Kéž padá jen voda...

Na většině mnou navštěvovaných míst na internetu se láteří na nepřízeň počasí. Že je hnusně, že je zima, že je mokro, že prší, že leje, že nesvítí, že jsou mraky a mnohde se cituje pan Kemr.
Taky nejsem nadšená, že pořád nosím zimní oblečení a že topím jak kretén (a pak se mi protočí bulvičky, až jimi udeřím na účet za plyn...) ale co s tím nadělám, he?
Větru a děšti poručit neumíme a tak se musíme smířit s tím, jak je.
Na druhou stranu to, že "chčije a chčije" není zas až tak špatný.
Vždyť v naší republice by mohlo i "srát a srát"...

Mnohostranná jednostrannost

Nemohla jsem vytáhnout z kabelky mobil ani Pentaxe, natož abych mohla fotit, protože jsem hýkala smíchy nad prořezanou pneumatikou našeho milého autíška.

Ono se opravdu dá asi přivyknout všemu, ale bavit mě to ještě nezačalo...

Hrdý Evžen...?

Protože jsem věčně v divadle, nemám čas na kulturu. Tudíž mi vznikají velké mezery ve vzdělání - respektive se objevují obrovské ďoury v mém čtenářském deníčku (který i přes veškerý nečas a nepřízeň osudu  přeci jen obsahuje stovky a stovky titulů, počínající skvostnou literaturou autorů Homéra, Hésioda a Alighieriho, přes romány Huga, Sienkiewicze i Dumasů, díla Součkova, Dänikenova či Asimova, detektivky, Mayovky, romány pro ženy (Woodovou a Frýbovou mám ráda), Verneovky, Malého Bobše, Děti z Bullerbynu a večery pod lampou, která osvětlovala červenou knihovnu, Rychlými šípy, Lovci mamutů, Čtyřlístkem a všelikým rozličným záživným i nezáživným brakem končící. Četla jsem Kapitanskuju dočku, paměti Felixe Edmundoviče Džerdžinského, i manuál Kladivo na čarodějnice).

Loni mne dostaly knižky Byly jsme tam taky od Šimkové a Strmá cesta od Ginsburgové - velmi silný zážitek z těchto knih jsem dodnes nevstřebala, ale už se chystám na čtecí reprízu - poprvé to bylo velmi intenzivní, hltavé čtení.

Jenomže jsem nečetla Oněgina.

Ne toho od Puškina (jehož jsem přežvejkala v češtině i v originále), ale toho Oněgina od Douskové, Oněgina, který byl Rusák. Dneska jsem tuto knížku urvala v knihovně a už jsem si zamluvila Dardu. Tak jsem zvědavá a natěšená a hned po dnešním koncertu nablejskám brejličky a s chutí se na to vrhnu!

Cos to provedl, Pepiku?

Už jsem se mé drahé kolegyňky napomlouvala dost a slíbila jsem si, že už jí nechám být. Jenomže ta prostoduchá dušička nepřestává překvapovat a dneska zabodovala tak, že se musím o její perlu podělit.

Požádala jsem jí, aby předala dopis Josefu Novákovi. Chvíli si obálku soustředěně prohlížela a poté z její tlamičky vypadl skvost:

„Já  nevím, pro koho to je, já tady znám několik Nováků. Nahoře sedí Jaroslav, vedle Pepa a ve druhém patře Petr… ale Josefa neznám ani jednoho.“

Čas je mi v patách...

Od mojí milé a drahé kolegyňky se skutečně ještě máme mnoho co učit...:

Markusek

Když jsem ráno šmatlala do práce, tak na nástupišti, poměrně zaplněném lidmi čekajícími na vláček, šla babička (či spíš prababička) s vnukem jedoucím na koloběžce. Nevím, kolik tomu chlapci mohlo být, ale stojící na kolobrndě mi jeho kšiltovka sahala k ramenům a já rodičům vyrostla do žirafí nevýšky 164 centimetrů a měla jsem podpatek a on ta kolečka…  takže byl asi tak o 35 čísel menší než já… A bohužel nemám v oku, kolik může být chlapečkům měřícím kolem 130 centimetrů.

Každopádně chlapeček se choval prapodivně. Nebo alespoň prapodivně na můj vkus, protože s babičkou hovořil přinejmenším velmi neurvale. Já tak promluvit na svou babičku kdykoliv (malá, velká, nedospělá, dospělá, mladá, stará...) třepla by mi jednu po papule (jak mi s oblibou slibovala a tu a tam jak slíbila, tak učinila…) Ale je jiná doba…

I přes mnohé napomínání  a prosby babiččiny malý chlapec na koloběžce kličkoval mezi lidmi, že nestačili uskakovat.  Rozuměla-li jsem dobře, hoch se jmenoval Markus, nebo mu alespoň tak babička říkala.

