Hraniční kočkoptačí laškování

Na internetu je hromada krásných fotek strak, ale já tady zveřejím pár mizerných, fotografovaných přes dvojité sklo a záclonu. Nejedná se o žádné luxusní letovky či špičkové fotografie zajímavého ptáka, ale o dokumetační fotku jedné stračí rodinky, která si zahrává se životem.

Pršiplášť (editováno 3.8.2015)

Včera jsem se jednohlasně usnesla, že pro další Kyblíkové akce nutně potřebuju pláštěnku. Ale opravdu pláštěnku, ne ten igelit na jedno použití, který se roztrhne jak fík.
A protože jsem fiflena činu, požádala jsem strýčka Gúgla o spolupráci a pak už začalo vybírání té, která obohatí můj šatník. Jedním z favoritů byla červená pláštěnka za zanedbatelných 2699,- Kč, ale když jsem viděla modelku, kterak se blbě tváří, od koupě jsem ustoupila a zvolila kávový model o rovné dva litry levnější, který je prezentován usmívající se modelkou. (Bodejť by se neusmívala, když si za ušetřený peníz může koupit něco jiného...).

Zřejmě jsem si objednala poslední kousek, které Kafe mělo na skladě, protože dnes už objednat nelze. 24 hodin po objednání, tedy dnes dopoledne, jsem byla poctěna krátkým mejlem, plným užitečných informací:

Vážená zákaznice,
zásilka s následujícím obsahem je pro Vás nyní připavena.

Obj. č. .... velikost výrobku.... Množství... stav
- - - - zboží odesláno - - - -

Aktuální stav Vaší zásilky s číslem balíku 01000xxxbla-bla100111011 si můžete kdykoliv zkontrolovat na níže uvedeném odkazu.

 
No jasně, že jsem si klikla na odkaz, abych tušila, kdy mi ten poslední kus z jejich skladu dorazí domů. Ale zatím mi nezbývá nic jiného, než se nechat překvapit...

Editováno 3. 8. 2015

Docela mě to začíná bavit....

 No tak jsem se těšila a čekala....

Tak nic, no... někdy příště...
Ale zavolat, že nepřijede, chlapec mohl...  :D

Závěrem: 

Pláštěnčičku bez předchozího ohlášení přivezl docela milý chlapec v 3.8. večer minutu před tím, než jsem nasedla do Kvíčaly a odfrčela do divadla... takže to nakonec všechno dobře dopadlo a jako bonus navíc jsem se docela dobře pobavila.

Kyblíková potulka

Po sto letech... no, po sto letech ne, trošku dřív, ale už je to opravdu dlouho, co jsem se toulala vnitřní Prahou. Silvestr teď vzal z recese takový prapodivný kšeftík a já se dobrovolně musela zúčastnit.
Takže pokud jste o uplynulém víkendu potkali třeba na Karlově mostě mírně obézního pána se zeleným kyblíkem a za ním se belhající stvoření s foťákem na krku, vězte, že to nebyli šílení turisté, ale moje maličkost s drahým polovičkou.

Ulovená Kvíčala

Vždycky, když jsem si pořídila nějaké auto, které jsem běžně na ulicích nevídala, jakoby se s nimi roztrhl pytel a bylo jich všude plno včetně naší ulice. S Kvíčalou je situace trošku jiná, opravdu jich tolik nejezdí a tak jsem se vydala do ulic na jejich lov.  A tu a tam se zadaří:

Pražská modrá Kvíčala na mostě Legií

Vyfotit se to mnohdy nedá, většinou nemám foťák na krku a mobil se mi toulá někde v propadlišti kabelky. A tak to občas neprojde nebo dopadne jen tak trošku napůl:

Tohle sice není Kvíčala, ale není to krása?

Demo Alfa Beta

Demoverze je omezená...
Demoverze funguje jen po určitý počet dnů ...
Demoverze má omezený počet spuštění... 
Demoverze má omezený počet použití některých funkcí...
Demoverze zabraňuje uložení souborů... 
(obšlehnuto z wikipedie - demoverze)


V březnu přiletí čáp a mého drahého polovičku Silvestra udělá pravým a nefalšovaným dědečkem.
No a já se díky tomu vlastně stanu tak trošku babičkou.
Hurá!!! I přestože chybí pokrevní pouto, stanu se strašně ráda na celý úvazek a s plným nasazením a nadšením první pravou a nefalšovanou demobabičkou v naší rodině...

Poslední kousek

Ničeho netušíc, čekala na mne ráno po příchodu z práce doma ve schránce obálka.
A obsah opravdu překvapil a potěšil...

Hlavně přiměřeně, milá Jejko!

Pokud by mě někdo viděl při pořizování fotografií pro tento text, asi by na mne zavolal doktora Chocholouška. Poskakovala jsem po kuchyni, krájela a fotila. Teprve někdy uprostřed, když jsem měla nejvíc zasršpiněné ruce, mi došlo, že by bylo prima si vyměnit objektiv, protože na Nikonítku byl právě nasazen ten, který se zrovna moc nehodil a ostří se s ním pouze manuálně.

Takže, milá Jejko, vezmi teď sobě k ruce váhy a odměrky, nabruš nože a zatop v troubě...

Nakrájej rohlíky. Počet uprav podle toho, jak to budeš chtít velký

Byla jsem v divadle!

Vzhledem k tomu, že poslední dobou kmitám pouze mezi divadlem a domovem, napadlo mne, že bych mohla vyrazit někam za kulturou.

Ale kam? 

Do některého z muzeí?

Na výstavu?

Do galerie?

Ne, už to mám!

Půjdu do divadla! 

30.000

Nepochopila jsem systém počítadla přístupů tady na bloggeru, ale ani jsem se o to moc nezajímala, netuším, proč někdy můj přístup započítá a někdy ne, ale určitě jsem si jich pár udělala taky...
Když jsem včera nakoukla kolegovi nad počítač, musela jsem vzít mobil a nenápadně si udělat screen... Ono totiž kdybych to dělala nějak nápadněji, tak by mohl kolega chtít nějakou (určitě věcnou) cenu za jubilejní návštěvu...
Kdysi, když blogování bylo ještě velmi mladé, jsem měla na Vidlích denně kolem 200 přístupů, ale to byla ještě komunita psavců a blogerů velmi pospolitá (PraBlog a BrBlog).  A jak léta leží a vše se mění, tak jsem po letech psacího útlumu naprosto nepočítala, že na moje "nové" stránky někdo vůbec chodit bude.
Překvapilo mě, že - pokud počítadlo moc nelže - asi chodí.
Nevím kdo, moc vás osobně neznám... Jen asi tak deset, možná dvanáct...
Počítadlo jsem sem dala před 900 dny a složitým matematickým postupem jsem zjistila, že průměrně tyto stránky zaznamenají přesně něco málo přes třicet přístupů denně.
Každopádně nejen mým dvanácti, ale všem návštěvníkům děkuji, že na pár vteřin udeřili okem na tyto stránky - byť by důvodem k této návštěvě byl neovladatelný tik v ruce, držící myš.
Stavte se zase, budete vítáni.
A posaďte se, ať mi nevynesete spaní...

Kovářova kobyla

Leden: 
- Miláčku, zhaslo mi světlo v digestoři a blbě se v takové tmě vaří.
- Hned se na to jdu podívat, ale co... to stejně bude prasklá žárovka, zítra přinesu novou.
Únor:
- Miláčku, pojedu do Bamaučehosi, koupím tam tu žárovku do digestroře, ano?
- To je zbytečný, já jí mám a hned jí vyměním.
Březen
-  Miláčku, myslíš, že bys mohl dát tu žárovku do tý digestoře?
- No, víš... já mám s jinou paticí, ale zítra, opravdu zítra přinesu tu správnou a vyměním jí.
Duben:
- Miláčku, myslíš, že by ta digestoř mohla svítit? Fakt se mi blbě vaří...
- Vžyť jsem řekl, že jí zítra vyměním.
Květen:
- Miláčku, myslíš, že už je dostatečně zítra na to světlo v digestoři?
- Cože?
Červen:
- Jé, super, miláčku, ty jsi mi dal už žárovku do digestoře!
- Nedal...
- Ne? Ale vždyť svítí...Jé, už zase nesvítí.... a teď zase jo... a to... to znamená, že.... že mám doma elektrikáře, kterej půl roku není schopnej dotáhnout žárovku v objímce...???!!!???
- Cože?

Blizna 100x jinak

Přestože se chystám na letní toulky s Kvíčalou a Nikonítkem, pořídila jsem si pár historických objektivů, s nimiž se dají suprově fotit blizny. Ono taky za chvíli CO fotit jiného, he???
Řádně se tedy vyřádím na bliznách a budu přitom dávat bedlivý pozor, aby za pestíkem nevykukoval dům, socha či jiné zakázaná tajný věc.
Doma taky nebudu nic fotit, protože mám obrazy na stěnách a nejsem si jistá, zda nepodléhají autorskému zákonu.
A protože nemám malé děti ani vnoučata, tak mne nemrzí, že nemůžu fotit ratolesti ve vaničce či na kožešince, kterak s holým řitiskem pasou koníčky, protože dětská pornografie...

