Zítra ráno přijdu pozítří večer

Kolegyňka zaspala a přišla do práce večer o hodinu později, tož jsem myslela, že mne šlehne, neb jsem se těšila na pár hodin volného času a tak se mi nelíbilo, že jsem byla o jednu z nich ochuzena.
Celý den byl v divadle babylonský zmatek, ale nakonec jsme se všichni jakžtakž domluvili, i když několikrát nastaly situace takřka mrtvičné.
Nakonec k nám přišel Don Carlo, na jehož konec už jsem nečekala a mazala tmou domů, kde mne kromě koček nikdo nečekal.
Ale tu a tam to taky není špatné....

Když nouze naučila Dalibora zpívat...

"Hele, támhle je ta nová houslistka."
"Kde?"
"Támhle pod schodama."
"Která to je?"
"No ta pod schodama, jak tam stojí sama."
"Ta s tím pánem?"
"Ne, stojí tam sama a má zelený kabát."
"Jo tamhleta... a co tady bude dělat?"
"To je ta nová houslistka."
"Zpěvačka?"
"Houslistka."
"Zpívá sólo?"
"Ne, je to houslistka."
"Takže zpívá ve sboru?"
................
au

Occhiali a další balast

V pondělí jsme v práci celý den burzovní užívání  střídali s prográmkem pro dětičky, což mne docela tělesně i duševně ... a téměř i fyzicky a psychicky... vyčerpalo, takže jsem se docela těšila večer domů, kde jsem se schovala pod peřinou a vstřebávala ticho a uvažovala o stávce.

 Z obrouček mých nových brýlek, za které jsem vyplázla nemalý peníz, se loupe lak a vypadá to sice zajímavě, leč nevábně. Rozdráždila jsem Silvestra, aby se stavil v místě jejich původu a zeptal se optoprodavačky, co s tím. Naštěstí to má cobydup od své nedivadelní práce, protože já bych zřejmě v obchodě použila smrtící zvuk, jenž by dioptrie tříštil... (Prý mi vymění skla do nových stejných obrouček a do těch starých mi jako odškodnění frknou nějaká obyčejná, stejně silná, za čtyři kilča. Co taky s takovou oloupanou nepěkná věc, přece to nevyhoděj, tak ať si v nich Betová třeba čte na záchodě...)

Jaro se už asi opravdu hlásí o slovo a po několika dnech klidu zase pokukuju po lentilkách převlečených za Valetol.

No a co je nejhorší... Rychtář s Macurou si rozbili držky...

Rozmanitost jarní neděle

Včera večer jsem přišla do divadla a dneska odejdu až večer, abych se umyla a zítra ráno byla v divadle čilá jako rybička.
Zlomila jsem si nehet.
Venku prší.
Kolega, který měl zítra nastoupit jako záskok za ochořelého, nenastoupí, protože naschvál.
Venku sněží.
Chtěli nám vykrást auto, ale naštěstí v něm není co ukrást.
Aby zloděj zjistil, že v něm není co ukrást, musel se přesvědčit...

Venku je jaro...

Termínus technikus po třetí

Projekt 365 jsem zatím nezanedbala a nevynechala ani jeden den, leč zde je letos první, dvoudenní, mezera. Jestli bude příští rok elán a možnost, už svou 365 pojmu trošku jinak, ale což... letos je to takhle a uvidíme...

Dva dny jsem tvrdla v divadle s nasratým kolegou, kterému vadilo i to, že má plíce a musí s nimi dýchat. Snažila jsem se ho omlouvat a chápat, protože nemocnej chlap je NEMOCNEJ CHLAP, ale šlo to ztuha.
Třetí den (dneska vlastně) jsem doma a nedělala jsem nic. Tedy - plán a potřeba by byla, ale nějak mi to nedje od ruky. Ale snažím se... chvilkama...  :D

V práci nám zase mění šéfa a ředitel, jež nastoupí začátkem příští sezóny, dal řediteli, který zaskakuje teď, příkaz, aby šéfa, který aktuálně šéfuje, zařadil jako nezařazeného a na místo šéfa prozatím dosadil jednu Jinou, než si rozmyslí, kdo vlastně bude šéfovat.

"No jo, to se Jiná bude mít dobře, tam je luxusní vybavení..." pronesl zničehonic kolega a pokračoval: "Starožitnej nábytek a velká sedačka... a ta musela bejt pěkně drahá... je to pravá koženka!"

Laskomina

Jedna paní z práce mi dala bonbonek. A protože je to paní z východu, dala mi východní bonbonek.
Pravý ruský...
Paní měla radost, že jsem si vzala a čekala, až ochutnám. Přestože moc sladkému neholduji, nechtěla jsem oné dámě zkazit radost a bonbonek velikosti kojenecké pěsti jsem si narvala do huby.
Protože jsem již v životě snědla pár ruských, většinou šíleně přeslazených, sladkostí, nepředpokládala jsem nijak neočekávanou chuť.
Mýliti se je lidské...
S křečovitě staženým obličejem při pokusu o úsměv jsem se snažila znecitlivět chuťové pohárky a zklidnit žaludek. Snažila jsem se nemyslet na psíka, kterého někdo týden krmil povidly a poté jeho tuhý, pracně vytlačený, bobek obalil v tlusté vrstvě hnědočerného čehosi, co s čokoládou nemělo snad ani tu barvu společnou.... a dal mi to sníst...
Kous, kous, mlas, ham... grrrr....žbrluch!!!
Ale jo, nakonec jsem to ustála s noblesou sobě vlastní, paní jsem do řiti neposlala a laskominu neuvěřitelné chuti jsem po pozření i pochválila.
Nášup jsem ale raději odmítla s tím, že si nechci kazit figuru...

Stručně...

Ráno se mi do práce nechtělo. Šla jsem.
Venku sněžilo a v televizi dávali Pyšnou princeznu. Jen ta purpura na plotně chyběla.
Z divadla jsem po dlouhé době musela jet jinou trasou, protože můj oblíbený vláček pojede až od zítřka a když jsem se po překonání různých záludností veřejné dopravy dokodrcala na stanici autobusu, ze které jsem jezdila mnoho let, zjistila jsem, že stanice tam není. Našla jsem jí jinde a nakonec jsem domů dorazila zmrzlá, leč živá a relativně zdravá.

Letem světem

Ranní vstávání se podobalo exhumaci, ale dala jsem to. Odmítla jsem jet náhradní městskou dopravou a použila naše autíško Kopřifu. Dopoledne bylo v práci zdechlo, ale úderem třetí začal předdruhopremiérový hysterický shon. Lidi nosili pomlázky a dárečky pod stromeček. Úderem dvacáté hodiny a dvacátétřetí minuty jsem zbaběle z divadla zdrhla, bych tam ráno mohla být znovu. Doma v předsíni bylo nablito. Byl to hezký den.

Nobody's perfect...