„Markusi, prosím, je tady moc lidí, slez z té koloběžky.“

„Přece nejsem blbej a nepudu pěšky,“ osekl Markus tak, že mne zasvrběla pravice.

„Markusku, do někoho můžeš strčit,“ žadonila babička.

„Neměj péči, voe…“ zazněla odpověď a já chtěla Markuska, projíždějícího okolo mne, kopnout do řitiska.

„Markusi, prosím, slez z té koloběžky!“ zkusila to babička přísněji.

„Sem řek nestarej se, já umim řídit koloběžku, tak nepruď,“ zaječek Markusek a udělal před babičkou na koloběžce divokou myšku. 

Nevím, zda bylo v Markuskově úmyslu (ale spíš ne…), aby se koloběžka rozjela po řidítkách doprostřed nástupiště a Markusek po držtičce do kolejiště. Naštěstí na sebe a své pohyby jeho předchozí výstupy a momentální jekot upozornily všechny lidi na nástupišti včetně obrovského pána velmi černé pleti, který asi půl metru před Markuskovým pádem do kolejiště hocha chytnul za ruku a vzadu za kalhoty a ještě více ječícího ho předal babičce. 

„Ésli eště ty budeš slóbit, já vzít tebe dómu k moje ródyna, protože to, jak ty, to my dóma zežrat,“ oznámil řvoucímu chlapečkovi a tak děsivě zakoulil očima, že i já bych si málem hrůzou cvrkla. Pak pustil chlapečka, který si strachy ani neutřel obrovskou nudli u nosu a obrátil se směrem k právě přijíždějícímu vlaku. 

Všichni jsme, kromě babičky s Markuskem, nastoupili do vlaku. Tam se černoch podíval na svojí obrovskou tlapu a prohlásil, že Markusek si stisk jeho tlapky v místě, kde mají kalhoty vzadu kapsy, bude dlouho, velmi dlouho pamatovat. „Co mi zbývalo, když se děti nesměj bít?“ 

Kdosi prohlásil, že v některých případech by se měli řezat místo dětí rodiče.

Vlak se rozjel a na prázdném nástupišti zůstala ležící koloběžka, Markus s obrovkou nudlí a rukama na zadku a pak malá bělovlasá dáma, která se nepatrným, ale přece jen zřetelným, úsměvem loučila s černochem, stojícím v odjíždějícím vlaku…

Jsem nesnášenlivá...

Když se mi dnes do ticha domova rozezněla bytem Čajkovského hudba, nechápala jsem, odkud se bere. Až po chvíli mi došlo, že jsme se Silvestrem natolik rozmařilí, že máme pevnou linku – věc to, kterouž nepoužívám a kterou si živíme kvůli internetu.

Když jsem šla po zvuku Labutího, došlo mi, že tak vyzvání právě naše pevná linka. Hm, tak na to jsem zapomněla. Jak se to zvedá?? Jo aha, takhle…čudlikem...

Na druhém konci linky byla Dáma a chtěla někoho z Datartu. Oznámila jsem jí, že má špatné číslo a rozloučila jsem se s ní. Za minutu volala Dáma znovu a chtěla Datart. Oznámila jsem jí, že má opravdu špatné číslo a zavěsila jsem. Za dalších pár vteřin volala Dáma znovu a chtěla přepnout na Datart. Zřetleně jsem odpověděla, že volá na soukromý telefon rozhodně ne na spojovatelku. Vzápětí volala Dáma znovu a chtěla mojí vedoucí. Oznámila jsem jí, že nejsem zaměstnancem firmy Datart, moje vedoucí je pan vedoucí a je mu srdečně jedno, co si plkám do svého soukromého telefonu, Silvestr že není doma a to je dobře, protže ten by se s ní nepatlal jako já, rozloučila jsem se a zavěsila jsem. Ticho vydrželo jen několik sekund a... Labutí jezero. Okamžitě jsem měla zavolat kohokoli z reklamací. „Reklamovat můžete pouze mou osobu u mé maminky a mého tatínka, leč již jsem mnoho let po záruce a navíc dávno v odpisu, takže na jakékoliv reklamace stejně nebudou reagovat, mějte se hezky a přeji hezký den,“ roztomile jsem odpověděla a zavěsila jsem. Ty nové telefony už nejsou, co to bývaly… Dřív se tak krásně mohlo šlehnout sluchátkem do vidlice… a teď musím hledat čudl za zavěšení…

Ticho domova vydrželo několik minut. Dáma chtěla okamžitě vedoucího Datartu. A prý se postará, aby mne na hodinu vyrazili, protože jsem mladý, drzý fracek. Ano, vím o tom, že můj hlas není tak zchátralý, jako celé mé fyzično. Proto mne její poklona radost neudělala a požádala jsem Dámu, ať už volá někam jinam, že mě to nebaví a že jdu žehlit. Když jsem hledala čudlík zavěšovací, sluchátko sopránově vřeštělo a některým slovům jsem i rozuměla.

