Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

pátek 17. července 2020

Návrat ztraceného syna

V květnu roku 2009 nám toulavá černá kočička s bílou náprsenkou nechala na zahradě čtyři koťata. Jedny rodiče, ale každé kotě jiné. Tříbarevná kočička, želvovinová kočička, černý kocourek s bílými tlapkami a klasický mourek. Černý kocourek ani přes naší maximální snahu nepřežil první tři měsíce svého života, želvovinou kočičku (nezažila jsem přítulnější zvířátko) někdo v jejím roce otrávil a zůstali u nás tříbarevná kočička Mája a mourek Vilda.  Neměli jsme radost, ale rozhodla jsem se, že když jim celý jejich život budu poskytovat jídlo a základní veterinární péči, nebudu se starat o jejich děti a tak jsme všechny nechali vykastrovat.

Mája u nás bydlí celý její život, ale Vilda si jako kocour našel jiné teritorium a jinou rodinu a tak čas od času na pár týdnu zmizí. Máme za to, že si ho někdo vždycky odveze na chatu, kde s nimi tráví delší čas. V listopadu, krátce před tím, než náš Tedýsek odešel za Duhový Most, byl u nás Vilda naposledy. Na jaře jsem usoudila, že už je to na Vildu velká absence a věřila jsem, že odešel k Velké Kočce také.

Jaké bylo moje překvapení, dnes při krmení venkovních koček přišel na parapet a podle svého zvyku mi drcnul do čela. Přiznávám se – obrečela jsem to. Uličník jeden ušatá… 

Moc ráda ho vidím, jeho sestra Majča taky a docela se skamarádil i s Černou Číčou a s Fanouškem, se kterým chodím na zahradu.

Žádné komentáře:

Okomentovat