Hlavně, že budou blizny!

Perličky z obchodního

Naše divadlo vydává takový pidi interní zpravodaj a (já dobře vím, že se to nemá) tentokrát mi to opravdu nedalo a musela jsem obšlehnout něco poznatků z předposlední stránky s názvem PERLIČKY ZE ZÁPISNÍKU OBCHODNÍHO ODBORU.

Let mouchy

No jo... já věděla, že to jednou příjde... A už je to tady.
A bude to pokračovat, protože to není to ono...

Let mouchy

Kolečka

Všichni jsme více či méně tušili, že to dřív nebo později přijde. A už je to tady...

Poslední dobou se mi zdá, že to všechno utíká rychleji, než je snesitelné a protože mě mí milí a blízcí začali opouštět, dost často se vracím ve vzpomínkách na doby dávno minulé a s nostalgií a slzou v oku vzpomínám a stávám se pro své okolí poměrně nebezpečnou.
Můj drahý polovička dobře ví, že oproti jiným ženám nemusím mít až tak všechno hned (takže na dodělání koupelny už čekám osmým rokem, ale trpělivost nepatrně dochází, takže možná za rok-dva už začnu netrpělivě pořvávat...), ale když někdy prohlásím, že TOHLE musím mít HNED, tak všichni v mém okolí vědí, co takové HNED znamená.

Na začátku května jsem svému okolí oznámila, že chci HNED a OKAMŽITĚ svého stařičkého Altixe (Altix altissa V), kterého mi kdysi před mnoha a mnoha lety, někdy před třičtvrtě na jednadvacáté století, dal tatínek, který mi odešel před rokem. Bohužel se Altix nenašel - díky několikerému stěhování se zřejmě ocitl v černé díře a kdoví, zda se z ní ještě někdy vrátí.
Ale to neřešilo HNED, takže neprodleně začalo pátrání na aukro, paladix a kdovíkde ještě a do několika dnů jsem se stala majitelkou několika starých skel.
Je to jiné a není to to, co to kdysi bývalo. Starý na novým je jiný, než nový na novým nebo kdysi starý na starým.
Ale to hraní si, nostalgie se taky vyřádí... a hlavně kolečka!

Netrap se, Karle...

Jako každým rokem jsem měla před čtyřmi dny narozeniny. Už po tolikáté, že je to taková běžná činnost, pravidelně se opakující a už se mi ani nechce počítat, kolikráte že jsem to kosa zjara zpívat slyšela. Mnohokráte...

Mí milí blízcí však usoudili, že jest třeba mě obdarovat, a tak se mi dostalo několika velmi pěkných, milých a praktických dárků v podobě láhve, knihy a úžasné poukázky na nové brejličky pro stařenku...

Mezi dárky se pochopitelně objevila i nějaká ta laskomina, takže nejenže jsem se několikrát brutálně přežrala dobře upraveným selátkem, což jsem mohutně zapíjela zlatavým mokem ze Svijan, ale jednu noc jsem zaútočila na Rumové pralinky (zákeřný útok na mou linii od vlastní matky), které jsem o půlnoci sama schroupala v kuchyni, pročítajíc si twítří tajmlajnu, abych dnes k ránu začala likvidovat nemalou bonboniéru (zlomyslná všivárna vlastních dětí) a myslím, že do včera nad ní statečně zvítězím. A protože jsem hamižná, s bližními svými se nerozdělím.

A hubnout začnu až od příštího týdne!

Jen doufám, že mi nikdo nepředhodí zase nějakou tu pralinku...

Kniha jízd

Už pátý měsíc používám androidí aplikaci Kniha jízd. Jak už jsem tady dřív psala, je to aplikace jednoduchá a přítulná a jediné co ode mne chce je, abych jí při nástupu do auta zapnula a po dojezdu vypnula. A abych si tam napsala kolik jsem za kolik jsem tankovala (to ale není povinné). A do třetice - abych při každé první jízdě první den v měsíci porovnala stav tachometru a pokud se rozchází, tak abych ho manuálně upravila.
Aplikace pak za mě počítá kolik za kolik projedu, kolik ujedu a kam jedu, u každé jízdy si pamatuje i kudy jsem jela a kdybych to zapomněla, tak mi ujetou trasu ukáže na mapě.
Pochopitelně se ujeté kilometry trošku liší, ale průměrně se sekne tak o 1-2 km na 100 km, což se mi při víceméně krátkých cestách pro městě zdá velmi dobré.
Ve bezplatné verzi aplikace vede knihu jízd pouze pro jedno vozidlo a přehledy si posílá na mejl ve formátu PDF a nedovoluje některé editace. Když si pořídíte placenou verzi (něco kolem 200,- Kč),  jízdy můžete zaznamenat pro několik vozidel, informační e-maily může poslat v PDF nebo XLS a editovat lze téměř všechno...