Při dalším volání už Dáma chroptěla vzteky a já jsem jí nadiktovala číslo Datartí infolinky. Ať si pokecá s nimi a navíc zadarmo, u mne to musí platit. Jako odpověď jsem se dozvěděla NEPUBLIKOVATELNÉ.

Hmmmm….  Při posledním zazvonění Labutího jsem už sluchátko postavila vedle reproduktoru, ze kterého jsem Dámě pustila svou oblíbenou skupinu HUUN-HUUR-TU…

Pak už Čajkovskij zmlknul… Dámu zřejmě šlehlo, nebo píše stížnost na zaměstnance Datartu. 

 

Podotýkám, že všechny hovory s Dámou byly z mé strany vedeny slušně, asertivně, bez zvednutého hlasu a bez jakýchkoliv vulgarismů. A stejně mi to bylo hovno platný...

Není labutí jako labutí...

Zkusit se má všechno...

Jsem nezmrzlinový člověk a letos už jsem do sebe nacpala zmrzlin snad víc, než za celý život a už to snad nechci zase pár let ani vidět (kromě mátové...). Ovšem dnes mi nabídl číšník z restaurace, sousedící s naším divadlem, jejich zmrzlinovou specialitu. Protože mi byla nabídnuta zmrzlina z neobvyklých, leč ryze českých, přísad, neodmítla jsem - jednak ze slušnosti, a jednak a především ze zvědavosti.

Měla jsem tedy dnes zmrzlinový pohár. Nechci vědět, kolik by stál, kdyby si ho člověk objednal. Neznám člověka, který by si ho objednal. Já jsem ho ochutnala ze zvědavosti a snědla ze slušnosti.

A tak se tady můžu pochlubit, že jsem dnes pozřela v půllitru servírovanou pivní zmrzlinu na švestkách s karamelovou pěnou.

A chlubím se na druhou, že jsem to zvládla bez pemprsek či jakékoliv újmy na zdraví a na cti...

Zeleným nahoru!

Šok z lékařského verdiktu již jakž takž vstřebáváme a snažíme se nepodléhat depresím a nikdo z nás si nepřipouští, že by to všechno mohlo dopadnout špatně. Žijeme v přesvědčení, že to zase bude dobrý a ono to bude a basta . Ono taky kdybychom si měli připustit něco jiného, asi by to nebylo k přežití.

V práci mám opět dva nové kolegy. Jeden je docela v pohodě a samostatně myslící, druhý si systematicky všechno několikrát zapíše do tlustého notesu, se kterým chodí i na toaletu, leč bohužel si nepamatuje nic ani jednou…  Po čtyřech dnech s ním prožitých v divadle jsem byla vysosaná psychicky i fyzicky. Když jsem navíc dnes našla od kolegyně vzkaz, že klíče od skladu KULYS má u sebe šéf jevištní techniky, vysosalo mne to i duševně a tělesně a chtělo se mi dlouze a hlasitě štkát.

Plácla jsem se přes kapsu a koupila jsem si kaktus - jedinou to květenu, kterou naše kočky nežerou a ani na ní nechoděj čurat.  Jen jsem zvědavá, jestli tato rostlinka přežije mou péči… 

Konečně jsem taky vyrazila do knihovny a půjčila jsem si tam nejen knížku o pěstování kaktusů, ale i jednu s názvem „Zeleným nahoru“ - nevím zatím, o čem to je, ale název se mi zdál sympatický. Snad to nebude blbost… pak dám vědět.

Objevila jsem zmrzlinový stánek se standardní nabídkou zmrzlin a překvapilo mne, že dva kopečky pistáciové stojí víc, než krabička cigaret… tak už se nedivím, že tolik dětí hulí.

