Lecosové

1. máj jsem neposkakovala s třepetalkama pod tribunou, nepozorovala žižkovské ženy a nevyrazila ani na Petřín, protože se v plynárně rozhodli předělat v naší ulici plynovod, takže po mnoha a mnoha letech musela být vyklizena prádelna, kde je havní uzávěr plynu a kde budou v následujících dnech cosi plynového dělat plynaři. Snad to budou dělat dobře, protože bych se přeci jen ještě nechtěla podívat na svůj rodný dům z výšky...

Pro mou maličkost je zásadní, že zítra nám vypnou na dobu neurčitou plyn a protože jsme spíš plynová, než elektrická domácnost a blíží se Pankrác, Servác a Bonifác, mám z toho převelikou radost.

K této taškařici pochopitelně patří i rozkopaná ulice a kus zahrady od plotu až k domu vyfasoval rygol jak pro Blanku a vůkol rododendronů bahnité haldy.

Pohled z ložnice

Ale vrátím se k prádelně. Za roky se do ní odkládalo vše, co se jednou může hodit a co je škoda vyhodit. A pár let už si slibujeme, že vše vyklidíme. Kdoví, kdy by k tomu došlo, kdyby nebylo výše zmíněných plynařů.
S Jejkou jsme se statečně vrhly do zapavoučeného sklepa a s ním sousedící prádelny. Během hodinky jsme udělaly hromadu práce, prádelna je jako nová a na chodbě čeká několik pytlů s lecosy na vyhození.

O některé z lecosů se musím podělit:

Můj první notebook, teď už exponát do muzea. Dokonce i s nabíječkou. 
Zapnout jsem nezkoušela.
Asi šestisetstránkový ACCESS z roku 1995 jsem vyhodila bez focení.

 

Další věcička, na kterou jsem za ty roky zapomněla. 
Kdo to tam mohl dát??? Asi já...
Je stále funkční.

V jednom koutě se krčil hřebínek
 - nepostradatelný doplněk v zadních kapsách riflí mladých mužů v 70-80 letech.

Po babičce v odložené americké kredenci zbyla krabička na čaj...

...a vedle krabičky na čaj ležely socialistické cigarety. 
Naprosto netuším, čí kdysi mohly být.

Když tohle objevila Jejka, zamumlala: Doprdele, co to je?
Je to cosi, co přes USB žere samo sebe a když se to frkne do PC, tak to nic nedělá...
Prodlužovačka? Něco strašně důležitého? Moudré udělátko? Nějaká nemravnost?
A to jsme jich tam našly celou dědovu mísu (čti čtyři):

Prapodivná udělátka v dědově míse

Pavouci v prádelně a ve sklepě pochopitelně také byli, ale chovali se diskrétně a většinou před námi utekli. Tedy alespoň ti, co mohli...

Zesnulí pavouci obalení... asi prachem či plísní.

Ale docela jsme si to s Jejkou užily a i za ten můj zlomený nehet to stálo.

3 x kolega

Jeden můj bývalý Kolega už to má přes čtyři roky za sebou. Byl to dobrý parťák se specifickým smyslem pro humor a myslím, že ty svoje škodolibé všivárny dělá z onoho světa dosud. Alespoň na mne si alespoň jednou za rok vzpomene a něco mi provede. Jako třeba teď v sobotu: Večer za mnou přišla jeho manželka, která byla oblečená a čichotavá jako poslední bezdomovkyně, ukázala mi roztrhaný svetr a jakési pantofle, které jí Kolega trhá, mimo další voloviny taky řekla, že jí honí metrácký poliši, který jsou ze všech polišů nejhorší a nakonec svůj monolog zakončila tím, že jí mrzí, že Kolegu nechala spálit a rozptýlit na státní útraty, že vlastně peníze má a že si dojde na příslušné úřady, aby Kolegu dali zase dohromady za účelem řádného pohřbu do země. Věděla jsem, že je těžká schizofrenička, ale nechápu, proč už dávno není zbavená svéprávnosti, snad aby jí za mnou Kolega mohl poslat...

Druhý můj Kolega se nepohodl s jedním ukrajinským gerojem, který mu následně vyčetl, že si od něj nenechá nadávat do debilů (tak ne, nebylo to do debilů...ve skutečnosti se jednalo o ten mrňavý kousek ze samce, na který jsou samci tak hrdí, ale stydím se to tady takhle na plnou klávesnici napsat...). Když se kolega ohradil, že nic takového neřekl, Úkáčko to sice uznal, ale jen trošku, protože Kolega se údajně tvářil tak, že bylo jasně vidět, co si o Úkáčkovi myslí...

Třetí kolega se v létě oženil a v říjnu se mu narodila maličká, krásná holčička, kterou jsem si mohla pochovat a tak zjistit, že chmaty na miminko se nezapomínají ani po mnoha letech. Bylo úžasný a krásný vidět, jak ten velkej a hrdej chlap s obrovskejma pazourama přebaluje tu maličkou holčičku a jak na ní žvatlá pohádky...
A tahle maličká holčička minulý týden nezvládla drastický a rychlý útok meningokoka a toho tvrdýho chlapa nechala brečícího a sraženýho na kolenou v bahně a s flaškou v ruce...

A zase se Chumelí...

Ne, nezačalo sněžit, ale situace posledních dní mi připomněla cosi vzdáleného, už téměř zapomenutého.  Osůbku, která na internetu svého času používala nick Chumláček.

Chumláček byla osoba životem údajně těžce zkoušená a my neměli důvod jí nevěřit a snažili jsme se pomáhat. Dobrým slovem, věcným darem, penězi. A pak se jednoho krásného dne ukázalo, že situace je zcela jiná a že Chumláček trpí bájnou lhavostí. Na jedné straně bych si ještě dnes nakopala za ten promrhaný čas i peníze, který jsem Chumláčkovi věnovala, na druhé straně jsem tím získala cennou zkušenost.

Lety moje ostražitost vůči různým skazkám a neuvěřitelným příhodám ostatních polevila. Posledních pár týdnů mi ale začala poblikávat červená kontrolka kdesi v zátylku a teď už svítí jak rudá záře nad Kladnem.
V mém okolí se objevila jiná zachumlaná osoba. Ze začátku jsem neměla důvod nevěřit. Ale postupem času mi několik věcí začalo připadat přinejmenším podivných a teď už se rozchumelilo až za roh.

Nový Chumláček lže jakoby se nechumelilo. Lže ale nesmyslně, zbytečně a především tak snadno prokazatelně, až jednomu zůstává rozum stát. A já navíc zůstávám stát před rozhodnutím, co s tím.
Přestat se stýkat s tou osobou nemůžu. Ignorovat jí nemůžu. Zabít jí nemůžu. Můžu jen čekat, jestli tyto lži budou legrační a nevinné nebo zda jimi někomu může ublížit. A toho se bojím nejvíc, protože je známou pravdou, že lež může ubližovat víc, než hodně.