Tak, jeden z mála  volných dní mám za sebou. Užila jsem si to naprosto dokonale...
Ráno se kolem půl osmé vřítil do bytu Silvestr (prý tiše jako myška, leč mně přišlo, že bytem poletuje obutý hrom), by ze mne vymámil cosi vypraného oblečení, hodil po mně špinavé a zmizel v pryču.
Vyskočila jsem radostně z postele, nakrmila opět pračku, kočky domácí, kočky venkovní, konika Despiny a sebe, proběhla jsem se opět Swampem a najednou bylo poledne. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas jít spát, abych si něco nadehnala před nadcházejícími pěti dny, kdy v divadle budu od nevidím do nevidím... brrr.
Vypla jsem tedy mobil a zachrula se do peřin s Matýskem pod ramenem, abysme se oba vyděsili při drnčení našeho domovního zvonku. Netuším, kdo to byl, protože 1. jsem nikoho nečekala a 2. po probuzení nebývám příliš vrlá...  Minule jsem takhle otevřela svědkům páně Jehovy a věřte, nebyl to příjemný pokec...
Moc jsem toho přes den nakonec nenaspala, ale večerní sprcha udělala svoje a už se těším, jak budu ráno vstávat o dvě hodiny dřív (jednu mi sebere stát, by nastavil letní čas a druhou dopravní prostředek, protože tam, kam jezdím, teď dva dny nepojede...) a pofrčím do divadla, kde si užiju druhou generálku. Jupíííí!
Ještě, že si můžu za chvíli s Matýskem na rameni vychutnat, když to má někdo rád horké...

Poslušně hlásím...

Nezávidím dámám uklízečkám, které se v našem divadýlku dnes snažily dávat interiéry dohromady. Chtěla jsem pro vás i něco málo vyfotit, abyste si taky štrejchli, ale když jsem ráno kolem půl deváté odcházela domů, v divadle se ještě vesele chlastalo, protože se zapíjela premiéra a kuřáci před divadlem stavěli za zpěvu koled sněhuláky.
Cestou domů jsme se Sivestrem zapadli do Šmaku české kuchyně, kde jsme si koupili malou, lehkou snídani, protože doma nebylo co za psem hodit a kočkám bych si konzervu nedovolila sežrat.

Pak jsme konečně zapluli do peřin, neb pračka prala sama. Večer Silvestr zmizel znovu do divadla a já se po dlouhé době hodinku potulovala Swampem, ale už se pomalu zase těším do postele a hlavně na zítřejší sobotu, kterou mám celou, celičkou pro sebe a budu celý den doma sama a krááásně si to užiju!

První

První premiéra skončila v půl jedenctý... pak decentní přípitek... to zas bude v alejích nablito...

2. Gézet

Druhá generálka už je pár hodin minulostí. Představení to bude plné lebek a dlouhé jak sviňa. Jak se bude líbit, netuším. Vlasntě to netuší nikdo, divákův vkus bývá nevyzpytatelný. Uvidíme zítra.
Venku jarně sněží a divadlo se ukládá k nervóznímu, předpremiérovému spánku.
Jdu hledat Fantoma. Třeba ho už konečně potkám a pokecáme. 

1. Gézet

První generálka skončila a já s chutí opustila divadlo plné lebek a hnátů. Však si toho ještě tento týden užiju až za roh... Zlatej Fantom...

Fantom

Doma jsem odmítala jakékoliv domácí práce, přestože jsem věděla, že toho budu litovat. Včera a dneska v noci jsem courala po divadle a hledala jsem Fantoma. Opět jsem ho nepotkala, ale určitě tam někde byl a práskal dveřma.

Byli jsme tam jen já a Fantom. Než jsem zaostřila, z balkonu zmizel... nebo ne?

Nik či Can?

Práci mám naplánovanou delší, než obvykle, tož je od rána do rána... Přes den bylo v divadle málo lidí tak jsme s kolegou mohli téměř nerušeně vést veliký souboj, zda-li je lepší Nikon nebo Canon...

Očičko rybky

Jupíííí, přišel mi poštou již dááávno objednaný objektiv a protože to prý trvalo tak dlouho, jako odškodnění za čekání byly v balíčku přibaleny dva naprosto úchylné filtry... 

Jaro na bílém koni...

Jaro k nám přijelo na lyžích a mne zase bolela hlava. Nevěděla jsem opět nic lepšího, než sežrat prášek na bolavou hlavu a když mi z něj začal šílet žaludek, vypila jsem litr mléka a při večerním odchodu do divadla jsem se bála i předklonit, protože jsem měla pocit, že mléko opustí můj organismus i ušima. Nakonec to dobře dopadlo, mléko jsem si ponechala a tak trávím v klidu příjemnou jarní noc v divadle a pozoruji, jak venku poletuje sníh a okolo lampy to hází zajímavá světýlka... a při focení mobilem je to ještě lepší! Hele:

Huhlík

V práci mám opět nového kolegu a čekám, kdy od něj chytnu rýmu... prská a kejchá a huhlá, že se jak nahluchlá pořád ptám, co říká, protože mu nerozumím... Ach jo.

Z Vánoc do léta

Musím si přiznat, že stáří se u mne hlásí čím dál víc. Takovéhle počasí, kdy jeden den jsou Vánoce, druhý léto, které se večer mění v jaro a kdoví, jak bude zítra... tak takovéhle počasí s mým, zubem času ohlodaným, fyzičnem docela výživně cloumá. Dřív jsem ječívala, že nevím, co si mám vzít na sebe, když ráno začíná pozdim, v poledne je sněhová vánice a večer letní vlahá noc, dnes ječím nejen z téhož důvodu, ale ještě obíhám lékárny a za těžký peníz kupuji analgetika, které mi docela intenzivně huntují žaludek...
Docela mne překvapilo, že dnes mi o podobných (a kupodivu i horších či intenzivnějších) problémech vyprávěla hromada lidí v práci, z většiny ale lidiček velmi mladých, kteří sotva překročili dvacítku...
Takže buď A) ta mládež už dneska tolik nevydrží, nebo B) to s tím mým stářím nebude tak hrozné.
Varianta B se mi líbí mnohem, mnohem víc... i když taková mladá generace, jaká byla ta naše, tak taková už nikdy nebude... :D

Pro ní...

Nedá mi nevzpomenout na tu, se kterou jsem se nikdy neviděla, ale která mě hodně naučila... a která měla tak málo času...

Letem světem...

Prospaný den - ta změna pracovní doby mi nějak nesedí a jsem utahaná víc, než dřív. Do toho mne tohle úžasné počasí nutí požírat prášky na hlavu, mňam...  Čeká mě teď pár dní (a nocí) v divadle a já jen můžu doufat, že už budu od zítřka trošku použitelná. A je mi zima a jsem vůbec taková nějaká nanicovatá.
Tak, postěžovala jsem si a jdu si přišít knoflík. Ještěže už mám ty nový brýlky, protože jinak bych si asi přišila nic. :D

Jejčin tulík

Ráno jsem vypadla z práce a šla se pocourat pro obchůdkách, bych ulovila cosi poživatin, doma prohodila pár slov s maminkou a s předsevzetím, že dneska vyperu a trošku poklidím, jsem vypnula zvuky u mobilu a zhroutila se do postele a vzbudila se po osmé večerní hodině, aby mne naštvalo, že prádlo se samo nevypralo a já proflákala celý den. No, snad něco doženu zítra.
Ráno jsem pod našimi okny cvakla Jejčin tulík, který se v těchto teplotách snaží koukat po světě.

