Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

pondělí 26. září 2016

Léto budiž pochváleno!

Tak nám pomalu končí září a já bych se chtěla trošku poohlédnout za uplynulým létem, které bylo hodně nestandardní, leč odpovídající mým trendům posledních let.

Koncem školního roku mou matičku sejmulo auto, vjíždějící jí do cesty z vedlejší silnice. Matička dopadla dobře, odnesla si jen dvě zlomená žebra, její zánovní přibližovalo bylo odepsáno jako neopravitelný šrot. A protože je moje maminka MOJE MAMINKA (čti: šílená seniorka), do čtrnácti dní byla majitelkou šest let staré a docela dobré Fábie, se kterou zase vesele brázdí naše silnice. 

Na začátku prázdnin jsem se proběhla Stezkou korunami stromů a podařilo se mi necvrknout si hrůzou z výšky do spoďárů a docela jsem si to užila. Následujících čtrnáct dní jsem měla dovolenou, kterou jsem prožila v „blázinci“ a byla to dovolená víc, než vyčerpávající.

V srpnu jsem chtěla odejít ze svého dosavadního zaměstnání, ale okolnosti mne přinutili toto rozhodnutí poněkud přehodnotit a rozhodla jsem se zůstat do konce září. Veškeré mé další plány zhatil pracovní úraz drahého polovičky, který skončil v nemocnici jako naprosto nepoužitelný ležák. Pro mne to byly poměrně jednotvárně naplněné dny:  Práce – nemocnice – padla, práce – nemocnice – padla… Když Drahého pustili domů, začala honička ještě větší protože jediná věc, která je horší než nemocnej chlap, je HLADOVEJ a nemocnej chlap.  A to nepočítám každodenní píchání injekcí do jeho fyzična, kterého jsem se, díky svému vrozenému sadismu, ráda ujala. Přes mé veškeré snahy o jeho uzdravení nakonec Drahý skončil ještě na pár dní v nemocnici s hlubokou žilní trombózou a já si užívala dny práce – nemocnice – padla, práce – nemocnice – padla… V nemocnici jsem na vedlejším oddělení vždy zcizila invalidní vozík a drahého jsem vláčela přes půlku špitálu do parčíku na cigárko sípajíc něco nelichotivého o jeho značně přescentové váze.

A abych se tak úplně nenudila, ne zcela mým zaviněním došlo k pádu mého fyzična na beton a uhnala jsem si naražené a odřené koleno,  což mne vrátilo do dětských let, kdy jsem odřená kolena a na nich strupy měla docela pravidelně.

Mé milé a poslušné Kvíčale skončila posledního července technická a od té doby stojí před barákem a čeká na pobyt u autového lékaře, který ji (snad...) zase dá do provozuschopného stavu. Jakýsi kolemjdoucí jí mezitím urval zrcátko a poškrábal dveře a střechu, pochopitelně k mé velké radosti, jak jinak. Jako jediný řízení vozidla schopný člen naší domácnosti jsem nucena jezdit s prastarým Renaultem Drahého polovičky, jehož vrtochy jsem zatím moc nepobrala (myslím tím vrtochy Renaulta, i když o vrtoších jeho majitele mám také jisté pochyby…)

Než mi Drahého polovičku pustili z druhého pobytu v nemocnici domů, rozhodla jsem se nakazit báječným modelem bacilu rýmičky, který odolával veškerým babským léčitelským receptům velmi intenzivně a nepomohl ani aspirin, med a slivovice. Do toho jsem absolvovala dva pohovory do nového zaměstnání , ale stalo se něco, co mne donutilo odchod z toho současného zatím poněkud přehodnotit… 

Tož tak…

2 komentáře:

  1. Když se daří, tak se daří.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi tak. Nemůžu si to vynachválit. A mám takový divný pocit, že tento rok ještě neskončil.

      Vymazat