Obsah těchto výmyslů je různorodý - od barvy hrnku na kafe až po drezuru klokaních mláďat. Nechápu to.

Neříkám, že jsem nikdy v životě nezalhala nebo někoho nepomluvila. Ano, přiznávám, zalhala i pomluvila. Ale vždy to mělo nějaký účel či smysl. Zalhala jsem, protože jsem se bála říct pravdu abych buď já neměla průser nebo abych někomu neuděla průser. A pomluvila... jo, třeba tu krávu, co mě tak šileně naštvala a když jsem jí pomlouvala, jakou má v těch šatech prdu, alespoň na chvíli se mi ulevilo. Mizerné a pokleslé důvody, ale důvody.

Smysl těchto zachumlených lži mi však uniká. Chce někomu ublížit? Proč mně, nic jsem Novému Chumláčovi neudělala - ani slovem, ani činem. Spíš naopak... Chce být zajímavý? Proč, vždyť je i bez lží. Léčí si nějaký mindrák a chce, aby ho měli i ostatní? Nemá důvod. Chce rozeštvat lidi, kteří drží při sobě? Co z toho bude mít?

Honí se mi hlavou spousta otázek a hlavně přemýším, jak se teď zachovat, abych situaci nevyhrotila do nesnesitelna.

Zatím mlčím a jen zírám... ale nemyslím, že je to správné a dlouhodobě udržitelné. Ale momentálně mě nic lepšího nenapadá.

Jarní probouzení

Právě prožívám roční období, kdy se z prachbídného zimního spánku rovnýma nohama ocitám v jarní únavě. Přestože mám ráda léto, přece jen mi chybí alespoň krátká doba pod nohami křupajícího sněhu, teplých bot a zmrzlých tváří a...  při příchodu do teplé místnosti taková ta legrační kapička u čenichu.

No… třeba příště?

Probouzení do jara letos nic moc… 

Už přes měsíc slibuju tatínkovi, že se na něj přijedeme podívat, ale chybí elán a čas. 

Domácí práce zvládám levou rukou, protože v pravé mám vleklý zánět šlach a podle toho to taky tak doma vypadá...

V práci zaučujeme nového kolegu a zatím pořád nevíme, jestli to dá nebo ne… Vypadá zodpovědně a když se mu jedna věc 15x vysvětlí, občas ji i pochopí. Je to milý a slušný adolescent, takové subtilní maminčino mládě, kterému ještě ani dvacet nebylo, neřidič, nekuřák, abstinent…Prostě takový koloušek, který spíš potřebuje nakrmit, pohladit, nakojit...

Vojna dřív z kluků dělala chlapy, uvidíme, co z tohohle chlapce udělá naše divadlo. Jen se bojím, že pokud zapadne do divadelního života, tak že nás přijde jeho maminka zmlátit… Já bych to na jejím místě udělala. Nebo spíš bych toho hocha do takovéhle společnosti vůbec nepustila...

Svojí mamince se občas snažím fotit její trhačku, ale je to čím dál tím těžší. Zítra jí bude mít doma dva měsíce, pesa má přes kilo a vyfotit se už bez monopodu nedá ani za slunečního svitu Nikonem nastaveným na  automobilové závody…

Chvilka klidu...

Kočce Majče se chtělo z psíka trošku zvracet...

Jako fotograf jsem ale venku většinou těžce selhala a toho lítajícího magora kloudně nevyfotila. Musím si pořídit ten monopod...  :D

 A navíc jsem teď zapomněla, proč jsem to dneska vůbec začala psát, o psovi to ale původně být nemělo... :D

Krátce a stručně...

... to stále stojí za ... popelníček.

Nestíhám. To už jsem tu říkala minule. Stále stav nezměněn.

Měla jsem tři dny volna... jeden jsem strávila s jedním Mimi, jeden s Maminkou a jeden s druhým Mimi. Chvílemi mě jímala hrůza z mé schopnosti odolávat domácím pracem, ale na druhou stranu jsem si to docela užila. Jo, a taky jsem viděla Silvestra (musela jsem si za ním dojet do jeho práce...), který si koupil nový mobil - stejný jako já, leč jinou barvu. Je nadšen a stále jásá nad mobilovými kvalitami a diví se, že já nejásám. Chápu ho. Stále jsem nadšená, ale po víc, než půl roce už tak hlasitě své nadšení v tomto případě nedávám. Člověk si na dobré zvyká rychle. Pochopitelně jsem jako ženská tušila - co tušila, VĚDĚLA! - že to tak dopadne a když jsem si objednávala v dalekém Izraeli červený futrálek na mobil, objednala jsem i jeden hnědý....

V práci to stojí za popelníčky nejméně dva. Spíš tři. Náš služebně i věkově nejmladší kolega nezvládal a přestože jsme se za něj i přimlouvaly (ženská část naší skupiny...), neprošlo to a byl odejit. I to chápu, chyby dělal mnohem větší, než jen malé... Na jeho místo nastupuje od pozítří nová síla, ještě větší koloušek, než jsme se obávali... a zaučovat ho bude hádejte kdo... Ano, moje maličkost.
Nestojím o to. Je to stres, aby to vše fungovalo, jak má a ... obávám se, že to bude děsivý týden a jen doufám, že budu příjemně překvapena, že to tak hrozné nebude...

Těžký život fifleny

Loni - nevím už přesně kdy - jsem tady otravovala, když mi zdechnul mobil a vybírala jsem si nový. Vybrala jsem si a dodnes tvrdím, že dobře. Zatím jsem s ním maximálně spokojená a moje milé pádlo funguje, jak má. Pak nastal nervák, když jsem mu kupovala futrálek. Ale nakonec jsem si taky vybrala, krásnej, přítulnej a červenej... prostě ťuťu a vrněla jsem jako kotě. Poté nastalo období, kdy jsem nic neřešila, protože nebyl důvod.
Až teď, jejda... pouzdýrko se mi začalo rozpadat a to samé jsem nesehnala. Na aukru nabízeli jedno růžové a jedno s émerickou vlajkou - huš.
A na íbeji jich nabízejí kolem 800 typů, z nichž je asi 200 nejkrásnějších.
A co si má teď chudák fiflena počít...???

Nestíhačka

Po nějaké době jsem se zase dostala to takového kolotoče, že nic nestíhám. Práce - domů - práce - domů.... a na nějaké aktivity mimo tato dvě místa nezbývá čas. V práci ještě jakž takž funguju, ale doma se mi chce čas většinou jen prospat - což poslední dny většinou i činím. Včera mě moje malý Mimi vytáhlo do Štěrbohol po obchodech a slevách, procouraly jsme tam opravdu celý den, nožičky jsem měla ušoupaný až ke kolínkům, leč netutratily jsme nic, protože obchody byly přeplněné módou pro dámy narozené do roku 1925 a pokud se tam objevilo něco pro nás, později narozené, bylo to velikosti na nezletilé anorektičky.
Večer jsem s velkým Mimi skočila na jedno dvoupivo a pak už doma zase padla do peřin. Dnešek bych nejraději také prospala, ale musím vyrazit s maminkou a její pesou na veterinu, takže smůla. A večer do divadla, domů ráno, pak večer do divadla, domů ráno... mám toho plný zuby a už aby bylo jaro.