Optické dilema

Kolegyňka ráno dle očekávání nedorazila na čas, takže Silvestr na mne nečekal a odjel z divadla do pryč a já, chuděrka, se musela plazit zmrzlým ránem na vláček. Mám zimu sice ráda, ale v půlce března už moc ne.
Silvestr nevydržel mé věčné nadávání a zašel do optiky, protože když mám na faktuře termín dodání nových brýlek 12.3. a už je víc, tož kdeže to vázne. Vázlo to v šuplíku a neschopnosti mne informovat o tom, že brejličky se mi válejí u nich v šupleti již několik dní, ale človíček, který do nich dával skla, trošku rejpnul do obrouček (na místo, kde to není vidět a kdyby mi to nikdo neřekl a neukázal, nenašla bych a bez brýlí už vůbec ne...). A že již jsou objednané nové obroučky, aby mi to vyměnili. A že obroučky přijdou přesně ten den, co nikdo neví.

Silvestr jim tedy ryclé brýle sebral s tím, že nechce slevu zadarmo a já mám teď několik dní na rozmyšlení, jestli si je nechám a budu chtít slevu, nebo jestli si nenechám se slevou udělat ještě jedny a nebo jestli si ty oboroučky nechám vyměnit za nepoškozené...

Andělská mrcha

Protože jsme šli se Silvestrem do divadla až večer, pozval mne ten můj milý muž na odpolední vycházku na nedaleké hradiště. A protože on není oproti mne zdejší, tak mne vedl takovou cestou, kteroužto jsem nikdy snad ani nešla a k bráně jsme netrefili, leč viděli jsme ho! (Ten hrad...)
Na druhý pokus už jsme do areálu hradiště vešli a chvilku v slunečném mrazivém odpoledni procourali něco historie. Ale jen lehce, protože jsem se nepřiliš dobře oblékla a trošku mi byla zimička.
Každopádně cestou jsem ulovila fotku hospůdky s hodně divným názvem... ale nakonec, proč ne?

Tak nevím...

Jsem poněkud na rozpacích. Mám za sebou několik málo hodin ve společnosti nového kolegy. Kloučka, jemuž po bradě ještě teče mléko, leč který všude byl, všechno zná a všechno umí, protože se to naučil, když bojoval v Iráku (nebo Íránu, prostě tam někde)... Do dvou měsíců chce dát výpověď a věnovat se péči o nevidomé za 90 káčé na hodinu.
Mladík je to nemluvný a navíc ho téměř není slyšet, s čímž mám osobně docela velký problém, neb ještě nemám hotové své nové brýlky.
Tento tichý mladík si před chvílí na dvacet minut odběhl a poté se vrátil rozjuchaný a vykřijkující prapodivná hesla, která jsem nepochopila (nemám ty brejle...), napomenul mě, ať nechlastám a zmizel do šatny.
Doufám, že ho tak rozjařila pouze procházka po naší historické budově...
Určitě... co taky jiného by to mohlo být???
Ne..., to by si nedovolil...

Tady zima, doma zima, všude jen chlad...

V práci jsem byla celý den naprosto nepoužitelná. Všechno mi padalo z ruky, mlela jsem nesmysly a psala kraviny. Do toho jsem se dozvěděla, že zítra vyfasuji nového pana kolegu, kterého budu celý den zaučovat, takže žádná kávička, žádný obídek, žádná pauzička... Naštěstí se toho dost děsím a nečekám nic dobrého, takže mne může příjemně překvapit, že přijde milý člověk, který dokáže samostatně myslet.
Domů se mi večer ani nechtělo, protože jarní počasí nic moc. Přišla jsem zmrzlá jak sobolí trus a protože doma taky kosa, vrhla jsem se do sprchy, bych se patřičně zahřála. Ve sprše se mi to povedlo, ale jaksi jsem si zapomněla připravit nový ručník, páč starý jsem vyprala, tož jsem poté musela jak spařené sele čvachtat po vymrzlém bytě pro osušku...

bourání představení

Jsem klidná

Mám za sebou den volna a přiznávám, moc jsem si ho neužila. Nevytáhla jsem paty z domu, flákala jsem se mezi počítačem, praním a běžným úklidem, pojídala Valetoly a těšila se na večer do sprchy a do postele s knížkou a novými brýlemi.
Knížku číst nebudu, protože brejličky mi ještě neudělali, ale stejně by mi nebyly nic platné, protože se mým drahým kolegům podařilo mou maličkost rozdráždit do ruda a ani nemůžu moc řvát, protože se vzteky zajíkám a trapně by mi díky tomu přeskakoval hlas a kočky by se lekaly. (Večer kolem 21. hodiny totiž volal kolega, že musíme nějak změnit služby, protože v něděli nastupuje do nemocnice, protože má cosi se srdcem...)
Ze srdcem budu mít asi brzy něco já, páč mě z nich šlehne...
Moc se těším zítra ráno do práce.

Neprošlo to...

Já věděla, že to neprojde, ale zkusit jsem to mohla...
Počasí se ustálilo na hnusu, díky čemuž mne přestala bolet hlava, cpu se koulema pana Mozarta, koupila jsem si čtečku paměťových karet a žehlení jsem odložila na zítra, protože do práce jdu až pozítří.

sousedovic pískoviště

První jarní

Protože doma bylo práce, že jsme nevěděli, kam dřív skočit, vyrazili jsme proto se Silvestrem do světa. Užívali jsme si jarního sluníčka, žvejkali švédský mandlovo-cukrový dortíček (zlatá česká bábovka!!!) a courali po nepříliš dalekém okolí.

Prolezli jsme vlhkou jeskyni a na teplém sluníčku popíjeli strašně hnusný a kyselý jablečný cosi, koupený v blízkém Lidlu.

Silvestr se u pití tohoto nápoje ani moc nešklebil, ale já se ježila až tam i jinde.
Fotila jsem si větvičky, a broučky, a vosičky a první jarní žuté kytičky a už se radovala, že tady máme jaro a že už to tak zůstane a že meteorologové lžou a i moje, od rána třeštící, hlava chce naznačit cokoli jiného, než změnu počasí k horšímu.

Propadliště

Většinou píšu o kočkách a práci. Dost stereotyp a nuda... Jenže poslední dobou jsem jenom v práci nebo doma a na jiné aktivity se mi nějak nedostává času - asi si to všechno nějak blbě organizuju, něco s tím musím udělat.
A než s tím něco udělám, tak mi jiná témata, než kočky a práce, nezbývají. No a co psát o práci... připadá mi, že je to pořád stejně nudné.
Takže radši o práci budu publikovat méně písmenek a více obrázků.