Když nevíte coby, aneb "Vítej do rodiny, staroušku!"

To jsem si říkala, že to tady zase začnu používat tak, jak to bylo původně myšleno. Moc se nezadařilo a mí pravidelní dva čtenáři mne zřejmě opět opustili.
Ale co jsem za uplynulý měsíc mohla nabídnout? Povídání o novém kolegovi, ze kterého se opět vyklubal tydýt, ještě navíc paranoidní a vůbec nějak celkově labilní? Anebo to, že se včera přišel podívat kolega nový a ze kterého mám pocity poněkud smíšené? Už rok je to stále dokolečka dokola a mě to nebaví.
Takže s posledním čarodějnicovým dubnem dělám tlustou čáru a uvidíme, jak se zadaří v květnu a měsících dalších.
Duben zakončím tím, že jsem byla v pondělí večer sama doma a z nedostatku jiné činnosti a absence koukatelného pořadu v TV jsem lezla po internetu, skončila na Aukru a tam u jedné téměř končící aukce...
Čyři hodiny do konce... Hm... to nechci, to nepotřebuju... takovej krám....
Tři hodiny do konce... opravdu je to krám, seženu si lepší....
Dvě hodiny do konce... No... že bych zkusila ... Ba ne, je to kravina...
Hodinu do konce... Ale nevypdá špatně....
Třicet minut do konce... Kašlu na to, nechci ho..
Dvacet minut do konce... Můžu bez toho žít???
Deset minut do konce... Jasně, je to kravina. jdu si radši udělat kafe.
Dvě minuty do konce... Sakra, jaký mám to heslo na Aukro???
Minuta po skončení aukce: Gratulujeme, vyhráli jste.
No jo, už jsem vyhodila v životě víc...

Blbý ráno...

Poslední dva týdny pro mne znamenaly citovou smršt. Vždycky se snažím všechno obrátit v legraci, alespoň nějakou poznámkou zcela mimo mísu, ale nevím, jestli se mi to podaří dneska.
Poslední příspěvek sem jsem psala 12. března, kdy můj kolega a kamarád slavil 42. narozeniny. Užil si jich jen pár minut, protože krátce po půlnoci zemřel. Jen tak, nečekaně, smutně, sám, na zemi u dveří, ke kterým si snad šel pro pomoc či se nadýchat čerstvého vzduchu.
 Nevím, neřekne už, je pryč.
 Ten uličník, který měl rád holky a obdivoval naše baletky a nejvíc "jeho" Pavlínku, mi bude chybět.

Chybí mi i táta. V květnu to bude rok, co tady není. Nežili jsme spolu, málo jsme se i vídali, telefonovali párkrát za měsíc, ale rčení, že "sejde z očí, sejde z mysli" nefunguje. Chybí mi moc. Tak moc, že to až překvapuje. Tolik jsme si toho neřekli - a nemohli říct...

Je to divné a smutné ráno.

Dnes jdu do práce až večer a přes to, že mohu mít klidné ráno i den, sedím v kuchyni a je mi moc smutno. Nepomohla ani taškařice, kdy musím každé ráno dávat kocourovi antibiotika, kteráž to činnost se neobejde bez újmy na zdraví či na psychice vítěze i poraženého.

Možná snad, kdyby přestalo pršet a vysvitlo sluníčko, dávající naději v bytí, možná by bylo líp...

Jak vyhodit čtyři kila

Hned na začátku upozorňuji, že se nejedná o vyhození čtyř kilogramů tělesné hmotnosti, ale finanční částky.
Vyhodit čtyři stovky... vlastně vyhodit jakoukoli finanční částku... je nepoměrně jednodušší, než zhubnout jeden jediný kilogram.
V případě mého posledního vyhození čtyř stovek se jedná o zakoupení NFC přívěšků, dodaných na mou adresu s neslušně vysokým balným a poštovným, jenomže... já je prostě chtěla HNED.

Nebudu tady moc ňafat, že si ještě s prodávajícím dojasním maličkosti ohledně obsahu zásilky, protože jsem objednala pro sebe a své kolegy 4 x balení a přišly 4 kousky, což mi malinko koliduje s popisem zboží.