Veterina

Ráno jsem se po práci stavila v lékárně, abych si koupila nějaké obinadlo, bandáž nebo cokoliv jiného na zpevnění mého - netuším proč - bolavého lokte a po nezdaru jak v lékárně, tak ve zdravotnických potřebách jsem mazala domů, abych vyzvedla maminku a vyrazily jsme s malou pesou na veterinu.

Zrovna na tuhle jsme šly prvně a byly jsme zvědavé, co nás tam čeká. Překvapení velké - hezké prostředí, super přístup lékaře a takové bezva střelené sestřičky nejen k pese, ale i k nám a nakonec cena, kterou jsme zaplatily, taky nebyla nijak přemrštěná. Velmi zvažuji, že změním veterináře a se svým zvěřincem začnu chodit také sem. Zkusím veterináře ukecat na množstevní slevu...

Pan zvířecí doktor se divil, jak je čivava na svůj věk maličká, ale nakonec jí prohlásil za dobře prospívajícího mrňouse.
Malá pesa byla statečná, i když radost neměla a očkování si nijak zvlášť neužívala. Cestou domů se jí dokonce i líbilo v tašce po našich kočkách (svojí vlastní cestovní kabelu ještě nemá) a zvědavě vykukovala na svět. Doma pak asi hodinku spala jako mimino, aby vzápětí mohla demonstrovat, jak to vypadá, když malému štěňěti nejmenší rasy na světě naočkujete dynamit.

První cesta na veterinu

Chihuahua

V pondělí 13. ledna jsem vypadla z práce kolem poledne a už v půl jedné jsme s maminkou nasedaly do auta a vyrazily směr Čivava do jedné středočeské vesničky, kam  nás v pohodě dovedla navigace. Bez této vymoženosti bychom tu cestu možná hledaly ještě dnes...
Připadala jsem si cestou jako malý retardovaný blbeček, protože vidíc po letech na poli pasoucí se živé krávy, vzbudilo to mé velké nadšení a když jsem v cílové stanici vystoupila z auta a uviděla jakéhosi strýca, který vedl pravého, velkého a živého koně, začala jsem jásat, až jsem toho bodrého muže vyděsila. Tomu koni jsem byla totálně fuk.

Paní Chovatelka byla nesmírně milá a když nás pozvala dál, maminka se okamžitě vrhla k maličkému psíkovi v předsíni a rozplývala se, jak je to maličké a miloučké. Paní Chovatelka se pobaveně usmála a vyvedla maminku z omylu: "Ne, to není to štěňátko, to je jeho maminka... to maličké je támhle na dece."
No a pak jsme uviděly to maličké nic. Maminka si to vzala do ruky, ono jí to olízlo nos a byla packa v rukávě.

Cestou domů bylo mimi v košíku hodné a skoro celou dobu spalo. Já ještě skočila do jednoho Pet Centra a koupila jsem maličkou domácí boudičku, hračku, granulky a konzervičku. A pak už jsme všichni včetně Silvestra jen ňuňali a ťuťali a zviřátku se to docela líbilo a maminku si zamilovalo a maminka si nejenže zviřátko taky zamilovala, ale pookřála a začala se víc zajímat o svět.

Tak snad to holkám hodně dlouho vydrží.

Kus Silvestra s celým psíkem

Dú čivavy dúúú

Zítra to budou čtyři měsíce, kdy moje maminka zůstala bez své drahé polovičky. S touto tvrdou realitou se pere, jak může nejlíp. Prvotní šok se změnil ve smutek a beznaděj a i když se snažíme jak to jde, doléhá na ní samota a pomalu ztrácí zájem o dění kolem sebe.

Už kdysi před mnoha lety si přála mít čivavu. Macecháček to nijak nezavrhnul, ale oznámil, že takovou potvoru venčit nebude, a tak si pořídili jezevčíka. A protože i ten je už dávno v psím nebi, začala teď maminka uvažovat o psím kamarádovi...

Dnešek byla moje pracovní morálka zoufalá, ale zato vím o každé čivavě v republice, která je zrovna k mání. Kolem poledne jsem mamince poslala e-mail s odkazy a fotkami na několik čivav,  které jsou aktuálně k odběru a jsou pro nás jak finančně, tak místopisně přijatelné - psíčata vzdálená půl republiky a za dvanáct tisíc jsem vyloučila, zrovna tak jako ubohá štěňátka z šílených psích množíren (takové "chovatele" bych zavřela do dolů). Mamina mě skoro div neposlala do háje, aby mi vzápětí zavolala, jestli už to mimi má jméno, nebo jestli si ho bude moct pojmenovat sama. A tato, dřív tak nesmírně akční, dáma zbytek nechala na mě. Zažhavila jsem si telefon a skoro vymlátila baterku, ale výsledek se dostavil. Čivavy téměř nejsou, ale...

Ráno vyrazím rovnou z práce do Luxoru koupit knížku o chovu čivav (já, jako majitel ka koček a dříve psíků velkých plemen, nemám s takovými chcípáčky moc zkušeností) a potom frčíme přes kus naší vlasti na nezávaznou návštěvu k jedné maličké, prý neskutečně rozmazlené, čivaví holčičce.

A jestli si holky padnou do oka, tak nás už zítra bude v baráku zase o jednoho víc :).

Sakra cedula

Včera jsem si s automatokafem vyšla před práci, abych se podívala, jak řádí lednová dešťová vánice a tu ke mně přistoupí dáma a ukazujíc na náš vchod, vyštěkne:
"To je vchod do metra?"
Přiznám se, že nemám moc ráda, když mě někdo bez pozdravu a požádání takto osloví (asi už i já patřím do staré školy), ale je nový rok, tak proč hned tak záhy někoho posílat do prdele.
"Ne, není" odpovídám poměrně slušně.
"A vy ste vocaď?" vycenila na mne ta paní zuby.
"No ano, jsem, potřebujete něco?"
"A víte určitě, že to není vchod do metra, sakra?"
"Vím, neni."
"A můžete mi sakra říct, proč to tam nemáte napsaný?" Dáma v tuto chvíli použila velmi vysoké céé.
"No protože, sakra, připravujeme ceduli, sakra, na který bude napsáno, co všechno v tomhle baráku sakra nenajdete, a mimo muzea, hospody, mateřské školky a katastrálního úřadu tam bude uvedeno i to, že toto opravdu není vchod do metra." Když jsem to dámě vyjmenovávala, rozchechtala jsem se, což onu chuděrku docela rozdráždilo. Nedovedu už přesně popsat, jak moc mi vynadala, ale čím víc zuřila, tím víc jsem se smála. Prostě to nešlo ustát. Nakonec jsme se nějak domluvily, poradila mi, abych nebyla drzá a já jí poslala do metra. Ale chybička se vloudila, poslala jsem jí pěšky na stanici, která je od nás o trošku dál, než ta druhá za rohem...