No a tady je zase jeden z nich - (dokonce i s mou maličkostí, snad to těch pár mých návštěvníků neodradí...).
Stojím před zakrytým propadlištěm, ve kterém se tak krááásně topí princové...

Před propadlem, za propadlem, nikdo nesmí stát...

Jen tak stručně...

- Pracovní den. Fofr. Nestihla jsem si ani přečíst mejly (skoro ani pracovní, natož soukromé...)
- Před divadlem se jako mrcha válela po zemi namol zpitá dáma ve středním věku a poté si v něm chtěla koupit zájezd do Bulharska.
- Kolegové si večer vyměnili názory a jeden z nich - snad ze zoufalství, či z nedostatku argumentů - bušil pěstičkami do stolu a řval, že když to tak dělal sedm let, tak to bude tak dělat dál... A proč??? No přece PROTO!!! (Což je argument jak orel a nedá se proti tomu moc namítat...)
- Nové brejličky ještě nemám hotové... grrrr
- Nedopadřením jsem si namočila ruce do sava a nemohu zbavit se chlorového odéru - byť se ho snažím přehlušit lecčíms, savo po chvíli suverénně vyhrává. Kupodivu kočkám se tento puch líbí a zcela zřetelně dávají najevo, že je blbost na sebe lejt Diora, když tohle je mnohem příjemnější a podstatně levnější.
- Místo deseti košil jsem vyžehlila Silvestrovi jen jednu na zítra a zbytek snad dožehlím v neděli, protože zítra jsem v práci. Snad se ten kluk ušatá nezaprasí a ta jedna mu bude stačit.
- Kdyby doktorka Cajthamlová věděla, v kolik hodin jsem snědla to, co jsem snědla, trefil by jí šlak.

D-Li122

Jaro se nezadržitelně blíží a mně roste chuť vyrazit do pryč s foťákem. Neříkám, že nebudu chodit s velkou zrcadlovkou, to určitě budu... budu se vláčet i s hromadou objektivů, jeden nikdy neví, co uvidí, ale... kdybych někdy chěla jít jen tak, nalehko... a vzala-li bych si svého přetloustlého, baculatého, nekompaktního kompakta, nutně k němu musím mít něco nezbytného příslušenství...
Tak kdyby někde někdo náhodou nějakou našel, sem s ní!

Veget...

Už se mi dlouho nestalo, že jsem se ráno probudila a nevěděla jsem, kde jsem, co jsem a proč jsem. Chvilku jsem přemýšlela a vydedukovala jsem, že do práce nemusím, protože kdyby ano, tak už by mi kolegové volali jak jeleni. Teď ještě přijít na co, co je za den... a jdu vůbec do divadla večer???
Nakonec to dopadlo dobře. Mám přece celý den volno, jupííí!!! To si to hezky užiju!
Tak jsem poklidila kuchyň, nakrmila pračku, uvařila hromadu jídla Silvestrovi na noční šichtu, předeprala v ruce deset Silvesrových bílých pracovních košil (GRRR), pokecala s maminkou, umyla kočičí frfly na okně, pověsila prádlo, nakrmila pračku, znovu uklidila kuchyň a když jsem chtěla začít žehlit, tak už bylo tolik hodin, že jsem usoudila, že se na to dneska můžu vykašlat, skočila jsem do sprchy a nakonec skončila s Gymplem u počítače a raduji se z toho, jak jsem si ten den krááásně užila.

Hledání slepých uliček

Z nějakých neznámých důvodů nečtu manuály, návody, ani pokyny k použití. K ničemu. Vždycky jsem se vrhala do používání cimrmanovskou metodou hledání slepých uliček. Nikdy jsem - kupodivu - mým nepoučeným zacházením nic nepoškodila a vyjma pronikání do tajů MS-DOSu (tuším, že verze 3), jsem se bez přiložených tiskovin obešla. Tehdy u DOSu jsem po několikatýdenním bádání a několikerém formátování alespoň do manuálu nakoukla.
Zřejmě jak stárnu, tak buď hloupnu, či jsem opatrnější, nebo nejspíš kombinace obojího... zkrátka, dostal se mi do rukou nový nekompaktní kompakt a já usoudila, že nejdříve prostuduji návod, bych přístroj mohla používat kvalitně hned a s využitím jeho, prý nepřeberných a úžasných, možností.
Uvařila jsem si kávičku a usedla s tlustou bílou knížkou s označením MANUAL.
Listuji, listuji, hledám a hledám... a nalistovat a nalézti nemohu...
Nacházím jen hromadu povídání v angličtině, němčině, francouzštině, italštině, španělštině, holandštině, portugalštině, maďarštině, polštině, ruštině, finštině, švédštině, japonštině, korejštině, čínštině tradiční i zjednodušené, ale čeština jaksi nikde.
V krabici od výrobku jsem našla česky jen záruční list...
Na internetu jsem český návod také nenašla...
Protože se odmítám hádat s prodejcem, pouštím se opět - jako za starých, dobrých časů, do hledání slepých uliček...

Podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je prodejce povinen řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb. ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... Dále je prodávající povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné. Nutno upozornit, že takovýto návod musí být v českém jazyce.

Chci už jaro

Sluníčko mne dneska namlsalo, chci už jaro, tak jsem alespoň hodila stránky do jarního ohozu. Třeba to pomůže a už nebudou žádné plískanice!

Jakýs čert zlotřílý...

...či rarach škodolibý mi nakukal, bych po noční před noční šla k optometristovi??? To jsem fakt zvědavá, jakouže to hodnotu mi naměří, pokud vůbec nějakou, neb je více než pravděpodobné, že mu s těma kukátkama na čenichu usnu... Mám díky tomu velké dilema... opět to odložit a nečíst, protože můj ostříží zrak již moc neostříží, nebo se vzmužit (vženit...?) a nejít do peřin a vyrazit do vzdálené čtvrtě a absolvovat tuto taškařici, bych si po několika dnech za nemalý peníz nové brýlky přinesla???

Ále, co to tady píšu za kraviny... prostě půjdu, mám novou knížku a několik dalších knižních titulů vybraných a navíc tam jedny obroučky téměř splňovaly má tři zásadní kriteria:

1.  Musí se mi líbit (těch je dost)
2. Musí se s nimi dát házet po stole a používat je jednou rukou (těch je míň, ale jde to)
3. Nesmím v nich vypadat jako kretén (téměř neexistují)

 Jako bonus mám navíc slíbenou slevu o tolik procent, kolikže mi je let a v mém věku se to už docela vyplatí a ani není nutno čekat do května, až bych to měla o další procento levnější...
 

Život s kočkama

Je život s kočkama prima???
Je děsnej!!! Akorát mě ty potvory stojí hromadu peněz a mám víc práce s uklízením.
To, že svým kočkám domácím musím čistit jejich záchůdek, je to nejmenší. Ale musejí všude být, všechno vidět, na všechno si šmátnout..., v noci po mně šlapou a prasej okolo misek a mají chlupy a drápky.
Kočky venkovní taky nic moc. Protože bydlíme v přízemí, tak mi skáčou na parapet a frflají na okno. To abych to sklo denně myla...
Takhle vypadá naše sklo týden neumyté:

Prostě těmi svými fifáky žďuchají do oken tak dlouho, až jim něco dám. A ten praštěnej Myšák si jako bonus oblíbil šrábání drápky o sklo - to pak dá okamžitě i Silvestr....

