práci nebo doma a na jiné aktivity se mi nějak nedostává času - asi si to všechno nějak blbě organizuju, něco s tím musím udělat.
A než s tím něco udělám, tak mi jiná témata, než kočky a práce, nezbývají. No a co psát o práci... připadá mi, že je to pořád stejně nudné.
Takže radši o práci budu publikovat méně písmenek a více obrázků.

No a tady je zase jeden z nich - (dokonce i s mou maličkostí, snad to těch pár mých návštěvníků neodradí...).
Stojím před zakrytým propadlištěm, ve kterém se tak krááásně topí princové...

Před propadlem, za propadlem, nikdo nesmí stát...

Jen tak stručně...

- Pracovní den. Fofr. Nestihla jsem si ani přečíst mejly (skoro ani pracovní, natož soukromé...)
- Před divadlem se jako mrcha válela po zemi namol zpitá dáma ve středním věku a poté si v něm chtěla koupit zájezd do Bulharska.
- Kolegové si večer vyměnili názory a jeden z nich - snad ze zoufalství, či z nedostatku argumentů - bušil pěstičkami do stolu a řval, že když to tak dělal sedm let, tak to bude tak dělat dál... A proč??? No přece PROTO!!! (Což je argument jak orel a nedá se proti tomu moc namítat...)
- Nové brejličky ještě nemám hotové... grrrr
- Nedopadřením jsem si namočila ruce do sava a nemohu zbavit se chlorového odéru - byť se ho snažím přehlušit lecčíms, savo po chvíli suverénně vyhrává. Kupodivu kočkám se tento puch líbí a zcela zřetelně dávají najevo, že je blbost na sebe lejt Diora, když tohle je mnohem příjemnější a podstatně levnější.
- Místo deseti košil jsem vyžehlila Silvestrovi jen jednu na zítra a zbytek snad dožehlím v neděli, protože zítra jsem v práci. Snad se ten kluk ušatá nezaprasí a ta jedna mu bude stačit.
- Kdyby doktorka Cajthamlová věděla, v kolik hodin jsem snědla to, co jsem snědla, trefil by jí šlak.

D-Li122

Jaro se nezadržitelně blíží a mně roste chuť vyrazit do pryč s foťákem. Neříkám, že nebudu chodit s velkou zrcadlovkou, to určitě budu... budu se vláčet i s hromadou objektivů, jeden nikdy neví, co uvidí, ale... kdybych někdy chěla jít jen tak, nalehko... a vzala-li bych si svého přetloustlého, baculatého, nekompaktního kompakta, nutně k němu musím mít něco nezbytného příslušenství...
Tak kdyby někde někdo náhodou nějakou našel, sem s ní!

Veget...

Už se mi dlouho nestalo, že jsem se ráno probudila a nevěděla jsem, kde jsem, co jsem a proč jsem. Chvilku jsem přemýšlela a vydedukovala jsem, že do práce nemusím, protože kdyby ano, tak už by mi kolegové volali jak jeleni. Teď ještě přijít na co, co je za den... a jdu vůbec do divadla večer???
Nakonec to dopadlo dobře. Mám přece celý den volno, jupííí!!! To si to hezky užiju!
Tak jsem poklidila kuchyň, nakrmila pračku, uvařila hromadu jídla Silvestrovi na noční šichtu, předeprala v ruce deset Silvesrových bílých pracovních košil (GRRR), pokecala s maminkou, umyla kočičí frfly na okně, pověsila prádlo, nakrmila pračku, znovu uklidila kuchyň a když jsem chtěla začít žehlit, tak už bylo tolik hodin, že jsem usoudila, že se na to dneska můžu vykašlat, skočila jsem do sprchy a nakonec skončila s Gymplem u počítače a raduji se z toho, jak jsem si ten den krááásně užila.

Hledání slepých uliček

Z nějakých neznámých důvodů nečtu manuály, návody, ani pokyny k použití. K ničemu. Vždycky jsem se vrhala do používání cimrmanovskou metodou hledání slepých uliček. Nikdy jsem - kupodivu - mým nepoučeným zacházením nic nepoškodila a vyjma pronikání do tajů MS-DOSu (tuším, že verze 3), jsem se bez přiložených tiskovin obešla. Tehdy u DOSu jsem po několikatýdenním bádání a několikerém formátování alespoň do manuálu nakoukla.
Zřejmě jak stárnu, tak buď hloupnu, či jsem opatrnější, nebo nejspíš kombinace obojího... zkrátka, dostal se mi do rukou nový nekompaktní kompakt a já usoudila, že nejdříve prostuduji návod, bych přístroj mohla používat kvalitně hned a s využitím jeho, prý nepřeberných a úžasných, možností.
Uvařila jsem si kávičku a usedla s tlustou bílou knížkou s označením MANUAL.
Listuji, listuji, hledám a hledám... a nalistovat a nalézti nemohu...
Nacházím jen hromadu povídání v angličtině, němčině, francouzštině, italštině, španělštině, holandštině, portugalštině, maďarštině, polštině, ruštině, finštině, švédštině, japonštině, korejštině, čínštině tradiční i zjednodušené, ale čeština jaksi nikde.
V krabici od výrobku jsem našla česky jen záruční list...
Na internetu jsem český návod také nenašla...
Protože se odmítám hádat s prodejcem, pouštím se opět - jako za starých, dobrých časů, do hledání slepých uliček...

Podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je prodejce povinen řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb. ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... Dále je prodávající povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné. Nutno upozornit, že takovýto návod musí být v českém jazyce.

Chci už jaro

Sluníčko mne dneska namlsalo, chci už jaro, tak jsem alespoň hodila stránky do jarního ohozu. Třeba to pomůže a už nebudou žádné plískanice!

Jakýs čert zlotřílý...

...či rarach škodolibý mi nakukal, bych po noční před noční šla k optometristovi??? To jsem fakt zvědavá, jakouže to hodnotu mi naměří, pokud vůbec nějakou, neb je více než pravděpodobné, že mu s těma kukátkama na čenichu usnu... Mám díky tomu velké dilema... opět to odložit a nečíst, protože můj ostříží zrak již moc neostříží, nebo se vzmužit (vženit...?) a nejít do peřin a vyrazit do vzdálené čtvrtě a absolvovat tuto taškařici, bych si po několika dnech za nemalý peníz nové brýlky přinesla???

Ále, co to tady píšu za kraviny... prostě půjdu, mám novou knížku a několik dalších knižních titulů vybraných a navíc tam jedny obroučky téměř splňovaly má tři zásadní kriteria:

1.  Musí se mi líbit (těch je dost)
2. Musí se s nimi dát házet po stole a používat je jednou rukou (těch je míň, ale jde to)
3. Nesmím v nich vypadat jako kretén (téměř neexistují)

 Jako bonus mám navíc slíbenou slevu o tolik procent, kolikže mi je let a v mém věku se to už docela vyplatí a ani není nutno čekat do května, až bych to měla o další procento levnější...
 

Život s kočkama

Je život s kočkama prima???
Je děsnej!!! Akorát mě ty potvory stojí hromadu peněz a mám víc práce s uklízením.
To, že svým kočkám domácím musím čistit jejich záchůdek, je to nejmenší. Ale musejí všude být, všechno vidět, na všechno si šmátnout..., v noci po mně šlapou a prasej okolo misek a mají chlupy a drápky.
Kočky venkovní taky nic moc. Protože bydlíme v přízemí, tak mi skáčou na parapet a frflají na okno. To abych to sklo denně myla...
Takhle vypadá naše sklo týden neumyté:

Prostě těmi svými fifáky žďuchají do oken tak dlouho, až jim něco dám. A ten praštěnej Myšák si jako bonus oblíbil šrábání drápky o sklo - to pak dá okamžitě i Silvestr....

Když dám, tak jen bez vděku čučí, jestli nebude nášup...
A to mám stálé kočičí obyvetele tři doma a tři venku. To je celkem třicet drápků rozdírajících mé nervy.
Píšíc tyto řádky, snaží se mi Tadeáš skočit na rameno. Razantně jsem mu to zakázala a on se neochotně přestal chystat ke skoku a začal přemýšlet, jakou všivárnu mi provede. Zatím mi zasedl myš. Matýsek je zaujatý hrncem na sporáku a číhá na okamžik, kdy nebudu ve střehu a on bude mít ring volný k průzkumu. Blažena je zatím někde zalezlá a já doufám, že spí a nevyvádí něco, co mne vyvede z příčetnosti. 
Život s kočkama je k vzteku.
Život s kočakama je o ústupcích.
Život s kočkama je o bordelu, který dovedou udělat.
Život s kočkama je o nevyspalých nocích, kdy se rozhodnou, že budou spát na mně.
Život s kočkama je o nervy.
Život s kočkama je prima.

Bumbrdlik

Nějaká jsem energeticky vysosaná, změněná pracovní doba se mi zatím moc nelíbí - nebo to přišlo v době, kdy jsem si vyžrala dost blbého a hned s nastolením změn jsem začala to nejvýživnější... Dneska bych si snad nevšimla, ani kdyby  Bumbrdlik vylezl z obrazu...

Kurz negativního myšlení

"Když vám do domu vnikne parta pozitivně myslících vozíčkářů, nezbývá než rozjet mejdan, ...."

Švandovo divadlo - Kurz negativního myšlení uvádí 4. a 18. bžezna.