A jedééém

Jestliže platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok, mám se na co těšit, protože můj první volný den tohoto roku je až 9. ledna. Silvestra jsem prožila v práci, kde jsme si o půlnoci za pištění Netopýra s kolegou připili kávou a poté jsme tam radostně pracovali až do prvního lednového večera, abych potom mohla padnout doma do postele a dát se trošku dohromady na další pracovní den.

Novoroční přípitek

Ve stejném kolotoči jsem zatím pořád a doma to začíná být docela znát. Hromádka nevyžehleného prádla se stává hromadou a po celém bytě začíná být vidět, že můj volný den, který mu věnuji, už začíná nepatrně postrádat.


Zítra nám také jmenují nového ministra a nevím, jestli mám být v klidu nebo jestli se mám začít bát o práci ještě víc, než doposud. Intenzivně se snažím odpudit myšlenku, že ať do dopadne, jak to dopadne, dopadne to špatně.

Určitě ne...

Třináct

Poslední týdny utekly a než jsem se nadála, je tady konec roku. Bilancuji, porovnávám, vážím a zvažuji uplynulých dvanáct měsíců.
Přesně před rokem jsem založila tento blok - jen tak z legrace, protože jsem si pořídila mobil s androidem a publikování bylo tak snadné... Po několika týdnech jsem ale psala a posílala texty přes počítač stále víc a už si ani nepamatuju, kdy jsem sem něco poslala přes mobil.
Původní záměr této stránky se změnil, obsah je také někde zcela jinde a chvíli jsem uvažovala, že to tady ukončím, ale asi k tomu ještě nenastala vhodná chvíle a tak to tady nechám žít dál a sama jsem zvědavá, jak to zde bude pokračovat.

Vstupuji tedy do dalšího roku se třemi blogy na krku... Jedním, kam píšu tak jednou za měsíc, ale když už tu doménu mám... potom tímhle Malým androidím tvítováním (i když o androidu už tento blok hodně dlouho neslyšel) a svojí 365.
Moje letošní 365 dnes končí třistapětašedesátým obrázkem a zítra začnu druhý rok. Fotky nic moc, mají spíš informační hodnotu pro mne, ale přestože jsem moc nevěřila, že ten rok dám, docela mne to bavilo a tak jsem se rozhodla zítra začít druhý ročník.

Rok třináctý končí. Pro naši rodinu to byl rok víc, než těžký. Stalo se mnoho nehezkého a smutného, párkrát jsme si sáhli na dno. Snad byly i hezké a šťastné chvíle, ale závěr roku tyto zastínil a zřejmě ještě musíme chvíli počkat, aby opět vypluly na porvch.

Do roku čtrnáctého vstupuji pracovně, aby mohli juchat ostatní. Ale nevadí mi to, Silvestry v divadle a Netopýra mám ráda (a navíc dnes diriguje báječný člověk, na kterého se opravdu těším).
Do roku čtrnáctého vstupuji už po mnohokráté s jedním chlapem, kterého je leckdy až dost, ale stejně bych ho nevyměnila (ale tu a tam praštila nebo po něm něco hodila, to zase jó...)
Do roku čtrnáctého vstupuji se svým milým zvěřincem, jehož sestava se již mnoho let nezměnila. Nikdo z nich už není kotě, ale všichni se zatím těší poměrně dobrému zdraví (a vytočit mě dovedou jak za mlada).
Do roku čtrnáctého vstupuji s neuklizeným bytem a nevyžehleným prádlem (fakt jsem toho měla poslední týdny tolik, že se to bez újmy na zdraví nedalo všechno zvládnout.)

A v neposlední řadě do roku čtrnáctého vstupuji se zlomeným nehtem, roztrženou peněženkou, utrženým poutkem na pásek na bundě a především vírou, že bude líp.

Z celého srdce přeji všem hodně štěstí, 

zdraví, lásky, úspěchů a víry v lepší časy 

v roce 2014.

100 x nic...

Opeřencovu taškařici i nákupy s maminkou jsem přežila a snažim se pomaličku pokračovat v životě. Někdy se to daří víc, někdy méně, ale jakž takž většinu úskalí docela zvládám a - jak je mým špatným zvykem - snažím se z nich dělat legraci.
Ono by mi to všechno už i docela šlo, ale je jedna věc, se kterou si nevím rady. Negativismus a sebestřednost osoby, se kterou jsem v častém kontaktu a která svým negativismem dusí lidi kolem sebe. Častokrát si říkám, že to dám, že se tím nenechám otrávit... a pak prohrávám, protože používá na mne příliš těžký kalibr.
Zatím mlčím a snažím to přecházet nebo pochopit důvody, ale bojím se, že nevydržím všechno a pak se ve mně probudí skrývané vlastnosti znamení, které stálo u mého narození:

"... Může trpět výbuchy hněvu, před kterými by se i silný chlap ustrašeně schoval v lese (nebo aspoň pod stůl), ale k takovému zuřivému běsnění nikdy nedojde bez pořádné provokace. Když ji nemučíte víc, než může lidská bytost vydržet, nebo když jí osud nedal do vínku mimořádně špatné karty, bude hrát hru života poctivě a s obdivuhodným klidem ..." (celé)

Ve spojení se znamením, které mi přiřknul čínský horoskop, vzniká velmi vražedná kombinace:

"... Jeho hněv (po prohlédnutí) bývá strašlivý a pak doslova dští síru a oheň - okamžitě si sjednává znovu respekt a úctu, čímž dostává okolí nezřídka do šokové terapie. Po vrnícím, dobře naloženém a velkorysém Dráčkovi není ani památky. Je tu nemilosrdný predátor, který je vás doslova v minutě schopen rozcupovat na kousíčky...."  (celé)

Už jsem se tak párkrát v životě zažila a opravdu není o co stát.  Snad vydržím.

Ale kobru bosou nohou taky nemůžeme dráždit věčně...

Podzimní plískanice

Dnešní čtvrtek je poslední dobou jeden z mála mých volných dní a jestli ho přežiju, tak si na mne v sobotu večer u televize se soucitem vzpomeňte, protože tou dobou už zřejmě budu mlít z posledního - ostatně jako každým rokem...
Chtěla jsem se této akci vyhnout, ale velký management usoudil, že jsem prostě nejlepší a aby pomazané hlavy neměli průser, tak u toho musím být já.
Doufám, že jejich důvěru kladenou v mou osobu nezklamu. Na výplatní pásce to prý navíc poznám hrubým pětikilem a tak co bych si nepřetrhla žíly, ne?

