Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

pátek 17. května 2013

Zeleným nahoru!

Šok z lékařského verdiktu již jakž takž vstřebáváme a snažíme se nepodléhat depresím a nikdo z nás si nepřipouští, že by to všechno mohlo dopadnout špatně. Žijeme v přesvědčení, že to zase bude dobrý a ono to bude a basta . Ono taky kdybychom si měli připustit něco jiného, asi by to nebylo k přežití.

V práci mám opět dva nové kolegy. Jeden je docela v pohodě a samostatně myslící, druhý si systematicky všechno několikrát zapíše do tlustého notesu, se kterým chodí i na toaletu, leč bohužel si nepamatuje nic ani jednou…  Po čtyřech dnech s ním prožitých v divadle jsem byla vysosaná psychicky i fyzicky. Když jsem navíc dnes našla od kolegyně vzkaz, že klíče od skladu KULYS má u sebe šéf jevištní techniky, vysosalo mne to i duševně a tělesně a chtělo se mi dlouze a hlasitě štkát.

Plácla jsem se přes kapsu a koupila jsem si kaktus - jedinou to květenu, kterou naše kočky nežerou a ani na ní nechoděj čurat.  Jen jsem zvědavá, jestli tato rostlinka přežije mou péči… 

Konečně jsem taky vyrazila do knihovny a půjčila jsem si tam nejen knížku o pěstování kaktusů, ale i jednu s názvem „Zeleným nahoru“ - nevím zatím, o čem to je, ale název se mi zdál sympatický. Snad to nebude blbost… pak dám vědět.

Objevila jsem zmrzlinový stánek se standardní nabídkou zmrzlin a překvapilo mne, že dva kopečky pistáciové stojí víc, než krabička cigaret… tak už se nedivím, že tolik dětí hulí.

A taky jsem konečně na svá stará kolena spatřila HVĚZDU. Sovětskou umělkyni, jejíž jméno jsem slyšela prvně až při hostování u nás a která je prý nejlepší z nejlepších (říkají to sovětští novináři, a ti přece nelžou). Zážitek z jejího představení až tak zářný sice nebyl, ale její chování bylo hodné stár první velikosti… Hejnu podpisu chtivých fanoušků, kteří čekali před divadlem skoro dvě hodiny, vzkázala, že na ně nemá náladu a prošla kolem nich obklopená svými bodygárdy aniž by na jediného pohlédla - natož aby se někomu podepsala do památníčku… Mnohé fanynky upustily slzičku nechápajíc, proč. Bylo mi jich líto. To onehdá nějakej Plácido Domingo se po náročném představení podepisoval jak vzteklý a rozdával úsměvy na všechny strany, i když jsme všichni v zákulisí viděli, že už se vidí ve sprše a v posteli. No, není hvězda jako hvězda…

1 komentář: