Třináct

Poslední týdny utekly a než jsem se nadála, je tady konec roku. Bilancuji, porovnávám, vážím a zvažuji uplynulých dvanáct měsíců.
Přesně před rokem jsem založila tento blok - jen tak z legrace, protože jsem si pořídila mobil s androidem a publikování bylo tak snadné... Po několika týdnech jsem ale psala a posílala texty přes počítač stále víc a už si ani nepamatuju, kdy jsem sem něco poslala přes mobil.
Původní záměr této stránky se změnil, obsah je také někde zcela jinde a chvíli jsem uvažovala, že to tady ukončím, ale asi k tomu ještě nenastala vhodná chvíle a tak to tady nechám žít dál a sama jsem zvědavá, jak to zde bude pokračovat.

Vstupuji tedy do dalšího roku se třemi blogy na krku... Jedním, kam píšu tak jednou za měsíc, ale když už tu doménu mám... potom tímhle Malým androidím tvítováním (i když o androidu už tento blok hodně dlouho neslyšel) a svojí 365.
Moje letošní 365 dnes končí třistapětašedesátým obrázkem a zítra začnu druhý rok. Fotky nic moc, mají spíš informační hodnotu pro mne, ale přestože jsem moc nevěřila, že ten rok dám, docela mne to bavilo a tak jsem se rozhodla zítra začít druhý ročník.

Rok třináctý končí. Pro naši rodinu to byl rok víc, než těžký. Stalo se mnoho nehezkého a smutného, párkrát jsme si sáhli na dno. Snad byly i hezké a šťastné chvíle, ale závěr roku tyto zastínil a zřejmě ještě musíme chvíli počkat, aby opět vypluly na porvch.

Do roku čtrnáctého vstupuji pracovně, aby mohli juchat ostatní. Ale nevadí mi to, Silvestry v divadle a Netopýra mám ráda (a navíc dnes diriguje báječný člověk, na kterého se opravdu těším).
Do roku čtrnáctého vstupuji už po mnohokráté s jedním chlapem, kterého je leckdy až dost, ale stejně bych ho nevyměnila (ale tu a tam praštila nebo po něm něco hodila, to zase jó...)
Do roku čtrnáctého vstupuji se svým milým zvěřincem, jehož sestava se již mnoho let nezměnila. Nikdo z nich už není kotě, ale všichni se zatím těší poměrně dobrému zdraví (a vytočit mě dovedou jak za mlada).
Do roku čtrnáctého vstupuji s neuklizeným bytem a nevyžehleným prádlem (fakt jsem toho měla poslední týdny tolik, že se to bez újmy na zdraví nedalo všechno zvládnout.)

A v neposlední řadě do roku čtrnáctého vstupuji se zlomeným nehtem, roztrženou peněženkou, utrženým poutkem na pásek na bundě a především vírou, že bude líp.

Z celého srdce přeji všem hodně štěstí, 

zdraví, lásky, úspěchů a víry v lepší časy 

v roce 2014.

100 x nic...

Opeřencovu taškařici i nákupy s maminkou jsem přežila a snažim se pomaličku pokračovat v životě. Někdy se to daří víc, někdy méně, ale jakž takž většinu úskalí docela zvládám a - jak je mým špatným zvykem - snažím se z nich dělat legraci.
Ono by mi to všechno už i docela šlo, ale je jedna věc, se kterou si nevím rady. Negativismus a sebestřednost osoby, se kterou jsem v častém kontaktu a která svým negativismem dusí lidi kolem sebe. Častokrát si říkám, že to dám, že se tím nenechám otrávit... a pak prohrávám, protože používá na mne příliš těžký kalibr.
Zatím mlčím a snažím to přecházet nebo pochopit důvody, ale bojím se, že nevydržím všechno a pak se ve mně probudí skrývané vlastnosti znamení, které stálo u mého narození:

"... Může trpět výbuchy hněvu, před kterými by se i silný chlap ustrašeně schoval v lese (nebo aspoň pod stůl), ale k takovému zuřivému běsnění nikdy nedojde bez pořádné provokace. Když ji nemučíte víc, než může lidská bytost vydržet, nebo když jí osud nedal do vínku mimořádně špatné karty, bude hrát hru života poctivě a s obdivuhodným klidem ..." (celé)

Ve spojení se znamením, které mi přiřknul čínský horoskop, vzniká velmi vražedná kombinace:

"... Jeho hněv (po prohlédnutí) bývá strašlivý a pak doslova dští síru a oheň - okamžitě si sjednává znovu respekt a úctu, čímž dostává okolí nezřídka do šokové terapie. Po vrnícím, dobře naloženém a velkorysém Dráčkovi není ani památky. Je tu nemilosrdný predátor, který je vás doslova v minutě schopen rozcupovat na kousíčky...."  (celé)

Už jsem se tak párkrát v životě zažila a opravdu není o co stát.  Snad vydržím.