Za chvíli jedu s maminkou na nákup do ne zcela blízkého Kaufzemě. Maminka mne odmítá jako řidiče (byť se mnou nikdy v životě nejela) a já jsem tedy nucená použít jako řidiče mou maminku... Joj...

Takže jestli jízdu i pobyt v Kaufu, plném důchodců a Vietnamců, přežiju, tak se ihned poté odstěhuji do divadla, ze kterého se vrátím až někdy v neděli dopoledne, protože beze mne by ty Ptáky snad ani nepředali...

Dávno, dávno již tomu... asi 120 let...
(Foto ofoceno z kalendáře )

Čekající spotřebiče a Opeřenec

Půlka listopadu už je v nenávratnu, ale nemohu napsat, že život v našem domečku se dostává do starých kolejí. 13. září nám osud přehodil výhybku a začínáme jet úplně novým směrem a všichni jsme zvědaví, jaká ta cesta bude.

Odchodem Macecháčka přišla Jejka o byt a tak se stěhuje do podkrovní garsonky v našem domečku a od začátku tohoto týdne už tam i přespává. Její bývalé bydliště je téměř vyklizeno, chybí jen odvézt pár posledních tašek s lecosi a vymýt lednici.

Naše kuchyně a koupelna se tedy pomalu stávají erárem, přestože zde vládne zatím dost nepopsatelný chaos, který je nevíc plný čekajících spotřebičů:
Když se vejde k nám do bytu, hned v první předsíňce musíme kličkovat okolo Jejčiny pračky, která ještě čeká na místo v prádelně. V hale vedle koupelny dřepí Jejična staronová lednička, která čeká, až pro ni někdy Sivestr udělá zásuvku na půdě, protože do Jejčiny nové pidigarsonky se lednička nevejde. V kuchyni u stolu zase stojí moje nová lednička, která je úplně jiná, než jsem původně chtěla, ale ještě není zabudovaná v lince, protože tam stále stojí stará rozbitá lednice, která čeká na odvoz do sběrného dvora, a ta nová je navíc stále bílá a bílá prostě nebude, takže čeká na kosmetickou úpravu. Mezi tím vším poletují má kočata a radují se z tolika nových odpočívadel a schovávaček. Asi bych ně někdy měla jít vyvenčit do Datartu..

A já jsem z toho všecho už trošku dost na hlavu, protože než se to nějak všechno ustálí, tak se stopro zhroutím. Při chození do práce se to zvládnout nedá a dovolenou nedostanu, protože Opeřenec a já se asi do divadla budu muset na pár dní odstěhovat, protože na tuto a podobné taškařice jsem nejlepší a musím u toho být... (Prý něco za to uvidím na své výplatní pásce, ale tu o Červené Karkulce mám taky ráda...)

Ale jinak je to docela legrace.

Odcházení

Prázdné skříně i šuplíky a auto plné kufrů a tašek.

Smutné balení a jeho definitivní odchod.

 Vyklízení a balení bylo horší, než jsem čekala. Tu a tam nález něčeho osobního v kapse - desetikoruna v bundě, v saku zase zapomenutá vstupenka na Nabucca do našeho divadla, kam chodil tak rád.
Už zbývají jen vzpomínky a pár maličkostí na památku toho, koho jsme ztratili.

 

Fáma

Jedna paní povídala:

"Blaničtí rytíři už konečně vyjeli. Byli spatřeni, jak se nepozorovaně snaží opustit republiku."

Je to fáma. Neni tomu tak.

Bojůvka, spatřená u hranic, byli netrpěliví turisté.
Nejvyšší je zatím v klidu, ještě prý není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Blaničtí rytíři spí dál...

Pozdrav minulosti

Smuteční obřad máme již pár dní za sebou a začali jsme se přizpůsobovat nové situaci. Což znamená, že obsah tří domácností se stěhuje do našeho domečku, ve kterém se obsah jednoho bytečku prozatímně (!) naházel na půdu, aby v něm mohl řádit zedník, elektrikář a tapetář a následně se přistěhovala Jejka.
Chce se mi plakat. Plakat beznadějí nad bordelem v domě, který se tak nějak zhmotnil v celé své nahotě. Bordel je na půdě, na schodech, v bytech, v prádelně, ve sklepě... netuším, kde je vpravo, kde vlevo, kde nahoře a kde dole. Do toho má milá kočata soutěží, která mi nejvíckrát podrazí nohy. Hodit po nich hladovým psem!

Ano, jsem vzteklá, zuřivá a protivná, protože bordel a protože nevím, kdy a kde začít.
Jejka je vzteklá, zuřivá a protivná, protože bordel a neví, jestli si tapetovat nebo se stěhovat a času málo a práce moc.
Maminka je smutná a plná beznaděje a tu a tam i zuřivá, protože bordel...
Silvestr ... je Silvestr a zdá se, že mu je to všechno jedno, protože se to přece ŇÁK stihne. Jeho přístup k situaci mne dělá ještě víc vzteklou, zuřivou a protivnou. Hodit po něm rozzuřenou kočkou.

V útrobách nevím už kterých jsem našla cosi, co mne na malou chvíli uklidnilo, rozněžnilo a vrátilo o hezkou řádku let zpátky. Dokonce jsem nechala bodrel bordelem a na pospas kočkám, udělala v okamžiku nálezu fotku a potom sedla k počítači, abych mohla napsat tento příspěvek.

Holky, ženy... která si na to pamatujete?

Váhající býk

O prázdninách mi odešel do pryču mobil a já si vybírala nový... což znamenalo, že jsem téměř tři týdny nemluvila o ničem jiném, studovala všechny informace o všech mobilech nabízených na našem trhu, nemluvila jsem o ničem jiném, porovnávala typy, velikosti a funkce, nemluvila o ničem jiném, chodila do obchodů a osahávala různé typy, nemluvila o ničem jiném, až jsem si vybrala čtyři a pak jsem nemluvila o ničem jiném, než který z těch čtyř bych si měla pořídit a když už jsem si vybrala značku a model, tak jsem nemluvila o ničem jiném, než jakou barvu by měl můj nový mobil mít... Pak jsem nemluvila o ničem jiném, než jaký to krám jsem si koupila, až jsem se si na to pádlo zvykla a připadá mi, že ho už mám celou věčnost a mobil se mi po mnoha letech stal opět mým kamarádem. Dlouho už jsem neměla mobil, který splňuje mé očekávání, naposled to byl můj starý dobrý ericsson Z710i, který se mi dodnes válí v šuplíku. A kolegové si oddychli a přestali mít choutky mě zabít.
No a teď se kolegové postupně opět začínají ježit. Nechápu, proč jim vadí, že s nimi musím několikrát denně nutně probrat, jestli si mám koupit lednici vestavnou a zabudovat jí stejně jako tu odumřelou, či podstavnou, nebo trošku větší, ale to zase přijdu o část pracovní plochy, a když nebude zabudovaná, tak jestli bílou a nechat jí bílou nebo jí třeba pak potapetovat a nebo radši stříbrnou.... a taky jakou značku... jestli Electrolux, Zanussi nebo nějakou jinou... v žádném případě to nesmí být Whirlpool, ale odříkaného chleba... 
Mno, nebudu se zdržovat svým planým tlacháním zde a jdu opět juknout na nabídku všech internetových obchodů, abych měla zítra v divadle téma k rozhovoru a budu doufat, že na mne nebudou trénovat roli Otella...