Následuje doslovný přepis popisu objednávaného zboží:
Chip type: NXP NTAG 203
Operating frequency: 13.56MHz
Memory size: 144bytes
Read range: 0-50mm / 0-2.0in
Compatibility: For Samsung Galaxy S5/S4/Note3/Note2, Nokia Lumia920/820/720/620, Blackberry Z10/Q10, LG Nexus4/Nexus5, HTC one, Sony Xperia, and all NFC enabled mobile phones
Material: PVC + Epoxy
Operating temperature: -40 to +65 degrees Celsius
Read/write times: 100,000 times
Quantity: 4pcs
Color: Red, Orange, Green, Blue
Tag size: 25 x 35mm / 0.98 x 1.38in
(Výše uvedené a modře napsané jsem objednala 4x a naivně jsem očekávala 16 kousků...)

Každopádně jsem si z obalu vyňoumala jeden štíteček a jala se bádat, co a jak s tím, aby mi to aktivovalo knihu jízd. Bádala jsem, bádala, až jsem nakonec vybádala:

1. Pokud mobil není v pohotovostním stavu, ale pouze spí, nereaguje na NFC.
2. Pokud mobil odemknu a přiložím ke štítku, většinou nereaguje a nespustí aplikaci.
3. Pokud mobil odemknu a nějakou dobu šmejdím štítkem po místě, ve kterém je na mobilu umístěn NFC vysílač, z 65% zareaguje a aplikaci spustí.
Průměrná doba spuštění aplikace dle bodu 3 je většinou 85 vteřin a úspěšnost 65%.

Pro porovnání jsem zkusila aplikaci spustit starým, ručním způsobem.
1. Mobil do pohotovostního stavu včetně jeho odemčení: 4 vteřiny
2. Spuštění aplikace 10 vteřin
3. Nastavení aplikace na měření jízdy 2 vteřiny.
Vypočítala jsem, že spuštění aplikace bez pomocí NFC trvá 16 vteřin a úspěšnost je 100%.

S přihlédnutím k výše uvedeným testům a výpočtům vyplývá, že funkce, štítky, tagy, nálepky a kdovícoještě NFC jsou na hovno. 

Statistika nuda je...

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka... ech, poněkud mi ujel Božčin text... tak tedy znovu:
Dávno, dávno již tomu, co mě zajímala spotřeba mého motorového vozidla, a proto jsem si tu a tam pořídila notýsek či jinou papírovou pomůcku, do které jsem si chtěla vést knihu jízd - kdy jsem jela, kam jsem jela, kudy jsem jela, kdy jsem dojela, kolik jsem ujela a za kolik to bylo. Většinou to vydrželo dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, potom znovu další dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, pak jsem si řekla, že od Nového roku (měsíce, týdne, novoluní či slunovratu...) a to zrovna nevyšlo či neměla jsem notýsek, který by ladil s barvou mého aktuálního vozu.

Loni jsem v divadle dostala diář, který nepotřebuju, ale protože je červený, přidělila jsem ho Kvíčale a já si novorončně slíbila (muhehehe), že tentokrát budu už konečně pravidelně zapisovat každý kilometr a každé tankování.
A protože se mi to v lednu nepodařilo ani jednou, rozhodla jsem se, že se na to po letech konečně vykašlu, osobní servisman mi může ... třeba koupit kafe... a hodila jsem touhu po veškerých informacích tohoto druhu za svou šedinami prokvétající hlavičku.

A pak jsem to našla. Androidí aplikaci, která po mně více méně nic nechce. Spíš tedy chce po mně méně, než více. Jenom spustit, když vyjíždím a vypnout, když dojedu a když se mi chce, tak jí můžu říct, za kolik jsem kolik natankovala. A milá aplikace si sama najde odkud v kolik vyjedu, kudy jedu, kdy dojedu, kolik ujedu a kolik projedu.
A aby mi to Aplikace ještě více usnadnila, při hupsnutí do auta stačí přiložit mobil k NFC štítku a už se nemusím starat úplně vůbec o nic.
Pro tuto kratochvíli stačí koupit NFC štítek a spárovat ho s mobilním zařízením. Uvidíme, jak to bude fungovat. Zatím jsem si pořídila krásný, červený NFC přívěšek, který bude ladit ke Kvíčale. O jeho spárování s mobilem zatím nemám tušení, protože přívěšek na mne čeká na poště.
Ale určitě to dám!
Snad...

Zatím na mne sada štítků čeká na poště. 
Já i Silvestr chceme dva.    
Mně osobně je jedno, jakou budou mít barvu, hlavně, když jeden z nich bude červenej