Jak na Nový rok...?

Jestliže se rčení "Jak na Nový rok, tak po celý rok" zakládá alespoň minimálně na pravdě, můžu se jít rovnou zastřelit provazem do rybníka.

Prvních pět minut po Novoročním přípitku automatočajem s kolegou bylo ok, ale pak začala smršť.
Kolega udělal něco víc než hodně nekolegiálního a nasral mne tak, jak se to za více než jedenáct let v divadle ještě nikomu nepovedlo - a že se povedlo ledacos. Prvních sedm hodin Nového roku bylo pro mne hektických, byla jsem nepříčetná, musela jsem odmítnout asi 200x novoroční přípitek rozličným alkoholickým nápojem a musela jsem se radovat, juchat a líbat asi s 250 lidmi všech věků, pohlaví i sexuálních orientací. Jsem starý divadelní pardál a profík, dala jsem to, ale bylo to opravdu hodně náročné.
Milého, důvěřivého a vlídně předoucího dráčka, který vidí ve všech to nejlepší a který je podle čínského horoskopu skryt v mém já, kolega Opilý svojí nekolegiálnosti a blbostí změnil v nelítostného predátora, který doufá, že bude mít ještě čas na to, aby mu podobnou mincí vrátil.
Když ráno přišel kolegu Opilého vysřídat kolega čerstvý a Střízlivý, viděla jsem ho tak ráda, až jsem ho téměř vyděsila. Opilého jsme vyhodili a začali sčítat škody, které způsobil. Výsledkem bylo pouze to, že moje nasranost stoupla a klid kolegy Střízlivého se změnil v nasranost spíš větší, než malou.
Ale aby nebylo vše tak černé, večer na Nový rok měla hospůdka na rohu naší ulice otevřeno a když do mne zahučely tři tankoví Gambáči, padla jsem doma v peří do bezvědomí a politická situace ve světě i  našem divadle mi byla srdečně ukradená.

Nejsem autor, foto Mapy Google

Až ráno kolem šesté mne vzbudila rána následující vřískáním koček z kuchyně. Bylo to tak silné a intenzivní, že jsem se musela jít podívat. Kočky bez zjevných zranění seděly na kuchyňské lince a čučely na talíř, který se jim podařilo rozflákat. Na talíř ze servisu, který mám už asi 15 let a dosud jsem se pyšnila konstatováním, že byť je to nádobí běžně používané, je stále kompletní.
No, tak už není...

Kočata rozbila talíř

V pondělí jsem měla být v práci s kolegou Opilým, jenže ten najednou zjistil, že musí k lékaři a tak za sebe sehnal záskok - naprosto nepoužitelného pana Joudu. Vzhledem k tomu, že jsem pro divadlo udělala už dost, dávám si novoroční předsevzetí, že už svým kolegům pomáhat NEBUDU a NEBUDU za ně dělat jejich práci.
V neděli byla doma plotna studená a já neměla sílu vařit, proto jsme se se Silvestrem vypravili na oběd do blízkého jídelního zařízení. Sivestr je vděčný strávník, ale na svou porci laskomin se díval dost vyděšeně a něco i nechal. Já si dala řízek s bramborovou kaší - krmě to, na které se nedá co zkazit. Tedy, to jsem si myslela do dnešního dne. Řízek několikrát fritovaný se sežrat dal. Hmota, která se zovala bramborovou kaší, tak vzdáleně i vypadala, leč chuť byla střevarvoucí. Škrobová hmota, která nikdy neslyšela slova jako máslo, mléko a sůl... A kdoví, jestli to vidělo bramboru...
Zuřivě jsem si ve Šmaku České kuchyně u prodavačky, která neuměla česky a já tak musela zavzpomínat na svou školní ruštinu, objednala domů alespoň bramborové restíky. Hm... příště si radši koupím los.
Bramborové restíky přepálené, bez chuti a s nedovařenými bramborami... Jupí. Ještěže to pivo, co mám doma, bylo v pořádku....
Do toho mě bolí pant u huby tak, že nemůžu pořádně kousat a čekám, jestli to přejde samo nebo jestli mi bude muset někdo fláknout přes papulu, by se defekt srovnal...

Škoda, že obsluha v tomto zařízení má tak velké problémy s češtinou...

Ale abych opravdu jen nenadávala...
Kopřifa se nám vrátila domů po čtyřměsíční opravě. Sice stále netopí a bliká, kdy se jí zachce, stále škube, ale jede a myslím, že o něco líp, než předtím. A i když je v ní docela kosa, když mne drahý Silvestr dnes svezl, připadala jsem si tam jako v luxusní obrovské limuzíně. Přeci jen je moje Kvíčalka jinak prostorově řešená...

Kopřifa je zase doma...

 No a v neposlední řadě jsem viděla telefonní budku. 

Telefonní budka jednadvacátého století. Existuje něco jako telefonní seznam?

Věc, na kterou jsem už dávno zapomněla a ve které jsem kdysi dávno prožívala velmi hezké okamžiky.

Telefonní budka mého mládí. I se seznamem...

Jenomže to stál jeden hovor čtvrt koruny... 

Po 25ti haléřich padíci a pak koruny. Jeden hovor, jedna mince. Délka hovoru lhostejná.