Když se daří...

... tak se daří.
Ne tedy, že by to byla nějaká životní či světová katastrofa nebo tragédie, ale nasere to. Alespoň mne určitě. Zdechla nám lednička. Totálně. A přišla jsem na to, když jsem se po třech dnech vrátila domů.
Fotku nedodám, bez čichotavých vjemů by to nebylo to pravé ořechové.

Nostalgie

Stalo se co se stalo a tím, že se to stalo, začaly i další nepříjemné starosti. Odchodem macecháčka naše Jejka přišla o střechu nad hlavou a do konce října se musí ze svého bytečku odstěhovat.
Nebude to jednoduché pro nikoho z nás, ale naštěstí v našem domečku v podkroví je malinkaťoučký byteček… respektive 1+wc, ale je to alespoň něco vlastního. Naší kuchyň a koupelnu jsem vyhlásila jako erární a tak jsem zvědavá, jak to bude fungovat.
Podkrovní byteček vypadá, jako typická, leta neobývaná odkladová místnost plná lecosů a která je navíc bez topení. Maminka se pustila do přemísťování lecosů na půdu. Potom nastoupí Silvestr, by tam dal dohromady elektriku a topení, vzápětí se vytapetuje a pak už neplánuju, protože pak se uvidí.
Dnes mezi lecosy (lecos se skloňuje podle vzoru bordel, takže y je správně) maminka vyhrabala popelníček a vázičku, která mi připomněla dětství – tato vázička stávala vedle televize a popelník používal táta.
Dávno, dávno již tomu...
Váza s popelníkem přežily mejdan v myčce a už vymýšlím, na které čestné místo v pokoji je dám, aby mi je kočičáci nezmárnily…

Malej Vilda aka Pitrísek

Někdo mi přejel kocourka....

Prázdnota

Myslím, že aspiruji na Oskara či alespoň cenu Thálie, protože téměř každodenní pobyt v divadle a usmívání se na celý širý svět mne k tomuto opravňuje.
Náš domácí dosavadní styl života vzal najednou za své a teď se všichni plácáme z jednoho místa na druhé, jsme bezradní a přemýšlíme, jak dál. Přemýšlíme ve chvílích, kdy si uvědomujeme, že situace je opravdu definitivní, protože většinu času očekáváme jeho příchod z garáže přes zahradu domů nebo cvaknutí jeho klíčů v zámku dveří bytu.
Dneska jsem byla v Kauflandu, kde jsme spolu mnohdy byli nakoupit a moc jsem se nesoustředila, protože jsem courala všude možně a chvílemi jsem si připadala ztracená a tak jsem - stejně jako dřív - hledala mezi regály jeho hlavu...

Tma

Jsou situace, na které se nedá připravit.

Dnes, v pátek 13. září 2013 ve 12:15, jedna z nich pro zbytek naší rodiny nastala.

Soumrak

Před 14 dny přišel náš venkovní kocour oteklý a porvaný tak, že dle veterináře by to bez léčby nebylo zranění dobře slučitelné se životem... Takže jsme vyplázli majlant a kocouřisko po týdnu domácího vězení a lítých bojů při několikero cestách na veterinu svůj boj vyhrál a již téměř zcela zotaven byl vypuštěn na svobodu, na které na nás nezanevřel a stále si na náš parapet chodí pro snídani a večeři a nechá se stále chovat a hladit.

Když ho začal veterinář dávat dohromady, řekla jsem si, že jestli to dá, tak to dá i můj milý macecháček.
Jo,  naděje je do poslední chvíle...
Metastázy na játrech, žaludku, slezině, srdce a plíce jedou na 30% a už morfium do žil.
Dle lékařů otázka týdne... dní... hodin...

Zlatý prciny...

Nová sezona už je v plném proudu a prázdniny jakoby nebyly. Nestíhám ani číst svých pár oblíbených blogů, natož abych něco napsala sama. Macecháček, který měl již konečně nastoupit na chemoterapie dostal zápal plic a plicní embolii a situace je pro změnu ještě vážnější, než před tím. 

Naše debilní kočky se naučili otevírat skříně a když nejsem doma, nejraději otevírají ty moje. 

Velký šéf odvolal co nařídil a tak jsou u nás opět personální změny – malý šéfík zůstal, starý kolega nenastoupil a jako posilu máme do našeho kolektivu dosazeného takového mladého nezkušeného a nezkaženého chlapce.

V divadle se dělají velké změny a jestli nepadne vláda a zůstanou u moci nekulturní lidé, tak je tato sezona poslední sezonou tohoto divadla a pak nás už čeká jen dlažba a to krásné divadlo zahraniční investor.

Co se vybudovalo v 19. století a přežilo několik režimů století dvacátého zničí banda zamindrákovaných nenažranců. 

Zlatý prciny... 

Kulturní okénko

Vyrazila jsem vrátit knížky do knihovny a když jsem je dala na stůl, napadla mne prapodivná myšlenka, jestli je se mnou všechno v pořádku...

Zrno a plevy

Opravdu hezky nám začíná ta nová sezona...
Velký šéf přijal - přes silné prostesty všech - jednoho, který již byl na jaře pro naprostou ignoraci a nespolehlivost vůči práci i ostatním odejit. Přijal ho i přes námitky našeho šéfíka, který nakonec prohlásil, že v takovém prostředí se pracovat nedá a proto chce dát výpoveď - s čímž velký šéf prý nemá problém (já si myslím, že on si myslí, že šéfik jen vyhrožuje... ale já vím, že nevyhrožuje, že to tak prostě bude)
Tak teď jsem zvědavá, kdo ten náš spolek bude držet pohromadě, protože bez šéfika tomu už nedávám moc šancí.
Myslím, že tu práci budu hledat dřív, než jsem myslela...

Další nejistá

Konec prázdnin se blíží a nastává další sezóna. Nejistější, než ty předešlé. Přestože bylo novým vedením v médiích slíbeno, že vše zůstane při starém a že nedojde k žádným personálním změnám, výpovědi běží jak na běžícím pásu. Nové konkurzy, rekonkurzy, výběrová řízení.

No, taky mi ta výpověď běží. Tož uvidíme, jestli mi bude umožněno v našem ... jejich ... divadle pracovat dál.