Když dám, tak jen bez vděku čučí, jestli nebude nášup...
A to mám stálé kočičí obyvetele tři doma a tři venku. To je celkem třicet drápků rozdírajících mé nervy.
Píšíc tyto řádky, snaží se mi Tadeáš skočit na rameno. Razantně jsem mu to zakázala a on se neochotně přestal chystat ke skoku a začal přemýšlet, jakou všivárnu mi provede. Zatím mi zasedl myš. Matýsek je zaujatý hrncem na sporáku a číhá na okamžik, kdy nebudu ve střehu a on bude mít ring volný k průzkumu. Blažena je zatím někde zalezlá a já doufám, že spí a nevyvádí něco, co mne vyvede z příčetnosti. 
Život s kočkama je k vzteku.
Život s kočakama je o ústupcích.
Život s kočkama je o bordelu, který dovedou udělat.
Život s kočkama je o nevyspalých nocích, kdy se rozhodnou, že budou spát na mně.
Život s kočkama je o nervy.
Život s kočkama je prima.

Bumbrdlik

Nějaká jsem energeticky vysosaná, změněná pracovní doba se mi zatím moc nelíbí - nebo to přišlo v době, kdy jsem si vyžrala dost blbého a hned s nastolením změn jsem začala to nejvýživnější... Dneska bych si snad nevšimla, ani kdyby  Bumbrdlik vylezl z obrazu...

Kurz negativního myšlení

"Když vám do domu vnikne parta pozitivně myslících vozíčkářů, nezbývá než rozjet mejdan, ...."

Švandovo divadlo - Kurz negativního myšlení uvádí 4. a 18. bžezna.

Divá zvěř

Jako by nestačily čtyři hladové krky, které mám doma  (2 x kocour, 1 x kočka, 1 x Silvestr...), ještě mě každý den odchytává tahle trojka... (2 x kocour a 1 x tříbarevná májová).
Bydlí to u nás a věčně mi to šmatlá po parapetu a frflá na sklo oken... Jenomže copak se na ty potvory může člověk zlobit? No, asi může... ale já to nedovedu. A dám...
(Z preventivních důvodů jsem to nechala všechno vykastrovat.)

Myšák, Vilda a Majča

Lenivej hamoun a škrt

Lakomost a nepřejícnost Silvestrova projevila se v okamžiku, kdy se mne opatrně zeptal, co chci ke svým květnovým narozeninám za věcný dar.
"Nového digitálního fotoaparátu se mi zachtělo, drahý..." špitla jsem nesměle.
"Máš dva Nikony, kompakta a zrcadlovku s kdovíkolikama objektivama..." podivil se Silvestr.
"Já vím, ale já jsem si vybrala takovýho drobečka... má docela slušné rozlišení a mají k němu i hromadu příslušenství, mohl bys mi pak k červnovému svátku a k vánocům něco dokoupit a nemusel bys mít starosti, co mi máš koupit za volovinu..."
"No já nevím... když už sis ho ale vybrala... tak dobře... no tak ukaž, kterej to je??? Tenhle? Hezkej... cože? He??? Takovej křáp???  To, já ti pořídím jinej... sejmu tu jabloň na zahradě a pořídím ti luxusní Apple Camera Obscura made in Pentax Silvestr. To a tvoje Nikonítka ti budou muset stačit, na tenhle krám bych musel vzít měsíčně aspoň dvě služby navíc a to se tedy, beruško milá, ani za mák nechce."
Hmmm, a mám po ptákách  megapixlech ...

Zvědavost

Takový hezký kocourek je to, ale když s ním cloumá zvědavost a strká ten svůj všetečný rypák kam nemá, tak to tahle dopadá...

Když musím...

Takový den blbec dneska - byť nejsem v práci a ani neuvažuju, že bych tam dneska šla, doma se plácám od nádobí k žehličce a najednou... přišlo to na mne...  už pár týdnů uvažuji a nevím, jestli ji potřebuju nebo ne... A najednou jsem prozřela a zjistila, že jí prostě MUSÍM MÍT.
Ne zítra, ne večer, ne za hodinu. TEĎ. HNED. HNED!
A protože hned je HNED, musela jsem hromádku právě zametených kočičích chlupů nechat pod smetákem, hodila na sebe něco, aby mi venku nebyla zima a šla jsem si jí koupit.

Konečně jsem zpátky doma... jdu zamést ty chlupy, pak se vrhnu na žehlení a na stole bude ležet knížka z vydavatelství Computer Press, která bude čekat, až na ní přijde řada...

Ale stejně jsem jí musela mít. A HNED!!!

Před břečkou jsme si všichni rovni

Jak to říkal ten Kemr???

Asi mám po žížalkách

Moc hezká hromada sněhu za noc napadala, sotva jsme se Silvestrem do práce dorazili (2x Kopřifa jela jinam, než se od ní chtělo, ale zabořila se do závějí a tak se jí nic nestalo). Na parkoviště u divadla jsme se ani nesnažili vjet, protože jsme ho nenašli a jen podle vršků budov, vykukujících ze sněhu, jsme tušili, v kterých místech asi je (maličko jsem si zapřeháněla, tolik sněhu nebylo, ale parkoviště opravdu nebylo vidět a vjet na něj se nedalo, protože hromada sněhu a cestička do kopečka). Naše divadýlko má naštěstí i krytý tunel, do kterého jsme se snažili dostat, což se nám po veselém smýkání, výměny řidičů a Silvestrova poklusu Kopřifu tlačit, a nakonec díky Silvestrovu řidičskému umu a za převelkého přispění statečné Kopřify, která zřejmě usoudila, že už jí to na sněhu stači, prohrábla kola a pomalu se sklouzla rozjela směrem ke vratům do tunelu. Když se dostala na suchý podklad, tiše zapředla a nechala se zaparkovat v koutku tunelu. Dopolední sněhovou vánici vystřídal déšt a já už jen čoučám, jak hromady sněhu ráno bílého se mění v hromádky čehosi šedého...

Únor bílý se mi líbí

Tolik sněhu u nás doma nepamatuju, ale přiznávám, že se mi to líbí. I mne mrzelo, že jsem prospala téměř celý den a této zmrzlé, padavé vody jsem si moc neužila. Zítra jdu zase do práce od nevidim do nevidim (nebo od vidim do vidim, to je fuk...), no a pak snad budu mít klidnější období. Snad...

Jen tak o ničem

Poměrně hektický den už skončil. Na to, jaký byl v práci celý den zmatek, se vše obešlo téměř bez problémů. Jedna kolegyňka už je snad zdravá a slibila, že mne ráno vystřídá - doufám, že nezaspí, protože už se docela těším domů. Druhé kolegyňka si nechala ukončit neschopenku v neděli, aby šla do práce až v úterý, kdy je na ní řada... hm...
Pokud se nic nepokazí, tak bych mohla mít v pondělí a úterý volno... ale pro jistotu se moc těšit nebudu...