A taky jsem konečně na svá stará kolena spatřila HVĚZDU. Sovětskou umělkyni, jejíž jméno jsem slyšela prvně až při hostování u nás a která je prý nejlepší z nejlepších (říkají to sovětští novináři, a ti přece nelžou). Zážitek z jejího představení až tak zářný sice nebyl, ale její chování bylo hodné stár první velikosti… Hejnu podpisu chtivých fanoušků, kteří čekali před divadlem skoro dvě hodiny, vzkázala, že na ně nemá náladu a prošla kolem nich obklopená svými bodygárdy aniž by na jediného pohlédla - natož aby se někomu podepsala do památníčku… Mnohé fanynky upustily slzičku nechápajíc, proč. Bylo mi jich líto. To onehdá nějakej Plácido Domingo se po náročném představení podepisoval jak vzteklý a rozdával úsměvy na všechny strany, i když jsme všichni v zákulisí viděli, že už se vidí ve sprše a v posteli. No, není hvězda jako hvězda…

Když hvězda padá...

Maminka se v lednu dozvěděla, že má velmi pokročilou rakovinu prsu. Od února do konce dubna podstoupila několik chemoterapií, aby bylo bujení zastaveno a mohla 6. května nastoupit do nemocnice, kde jí byla 7. května provedena ablace prsu. Její muž a můj skorotatínek, se kterým je už hodnou řádku let, který jí byl v nemoci oporou a který vždy kypěl zdravím a dobrou náladou, nekuřák, sportovec, se 29. dubna dozvěděl, že má pokročilou rakovinu jícnu. 5. května, den před nástupem maminky do nemocnice, ho ranila mrtvice - naštěstí záchranka přijela brzy a tak nedošlo k většímu poškození, ale léčba jícnu se tím o několik drahocenných dní odložila.
Včera jsem byla za maminkou v nemocnici a ta se mne zeptala, co bych si přála ke svým zítřejším narozeninám.

Mám jen jedno jediné přání a doufám, že se mi splní.

Jenže je škoda, že se to nedá koupit...

Blízké setkání třetího druhu

Přestože jsem měla celý den volno, nestíhám... respektive - udělala jsem hromadu práce, leč nějako to není nikde vidět. V dalších dnech už mne zase čeká divadelní nářez, volný den mám ... no ani nevím kdy... ve čtvrtek??? Ne??? Kdoví, kam jsem si zahrabala diář. (Ale vím to, je v kabelce, leč protože jsem si kydla na nehtíky další vrstvu laku, kdo by se v ní hrabal...)
Každopádně zítra máme dvojáka, první představení je od tří a pak druhé večer od sedmi, jupí, to bude legrace veliká... Budu mít navíc premiéru s novým kolegou a nevím, jestli se na to těším. Asi moc ne. No, třeba to půjde.
V naší předsíni dnes došlo k blízkému setkání třetího druhu, ale než jsem vzala Nikona do ruky, starousedlíci zmizeli v tajných vysokohorských skrýších...

Jejčini psíci. Dvouoký Čárlík a jednooká Čikinka

Naše Blažena ale s nikým od odchodu této návštěvy nemluví, chodí znechuceně po bytě a já jen čekám, jestli si dá tlapku před oči a začne srdceryvně štkát, nebo jestli se z toho nechutného zážitku pobleje.

Psíkům jsem kromě kočičí konzervy neměla co nabídnout, ale nakonec se zběsile vrhli na salátovou okurku...

Viléme, Hynku...!!!

Tak tady konečně máme první máj a já zůstanu nepolíbená, protože se ráno doma jaksi nepovedlo a tak budu dle staré moudrosti vesele schnout. Silvestr šel ráno do divadla a teď se budeme míjet a počítám, že se už tento týden neuvidíme.

Já jsem si dnes udělala doma svátek práce a od sedmi ráno makám, až se ze mne kouří, ale je nejvyšší čas toho nechat, páč nožičky už mám ušoupaný až ke kolínkům a navíc si musím nechat něco na příště, abych se doma náhodou nenudila.

V pondělí ráno jsem vypadla z divadla a mazala se domů alespoň převléknout a poté jsem se vypravila na cestu přes celé město k felčárkovi. Přibližujíc se na místo činu, vzpomínala jsem, jak to tam vypadalo před mnoha lety, kdy jsem se tam z našeho domečku, do kterého jsem se zase osudovou oklikou vrátila, přistěhovala. Tam, kde byla kdysi tráva a pár větviček, vykukujících ze země, jsou teď velké stromy, na louce obchody a autosalon a v místech,kde byla taková prapodivná cihlová zřícenina je hezký plavecký bazén.… Skládací obchoďáček, kam jsem kdysi chodívala, byl srovnán se zemí a místo něj vyrůstá cosi nového. 

A tady na konci vlevo za rohem je nějaká Veverka a dělají tam vlastní zázvorovou limonádu z čerstvého zázvoru a je to velká dobrota!

 I ta poliklinika se sídlem felčárkovým se od mé poslední návštěvy změnila a teď už vypadá docela důvěryhodně… 

No jo, stárnu… už se musím zařadit mezi pamětníky.

Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat za rok…