Každopádně do práce chodíme s nadšením a chutí. No, jak taky jinak.

Třeba pak seženu flek v Kauflandu...

Ponožek není nikdy dost...

Dneska dopoledne jsme se Silvesrem vyrazili po hodně, ale opravdu hodně dlouhé době do tržnice. Pamatuji doby, kdy již v osm hodin byla narvaná k prasknutí a jeden tam mohl koupit od zeleniny po zaručeně značkovou kabelku téměř cokoliv.

Dneska jsme tam byli chvíli před desátou.

Už ani ti Vietnamci nemakají, jako dřív...

No, ale zase jsem ušetřila, i když ponožek opravdu není nikdy dost...

Praštěná mobilem

Již druhý den jsem šťastnou (…???) majitelkou nového mobilního přístroje. Funkčního mobilního přístroje – opravdu se mě již 24 hodil lze dovolat. (Mno, hláška, že jsem dočasně nedostupná měla taky něco do sebe…)
Takže milí mí kolegové už budou osvobozeni od mého opruzování: Který, jaký, čí, proč a co, ale budu je teď prudit hele, co to umí a jak se tohle asi dělá a hergotcojsemsitozasepořídilazakřáp a že je krásnej a kde na to příšerný pádlo seženu super futrál.
V návodu k mobilu jsem se dozvěděla, co přístroj všechno umí, leč ani slovo o tom, jak se to dělá…
Pochopitelně děvče jsem šikovné, neb už se dovolám, napíšu smsku a do ostatních intuitivních tajů pomalu neintuitivně pronikám.
Ale stejně se mnou ještě pár dní nebude mobilně k vydržení…

A jak to dopadlo s požadovanými vlastnosmio mého nového mobilu:

1. Docela se mi líbí, i když je to neuvěřitelné pádlo
2. NENÍ ČERNEJ!!!
3. Úhlopříčka 4,7"
4. Android 4.1.2
5. S futrálama je to bída, ale dají se sehnat, už mám slušnej prozatímní a vyhlídla jsem si jeden (dva, tři...ba i čtyři) na aukru... 

Malé mobilní blbnutí

Poslední dny jsem pro své okolí poměrně nesnesitelná, neboť mi jaksi ne zcela správně funguje mobil. To, co dělá (a dělá to čím dál častěji) mě docela dráždí a tak jsem se rozhodla, že ze své Ikspérie udělám budíka (neb to jeho ranní kokrháhí by mi chybělo) a že si koupím nový mobil.

Hé, jenže to není jen tak.

Tahle moje Xperia je mým prvním mobilem s Androidem. Před rokem bych tvrdila, že je to naprosto pro mne nevyužitelná a zbytečná věc. Nemohla jsem si na tenhle systém zvyknout a pamatuji si, kterak jsem z něj byla zpočátku docela divoká. Allora mi slíbila, že si zvyknu. Nevěřila jsem jí to.

Jo, jo… měla pravdu, allora...

Tož jsem se vrhla na internet a jala se zjišťovat, kterak na tom zrovna náš trh je a zdali hlavně nabízí mobil, který musí mít několik, pro mne podstatných, vlastností.

1.    Musí se mi líbit
2.    Nesmí být černý (to řikám vždycky a pak mám stejně černýho…)
3.    Ráda bych displej 4,5" – 5"
4.   Nutný Android 4 a vyšší (ano, přiznávám - není to tak dlouho, co jsem odmítla mít dotykový mobil a mínila jsem dožít s jakýmkoliv čudlíkovým mobilem bez OS a Android jsem považovala za šílenej nepěkná věc... zmýlila jsem se...)
5.    Musí k němu být na thu dostatek krásných futrálů

Bádala jsem a pročítala všechny možné a nemožné servery a recenze a sáhodlouhé diskuze uživatelů a vesele jsem tím všem okolo lezla na nervy. Vlastně lezu pořád.
Na trhu je hromada značek a já – jako starý Soňák – moc neváhala a koukla jsem jako první na nabídku této firmy (zatím jsem díky špatnému jednomu mému mobilku na tuto značku nezanevřela).  Přihodila jsem Samsungy a HTC.
Takže teď všichni v mém okolí spolu se mnou dobrovolně musí přemýšlet, jestli si pořídím znovu nějakou ixpérii (padá v úvahu fialová Z nebo červená SP), jestli si pořídím Galaxii (jedině III s kytičkama) nebo jestli se nestanu majitelkou nějakého ONEho….

Už abych jednoho z nich vlastnila, nebaví mne stálé pročítání diskuzí a porovnávání parametrů a těším se na okamžik, kdy si zase budu brouzdat Swampem a typy mobilů mi budou zcela ukradené, protože budu mít mobil, který bude fungovat.

Tak se jdu oblíknout a vyrazím do mobilového obchůdku. Tož uvidíme.
 Snad to zase nebude černý...

Země neomezených možností

Odvolávám, co jsem nařídil a nařizuji, co jsem odvolal...

Rusnok nařídil Balvínovi, aby Buriana vrátil do čela Národního divadla
Balvín: Situace v Národním divadle je neštěstí

A já už konečně vím, co to opravdu znamená Země neomezených možností.

Jde přeci jen o kultúru...

Expertní komise ministerstva kultury, která na post ředitele Národního divadla doporučila Jana Buriana, vyzývá českou kulturní veřejnost k protestu. 

Mne by docela zajímalo, proč by česká kulturní veřejnost měla proti odvolání ředitele ND protestovat, protože pokud mne paměť neklame, tak když docela nedávno česká kulturní veřejnost nasbírala desítky tisíc podpisů proti spojení Národního divadla se Státní operou Praha, bylo jí to hovno platné. 
 

Vedení opery Národního divadla a Státní opery Praha rezignovalo na své funkce. Nesouhlasí s čerstvým odvoláním ředitele Národního divadla Jana Buriana, nad nímž vyjádřilo krajní rozhořčení.
To je také zajímavé. Asi jsem zcela mimo, ale vůbec netuším, jaké vedení Státní opery Praha se mohlo rozhořčeně vyjadřovat či dokonce rezignovat na své funkce, když tam od odchodu Ondřeje Černého a Rocca žádné vedení není, protože jeden se tam neohřál ani týden a jeden ani do práce vůbec nedojel...

A já se své funkce přes jakékoliv rozhořčení nevzdám!!!

Já si počkám, až mě vyhoděj...

Hledá se říďa...

Dneska jdu do divadla až večer a trošku jsem zalitovala, že neuvidím našeho nového říďu v den jeho slavnostního nástupu. Tož jsem si ráno lupla dva prášky na hlavu (to počasí mne umoří...), uvařila si kafe a jala se brouzdat internetem. A na TWITTERU jsem našla zprávičku, kterou jsem okamžitě volala do práce, kde všichni stále v pozoru a s chlebem a solí čekali na páně ředitelův slavnostní příjezd. Silvestr si dokonce kvůli tomu vzal i kravatu... :DDD).
No, ten nahoře se zase vesele zachechtal.
A já koneckonců taky.