V divadle je pusto a prázdno. Šla jsem hledat Fantoma, ale i ten si asi dnes vzal volno nebo čeká na půlnoc,  než začně šmatlat po chodbách.

Divadlo přikrývá pomalu padající sníh.
Doznívají poslední ozvěny divadelního šumu.
Začíná opět to zvláštní, husté ticho.
Fantom nikde.
Divadlo spí.

Unavený den

Z divadla jsem ráno vypadla poměrně záhy a když jsem kolem něj cestou domů projížděla, únor na mne silně mávnul a oznámil, že skutečně není jarním měsícem. 

Doma jsem nakrmila zvěřinec, proběhla sprchou a vrhla se do peřin, abych mohla večer vstát, trošku schovat binec pod stůl, vyžehlit Silvestrovi alespoň dvě košile zítra do divadla a opět proběhla sprchou a vrhla se do peřin, protože mě zítra čeká práce v divadle až do soboty a v neděli nanovo, fuj, už ať je ta třetí zdravá. Naštěstí už se zase střídáme alespoň dvě, ale i tak je to děs. 

Maminka moje dneska absolvovala druhou chemoterapii, zatím to zvládá naprosto bez fyzických problémů a kdyby jí neslezly ty vlasy, tak by ani nevěděla, že na nějaké byla. Kéž jí to vydrží...

I pagliacci

Když přijdete ráno s obstojnou náladou do zaměstnání, do kterého se po dlouhé době i docela těšíte a snažíte se v dobré víře něco vyřešit, něčemu pomoct a něco z vlastní vůle navíc udělat a dostanete za všechno obratem vynadáno, hned získáte další chuť a elán do další práce a den je ještě mnohem, mnohem hezčí.

Praská a skřípe parapet

Jsem nějaká rozpačitá a nespokojená a mám pocit, že se na mne valí víc, než je zdrávo. Práci, kterou máme dělat tři, jsme s kolegyní přes týden táhly samy a dvě hodiny po dnešní půlnoci mi tato milá kolegyňka volala, že jí jaksi není dobře a že minimálně dva dny nepřijde. Takže ráno místo toho, abych mazala domů za zvířenou, zůstala jsem v divadle a nebavilo mne to.
Taky se mi už přastala líbit grafika na tomto deníčku a tak jsem si vybrala novou, střízlivou a krásnou... Jenomže když jsem to vše přepsala, tak se to nějak rozhodilo a nebylo to to pravé ořechové a tak jsem to vrátila do původního zimně-šedivého stavu. Ale blíží se jaro a tak alespoň velmi brzy změním barvy z mokré zimní na něco veselejšího a jarnějšího. Asi to tady šoupnu do zelena... je to hezká jarní barva a dobře mi ladí k pleti, především v posledních dnech.
Moje milá rodička si dneska nůžkami ostříhala vlasy a jestli to jen trošku půjde, tak v pátek jí vezmu hlavu mašinkou. Zítra jde na druhou chemoterapii a uvidíme, jak to bude zvládat. Chudinka moje malá, breči, kudy chodí - ztráta vlasů není pro ženskou nic moc a moje maminka navíc na své kštici celý život až extrémně lpěla, ale snad se s holou hlavou smíří a naučí se s tím žít. Má krásné dvě paruky, turbánek, mraky šátků... a snad to všechno dobře dopadne a konečně potom chvíli zkusí mít krátké vlasy jako já.

Kočičí vejce

Kdeže je to jaro???

To byl tejden... brrr... Nějak mne už zmáhá dělat práci pro tři ve dvou. Zítra jde nemocná kolegyně na kontrolu, tak jsem zvědavá, jestle nám laskavě sdělí, jak dopadla.
Ráda bych aspoň dva dny volna... nebo třeba jen den a půl. Chci se ráno pořádně vyspat (proč se mi ráno po zazvonění budíku nejlíp spí a v noci ne a ne zabrat???) a pak by nebylo od věci, kdybych doma trošku proběhla s hadrem... nějak se nám tady tvoří binec a já nechápu proč, když skoro nejsme doma.
Zima dobrá, ale pořád si myslím, že bych na jaře tenhle divadelní maraton dávala líp.

No, tak jsem si  tady postěžovala a jdu někde hledat síly, abych si je vzala sebou zítra do divadla.

Než jsem to postla, tak to roztálo... ale bylo to hezké.

356 x tolik věcí k vidění...

Před nějakou dobou mne zaujal PROJEKT 365 a několikrát jsem se o něco podobného - nezávisle na PROJEKTU 365 - pokoušela. Někdy slovem, někdy písmem, někdy mixem obojího. Ale vždycky do toho po pár dnech něco vlezlo...
S prvním lednem letošního roku jsem se o to pokusila znovu - na stránkách se starým a téměř nepoužívaným nickem. Žádné texty, jen malá fotka, datum a konec. Místo mého ksichtíku bílá kočka. Málo práce. Vyfotit, postnout. Okamžik času.

Dneska jsem si řekla, že to zkrátka ten rok vydržím, oprášila jsem si všechna nikonítka, protože mobil na všechno nestačí, upravila jsem profilové jméno a hrrr do boje. (Když už jsem do toho naverbovala Silvestra a uvažuje o tom Jejka...).

Takže uvidíme, jestli se z toho zblázním. Weby mám teď vlastně tři. Ten jeden, už mnoho let starý a nadčasový (pro nás něco jako sběrný dokument), tenhle a 365ku (kterou jsem nemohla přifařit sem, protože by se nevešla...).

Ale udělat a postnout každý den jednu fotku nemůže být takový problém, ne? Nebo jo??? Uvidíme...

No jo, opičim se po Silvestrovi, ale já chtěla ukázat, jak mám nalakovaný pařátky... :D

3

Čas letí, hojí rány, zmírňuje a otupuje smutek. Ale stejně se tu a tam zasteskne.
A někdy sakra pořádně...
Nedá mi nevzpomenout.

Vernisáž

Leží přede mnou na stole pozvánka na vernisáž. Nevím, jestli půjdu... ale asi ne, protože kultury mám tento měsíc víc, než dost, ba dalo by se říci, že plné zuby. Nedávno se mne kdosi zeptal, jestli bych s ním nešla do divadla... praštit takového rozzuřeným kaprem po čumě...
Ale tahle výstava by nemusela být nezajímavá... ovšem abych jako už několikrát dříve nešla domů zklamaná a znechucená...

SEXUÁLNÍ OBJEKT PODLE MÉHO VKUSU

 (erotické koláže a grafika Jánuše Kubíčka)

souběžně probíhá výstava abstraktní malby téhož autora

UMĚNÍM UNIKAT STUPIDITĚ SVĚTA

Vernisáž je 20. února a výstava potrvá do 10. března. 

GALERIE U BETLÉMSKÉ KAPLE

Divadlo bez dívání

Cesta kolem světa ... za absolutní tmy

Ojedinělé zážitkové představení na motivy slavné knihy Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dní. Tento román pak ve vlastím překladu a úpravě čerství absolventi DAMU přizpůsobili jedinečnému záměru – vytvořit interaktivní představení, které divák vnímá všemi smysly, kromě jediného - zraku. 

Představení, které stojí za shlédnutí prožití...
Divadlo Kolowrat do konce sezony  hraje dnes a 2. a 15. března.

Spící divadlo

Divadelní den pomalu končí a ruch zkoušek a shon kolem večerního představení už je pryč. Divadlo pomalu usíná a začíná žít svým vlastním životem. Mám ráda noc v prázdném divadle. To zvláštní ticho, které dokáže vyprávět své zážitky. Dech dějin funí z každého rohu.
I když přiznávám, že jsou místa, kam by mne v noci nikdo nedostal ani párem turů, protože si v každém stínu pěstuji své vlastní strašidlo...
Možná je to jen moje fantazie, ale co když tady v noci pár skutečných Fantomů opravdu chodí po stotřicetiletých chodbách...?

Únor bílý...

Možná jsem zvrhlá, ale když je únor a venku padají - podle Jejky - velké, tlusté, přežrané vločky, tak se mi to líbí. Překonám svou lenost a odmítnu spánek, i když po probdělých čtyřiceti hodinách a sotva pěti spánku by se malý šlofík jetšě hodil, hodím na sebe něco vrstev oděvů a opustím teplo domova a vyrazím s Jejkou na oběd. Předpokládám, že sněhová nadílka za pár hodin zmizí, tak ať si toho ještě chvilku užiju. (Doufám, že sebou někde nefláknu, to bych pak asi ódy na sníh nepsala a spíš bych zde řvala něco o bílejch srač zlý, zlomyslný nepěkná věc...)
Také spojím příjemné s užitečným, protože si musím někde ulovit něco poživatin na zítra do divadla, když stále sabotuji své návštěvy v divadelním klubu. Prostě za jeden párek s bramborovou kaší plnou hrudek já osmdesát káčé dávat nebudu.

Pondělí jak vymalované

Když jsem v neděli ráno odcházela do divadla, těšila jsem se, kterak si užiju tento týden. Do práce jen ve středu a v sobotu a po zbytek dnů gaučink a žravink.

Snad i proto jsem v noci tak blbla se Zlatovláskou - vidina pondělního rána ve mne vzbuzovala nesmírné množství pozitivní energie. 

A jak se naplánovalo, tak se udělalo... Ve čtvrt na devět už jsem krmila svůj domácí zvěřinec a těšila se na vanu, pivo u chvíle ve Swampu a poté tak toužebně očekávaný skok do peřin.

Nebudu tady rozebírat co, proč a jak, zkrátka kolegyně si ráno uvědomila, že už jí týden není dobře a že má tři dny teplotu a já si tedy jen vypláchla papulu Listerinem, nakydala jsem další vrstvu mejkapu na tu včerejší a během pár minut už jsem seděla v autičku a jela zpět směrem k divadlu. Ani jsem si nestačila rozestlat...

Ne, nečekáme od toho střeva slova díků, že to někdo vzal za ní, ale když se vrátila od doktora a nechala v zalepené obálce neschopenku se slovy, ať to dáme šéfovi, mohla alespoň utrousit datum, kdy jde na kontrolu nebo tak něco...

Po jejím odchodu byl mému, krví podlitému a zuřicímu zraku vzteklého býka, představen nový externí sólista našeho divadla. Krásnej, milej, urostlej, portugalskej koloušek... Sakra, ženy, to je hříšně hezký chlap. Den se mi hned přestal zdát tak nanicovatý a oko mé radostně zajiskřilo a nic na tom nezměnil ani fakt, že procenta sexuální orientace má tento fešák zatraceně nízko.
Stejně bych ho za Silvestra nevyměnila.

Útlý pas a ňadra dmoucí...

"...budu mít zase zlatý vlas, maličkou nožku, útlý pas, okrouhlý bok a ňadra dmoucí, dědečku ty náš vševědoucí..." mlela zakletá princezna Zlatovláska.
Dneska po představení jsem začala mít roupy a tak jsem chtěla, aby se Silvestr převléknul také za takovou vnadnou princeznu Zlatovlásku. Díky jejímu zakletí by snad jeho třiačtyřicítka nožka a černé křoví na obličeji, kterému říká plnovous, nemusely tolik vadit.
Za tímto účelem jsem mu předhodila dvoje šatky, které tady nosí dámy (a mámy od dětí), ale nějak se mi nepodařilo do nich Silvestrovu, již ne zcela atletickou a téměř stotřicetikilovou, postavu narvat, i když jsem se snažila jak orel. 
A to ty větší mají v pase skoro 56 cenťáků...!

Flaška věčného mládí

Kaufland - Praha 8

Není složka jako složka...

Umělecké složky to v našem divadle nemají lehké...

Katastrofická křivka

Dva dny doma utekly jako voda a zítra se zase musím zapojit do pracovního procestu...či do kulturního dění... to je fuk, zkrátka jdu na šichtu, kde se na sebe budeme zubit a chválit se, jak vypadáme báááječně, jak nám to sluší a že jsme prostě největší hvězdy a že je skvělý, že se zase vidíme, vždyť jsme přeci jen kamarádi na život a na srmt... a přitom bychom se vzájemně s takovou chutí nakopali do řitisek...
Ale nesmím to vidět tak černě, uričtě to bude príma den...
Mým snem ale stále zůstává vidina nudného, klidného a bezpečného zaměstnání... chtěla bych dělat zubařku aligátorům...

Noční povzdech

Babička mi mnohdy říkala, ať si najdu pořádnou práci, abych nemusela trajdat po nocích. To bylo v těch klidných dobách, kdy jsem mazala domů ve chvíli, kdy po představení sjížděla železná opona. Pravda, když většina představení končí po půl desáté, domů jsem chodívala kolem půlnoci, což u naší babičky evokovalo mnohé blbé pocity.
Už se, děvenka naše starostlivá, ale nedožila našich divadelněpracovních a pracovnědivadelních změn a nevím, zda by byla spokojená. Nicméně již netrajdám po nocích, protože v divadle kejsnu do rána a domů přicházívám v osm... devět... deset... jak to kdy vyjde.
Každopádně jako slušné děvče chodím domů za světla.

Jenom je škoda, že když mám někdy dva - tři dny volna, tak neusnu před půlnocí jako normální člověk, ale straším zase do ranních hodin, abych poté byla celé dopoledne zachumlaná v peřinách...

Jednou nejspíš praštím vzteklým kočem doktora, až mi zase bude doporučovat pravidelnou životosprávu.


Slyšela jsem, že existují lidé, kteří mají zaměstnání, do kterého chodí do pondělka do pátku (třeba například od 8 do 17 hodin) a každý víkend mají volný. To musí být děsná nuda.

Tak moc bych jí chtěla zažít...

Není Swan lake jako Labutí jezero...

Prosím čtyři a půl minuty pozornosti....

Takový normální den...?

Už by to opravdu chtělo jaro. Víc světla. Víc elánu. Víc lidského porozumění...

Ráno jsme si v práci řekli, co a jak je nového a co je třeba, chvíli jsme to intenzivně probírali a pomalu nevěděli, kdy přestat - ono to taky v tom divadle tak hezky zní...
Dopoledne nám bylo oznámeno, že se máme vypakovat ze stávajících prostor, že nám budou přiděleny nové. Ovšem nejdřív někam vystěhovat (skříně, stoly, židle nejlépe pod rohožku, tiskárny a počítače do kapes...), pak čekat... čekat... a pak někdy někam nastěhovat. Jak jednoduché.

Do toho dětičky... moře ječících maličkatých dětiček v předškolním věku a v doprovodu mladších sourozenců v podobě vřeštících kočárků, pochopitelně vše za dozoru velmi hlasitě hovořících rodičů. A milí pánové zedníci jali se vybourávat okýnko v naší kanceláři, aby z té maličké mistnosti posléze udělali dvě velké. Souběžně s tím jsem opět vyslechla pár stížností na mou nejbližší kolegyni a žádost, abych s tím konečně něco udělala. Jenže já netuším co - maximálně to můžu vykvákat na lampárně nebo tady.

Jedna babička, doprávázející rozkňouranou, nevrlou holčičku, upadla a rozsekla si čelo. A poté mi vynadala, protože obvaz, který jsem jí poskytla z nejlbižší lékárničky, byl hrubý. Není nad teplé, lidské slovo.

---

Právě jsem toto chtěla publikovat, leč obrovský řev přehlušíl řev ještě větší. Zaujalo mne to a šla jsem se podívat na chodbu. Malý, asi čtyřletý chlapeček nadával své mamince do surových hyen, protože mu z automatu vypadla zlomená sušenka. Když do maminky, argumentující tím, že za to nemůže, ale že se mu přesto omlouvá, začal bušit svými maličkými pěstičkami, překonala jsem mdloby a zalezla do starého kanclu a zaposlouhala se do přívětivého zvuku pneumatického kladiva.

A to ještě ani není večer...

Znásobit 3x a je to jako u nás doma...

Šátečky sobě vyperu... čímpak?

 Jedna paní povídala... vlastně ne jedna paní, ale TA jedna paní, která vede prádelnu v našem divadle, povídala, že prací gely nejsou tak prima, jak se říká. Jednak dávají docela intenzivně zabrat pračkám (její slova podpořil divadelní opravář praček) a také nemají takovou prací sílu, jako prací prášky.

To se dozvídám po takových letech v divadle... Co je na tom pravdy nevím, ale nemám důvod nevěřit. Tak tedy doplácám všechny gely na praní (kterým soustavně říkám tekutý prášek) a vrhnu se na klasiku. Podle détestu dostal jedno z nejlepších hodnocení Denk Mit... tož vyzkoušíme, uvidíme...

Koničivaááá!

Posledních 24 hodin jsem sice i přes mé předsevzetí neprospala, leč úspěšně proflákala a snažila své fyzično dát nějakým způsobem dohromady, aby se mojí maličkosti zítra v divadle moc ostatní neděsili. Lenivá jsem byla přímo excelentně - místo krmení pračky jsem krmila sebe a vegetovala jsem doma jen ve slušivém huňatém župánku. Divoké klima mne donutilo vzít si prášek na hlavičku a než zabere, courala jsem se po Swampu a také jsem si prohlídla tento deník. Mezi hnojištěm všech možných widgetů (můj domácí blog je tak serilně strohý, že si to tady užívám...) moje oko udeřilo na počítadlo:

To nechápu... kde se to bere? Vždyť tento bločíček je teprve miminko... a ještě k tomu docela nezajímavé...  
prostor pro kroutění hlavou
Zkoušela jsem F5 a počítadlo se nezměnilo... difné.
Každopádně dalším zkoumáním bloggeru jsem zjisila, že se tento můj druhotný deníček stal světově proslulým a hojně navštěvovaným i ze země, kde slunce vychází:

Fakt by mne docela zajímalo, jak se sem ten Japončík dostal... Musel čumět asi stejně, jako jsem na jeho přístup tady čuměla já... Škoda, že nenechal vzkazík :D

Padla

Včerejší ples byl svou výzdobou nejhezčí, který jsem v našem divadle zažila. Když moderátor ve tři hodiny ples slavnostně ukončil, byl to povel pro celebrity a jejich hosty, aby se rozprchli po všech možných dostupných i nedostupných koutech divadla. Ve čtyři bylo konečně divadlo bez diváků a na několik minut ztichlo. A pak začala smršť. Podlaháři začali likvidovat parket, číšníci nosili nádobí, zbytky jídel a vybavení teplé i studené kuchyně k připraveným dodávkám před divadlem, kulisáci začali montovat sedačky do řad, aby měl divák kam usednout... pak ještě zbourat jeviště a postavit na večerní představení... Málokdo si tenhle frmol na tomto místě dokáže představit. Uklízečky jak včeličky poletují po celém divadle a uklízejí - tu láhev minerálky, tu rozlitou sklenici vína, tu střepy od čehosi, tu rozšlapaný chlebíček, tu dámské krajkové kalhotky a na toaletě zapomenutý umělý chrup, tu hřebík, tu rtěnku, támhle jednu botku, támhle druhou... leč jinou, než byla ta první... (ano, všemožné věci se nacházejí)... Jejda, támhle někdo na červeném koberci uklouznul po rajčeti...


Nemám ráda tyto nóbl akce. Mám ráda naše obyčejné představení. Ale kšeft je kšeft.
Nechávám divadlo svému osudu a odcházím v míru a pokoji za svým umňoukaným zvěřincem s touhou vrhnout se do peřin a alespoň dvacet hodin spát...

Chtěla jsem interiér našeho stánku po akci vyfotit, ale nějak jsem na to dneska neměla sílu... tak snad příště, bude-li nějaké. Místo toho jsem našla v mobilu fotku krátce předplesovou, kdy divadlo zelo prázdnotou a já šla s Martinkou do jeho specifického ticha trošku relaxovat.  Než rozsvítili, pak už byly kouzlo ticha a dech dějin fuč.

Plesám, plesáš, plesáme...

Přípravy na dnešní večer jsou v plném proudu. Cateringové firmy se předhánějí v dodávkách laskomin a podlaháři čekají s pivem u piva na konec celebritího tanečního reje, aby se mohli vrhnout na taneční parket za účelem jeho totální demolice. Parket se jim letos obzvláště povedl, leč klouže jak sviňa....

To je ale vyblitá fotka... Asi budu chtít mobila s bleskem a s rozlišením větším, než dva megapixlíky...

Cosi mi uniklo...

Asi jsem nedávala ve škole pozor, nebo když jsem dědečkovi truhlářovi koukala v dílně přes rameno, zřejmě jsem myslela na kdoví co, či snad byl webmaster nažranej houbiček až za roh...???

 Kutil domácí najde i jiné lahůdky...