Markusek

Když jsem ráno šmatlala do práce, tak na nástupišti, poměrně zaplněném lidmi čekajícími na vláček, šla babička (či spíš prababička) s vnukem jedoucím na koloběžce. Nevím, kolik tomu chlapci mohlo být, ale stojící na kolobrndě mi jeho kšiltovka sahala k ramenům a já rodičům vyrostla do žirafí nevýšky 164 centimetrů a měla jsem podpatek a on ta kolečka…  takže byl asi tak o 35 čísel menší než já… A bohužel nemám v oku, kolik může být chlapečkům měřícím kolem 130 centimetrů.

Každopádně chlapeček se choval prapodivně. Nebo alespoň prapodivně na můj vkus, protože s babičkou hovořil přinejmenším velmi neurvale. Já tak promluvit na svou babičku kdykoliv (malá, velká, nedospělá, dospělá, mladá, stará...) třepla by mi jednu po papule (jak mi s oblibou slibovala a tu a tam jak slíbila, tak učinila…) Ale je jiná doba…

I přes mnohé napomínání  a prosby babiččiny malý chlapec na koloběžce kličkoval mezi lidmi, že nestačili uskakovat.  Rozuměla-li jsem dobře, hoch se jmenoval Markus, nebo mu alespoň tak babička říkala.

„Markusi, prosím, je tady moc lidí, slez z té koloběžky.“

„Přece nejsem blbej a nepudu pěšky,“ osekl Markus tak, že mne zasvrběla pravice.

„Markusku, do někoho můžeš strčit,“ žadonila babička.

„Neměj péči, voe…“ zazněla odpověď a já chtěla Markuska, projíždějícího okolo mne, kopnout do řitiska.

„Markusi, prosím, slez z té koloběžky!“ zkusila to babička přísněji.

„Sem řek nestarej se, já umim řídit koloběžku, tak nepruď,“ zaječek Markusek a udělal před babičkou na koloběžce divokou myšku. 

Nevím, zda bylo v Markuskově úmyslu (ale spíš ne…), aby se koloběžka rozjela po řidítkách doprostřed nástupiště a Markusek po držtičce do kolejiště. Naštěstí na sebe a své pohyby jeho předchozí výstupy a momentální jekot upozornily všechny lidi na nástupišti včetně obrovského pána velmi černé pleti, který asi půl metru před Markuskovým pádem do kolejiště hocha chytnul za ruku a vzadu za kalhoty a ještě více ječícího ho předal babičce. 

„Ésli eště ty budeš slóbit, já vzít tebe dómu k moje ródyna, protože to, jak ty, to my dóma zežrat,“ oznámil řvoucímu chlapečkovi a tak děsivě zakoulil očima, že i já bych si málem hrůzou cvrkla. Pak pustil chlapečka, který si strachy ani neutřel obrovskou nudli u nosu a obrátil se směrem k právě přijíždějícímu vlaku. 

Všichni jsme, kromě babičky s Markuskem, nastoupili do vlaku. Tam se černoch podíval na svojí obrovskou tlapu a prohlásil, že Markusek si stisk jeho tlapky v místě, kde mají kalhoty vzadu kapsy, bude dlouho, velmi dlouho pamatovat. „Co mi zbývalo, když se děti nesměj bít?“ 

Kdosi prohlásil, že v některých případech by se měli řezat místo dětí rodiče.

Vlak se rozjel a na prázdném nástupišti zůstala ležící koloběžka, Markus s obrovkou nudlí a rukama na zadku a pak malá bělovlasá dáma, která se nepatrným, ale přece jen zřetelným, úsměvem loučila s černochem, stojícím v odjíždějícím vlaku…