Národní divadlo měl od dneška řídit nový šéf, Balvín ho odvolal
Ministr kultury Balvín nečekaně odvolal ředitele Národního divadla Buriana
Balvín odvolal ředitele Národního divadla Buriana, chce vypsat nové výběrové řízení

Brutální útok

Jdeme si to s Jejkou ve čtvrtek  ulicí, nikde ani noha, vedro na zdechnutí, všude líno a i auta na silnici aby jeden pohledal. "Ještě si tě vyfotím, než se úplně vypaříme," oznámila jsem Jejce a vyhrabala z kabelky Nikonítko. Popojdu pár metrů před Jejku a najednou se ozve CVAK a PRÁSK a následné Jejčino zavřeštění KRUCIDOHÁJE CO TO BYLO?
Chvilku jsme nechápavě koukaly na zem a pak jsme ho uviděly (bohužel jsem byla tak překvapená, že jsem ho nevyfotila...). Šnek s pruhovanou ulitou. Zřejmě šnečí ninja zabiják. Zpoza plotu či ze stromu na Jejku skočil, křápnul jí ulitou o temeno a odskočil na zem.  A drze se ani nesnažil zdrhnout. (Jejka musí mít vždycky něco extra, bych se nedivila, kdyby jí příště šnek pokousal...)

To já se takovým zážitkem chlubit nemůžu. Na mne zaútočil akorát komár. A navíc na takové místo, o kterém se tady raději nebudu moc rozepisovat, bych se nečervenala... (no tak dobře, do řitiska mne bodl...)

Fifleny a zahradní technika

Zahrada nám poněkud zpustla a už jsme pro samé křoví nemohli ani na dvorku věšet prádlo. Proto jsem se  rozhodla, že živý plot krapet zredukuji. A protože se na kafe stavila Jejka, vyfasovala také jedny nůžky a nehledíc na manikůru, za chvíli se na dvorku objevily dvě hromady větví.
Protože ale vedro bylo takové, že i kóča Majča se válela ve stínu jak mrcha, rozhodly jsme se použít moderní techniku v podobě drtičky větví renomované značky.

Jakožto technicky zdatné děvy jsme přivláčely ze sklepa rámy, kolečka, motor a hromadu šroubů a jaly se nadšeně zahradníkova pomocníka sestavovat.

Po hodině našeho urputného snažení se na dvorku objevil stroj v podobě, jaké byl na obrázku návodu, leč chybička se vloudila maličká - šrouby neprošly dirkami tam, kde měly, protože vždycky pár milimetrů chybělo. Proto jsme drtičku zabalily do igelitu a větve nadrtily do několika pytlů starým a osvědčeným způsobem... a bez ztráty nehtíků - a i lak vydržel!!!

Spokojené nad částečně pokořenou džunglí a hromadou tvrdě odvedené práce, vyrazily jsme si doplnit tekutiny. Na zahrádce Chameleonově bylo příjemné posezení a ani moc na nás neútočila kousavá či bodavá zvířena.

Když přišel Silvestr druhý den domů, tak nad nesestavenou drtičkou prohlásil, že je to zcela běžné a že i známý a kvalitní výrobce neuhlídá každou prkotinu. Během následujících pěti minut nacpal šrouby tam, kam nám se to nepodařilo, utáhl je a oznámil, že můžeme vesele drtit.

A ani se nesnažil nadávat, že to jde blbě a tím pochroumal mé technické ego. Kočkou po něm hodit!

Šotek nebo grafik?

"... a budu menží a ještě menží, až budu nejmenží na celém svjeťe..."

Perspektiva jak orel

"... a v dálce můžeme vidět nové domy z bezprostřední blízkosti..."
Odposlechnuto od  průvodce turistů

Radujme se, veselme se...

Prázdniny jsou v plném proudu. I ty naše, divadelní.
Dovolenou nemajíc, prožívám tento prázdninový čas nehezky hekticky.

Moje dvě problémové kolegyně byly totiž z divadla odejity a máme místo nich dvě nové. Jedna je bezvadná holčina, ale nemůže chodit do práce v pondělí, úterý a ve středu, protože tanec jinde. Navíc jí přijali na vysokou a tak uvidíme, jestli to půjde s prací dohromady.

Druhá posila snad nebude špatná, ale nevím, jestli zůstane... Mám pocit, že buď nevydrží ona divadlo, nebo že divadlo nevydrží ji. Navíc nemůže chodit do práce ve čtvrtek a v neděli.
A protože mým novým kolegyňkám tyto úlevy byly vedením schváleny, na mne zbývá vybrat si dovolenou o pátcích a sobotách... A že by týden v celku??? Ty nové ale za mne zaskočit nemohou. Jo takže si chcete vzít dovolenou v říjnu? A celý týden??? Jo jako uprostřed sezony???  Vždyť si dovolenou kromě pondělků, úterků, střed, čtvrtků a nedělí můžete vybrat kdykoliv o prázdninách....

No a také našeho milého interrupčního kolegu odešli. Misto něj nastoupil milý hošík, takový rozkošný koloušek, leč až začne pobírat, která bije, tak nás opustí, protože od poloviny září ho už čekají v Plzni.
Takže se jen učíme spolupracovat s novými kolegy, abychom se s nimi záhy rozloučili a učili se spolupracovat s novými koleby a stále se radujeme z "otupující a bezvýchodné činnosti, z práce, ze které nemůže být žádný užitek a hlavně ze zbytečného a stálého opakování něčeho s výsledkem nepříměřeným nebo žádným".

S tím vším kráčí ruku v ruce neshody u rodinného krbu, protože práce a únavy u obou mnoho, času ještě míň a oheň na střeše je tu jako fík.

RNDr vůl

"Hele, a kdo je to vlastně ten Turandot?"
"Velitel požární hlídky, vole..."

Mrcha šedá, skvrnitá, ďobavá...

Nastaly prázdniny. I ty naše, divadelní. Dovolenou nemajíc, prožívám tento krásný čas v divadle, v hospůdce, na nákupu, v dopravním prostředku nebo doma.  Ano, zatím jsem přírodou zcela nedotčena. Přesto si mne našla, potvora jakási kousavá - a tak mám krásné dva kousance hodné pravého zálesáka - jeden nad zápěstím a druhý na rameni. Přestože nejsem alergik, ten nad zápěstím nabývá parádních rozměrů velikosti několika padesátikorun. A svědí jak sviňa. To jsem zvědavá, jak dopadnu, jestli se o prázdninách dostanu alespoň na chvíli třeba do lesa...

Konec sezony

Po posledním představení sezony, které jsem prožila s půlmetrovým pérem na hlavě, jsem si ke snídani dala kafe, pivo a krabičku rumových pralinek, Cajthamlová mi budiž milostiva...