Ale kobru bosou nohou taky nemůžeme dráždit věčně...

Podzimní plískanice

Dnešní čtvrtek je poslední dobou jeden z mála mých volných dní a jestli ho přežiju, tak si na mne v sobotu večer u televize se soucitem vzpomeňte, protože tou dobou už zřejmě budu mlít z posledního - ostatně jako každým rokem...
Chtěla jsem se této akci vyhnout, ale velký management usoudil, že jsem prostě nejlepší a aby pomazané hlavy neměli průser, tak u toho musím být já.
Doufám, že jejich důvěru kladenou v mou osobu nezklamu. Na výplatní pásce to prý navíc poznám hrubým pětikilem a tak co bych si nepřetrhla žíly, ne?

Za chvíli jedu s maminkou na nákup do ne zcela blízkého Kaufzemě. Maminka mne odmítá jako řidiče (byť se mnou nikdy v životě nejela) a já jsem tedy nucená použít jako řidiče mou maminku... Joj...

Takže jestli jízdu i pobyt v Kaufu, plném důchodců a Vietnamců, přežiju, tak se ihned poté odstěhuji do divadla, ze kterého se vrátím až někdy v neděli dopoledne, protože beze mne by ty Ptáky snad ani nepředali...

Dávno, dávno již tomu... asi 120 let...
(Foto ofoceno z kalendáře )

Čekající spotřebiče a Opeřenec

Půlka listopadu už je v nenávratnu, ale nemohu napsat, že život v našem domečku se dostává do starých kolejí. 13. září nám osud přehodil výhybku a začínáme jet úplně novým směrem a všichni jsme zvědaví, jaká ta cesta bude.

Odchodem Macecháčka přišla Jejka o byt a tak se stěhuje do podkrovní garsonky v našem domečku a od začátku tohoto týdne už tam i přespává. Její bývalé bydliště je téměř vyklizeno, chybí jen odvézt pár posledních tašek s lecosi a vymýt lednici.

Naše kuchyně a koupelna se tedy pomalu stávají erárem, přestože zde vládne zatím dost nepopsatelný chaos, který je nevíc plný čekajících spotřebičů:
Když se vejde k nám do bytu, hned v první předsíňce musíme kličkovat okolo Jejčiny pračky, která ještě čeká na místo v prádelně. V hale vedle koupelny dřepí Jejična staronová lednička, která čeká, až pro ni někdy Sivestr udělá zásuvku na půdě, protože do Jejčiny nové pidigarsonky se lednička nevejde. V kuchyni u stolu zase stojí moje nová lednička, která je úplně jiná, než jsem původně chtěla, ale ještě není zabudovaná v lince, protože tam stále stojí stará rozbitá lednice, která čeká na odvoz do sběrného dvora, a ta nová je navíc stále bílá a bílá prostě nebude, takže čeká na kosmetickou úpravu. Mezi tím vším poletují má kočata a radují se z tolika nových odpočívadel a schovávaček. Asi bych ně někdy měla jít vyvenčit do Datartu..

A já jsem z toho všecho už trošku dost na hlavu, protože než se to nějak všechno ustálí, tak se stopro zhroutím. Při chození do práce se to zvládnout nedá a dovolenou nedostanu, protože Opeřenec a já se asi do divadla budu muset na pár dní odstěhovat, protože na tuto a podobné taškařice jsem nejlepší a musím u toho být... (Prý něco za to uvidím na své výplatní pásce, ale tu o Červené Karkulce mám taky ráda...)

Ale jinak je to docela legrace.

Odcházení

Prázdné skříně i šuplíky a auto plné kufrů a tašek.

Smutné balení a jeho definitivní odchod.

 Vyklízení a balení bylo horší, než jsem čekala. Tu a tam nález něčeho osobního v kapse - desetikoruna v bundě, v saku zase zapomenutá vstupenka na Nabucca do našeho divadla, kam chodil tak rád.
Už zbývají jen vzpomínky a pár maličkostí na památku toho, koho jsme ztratili.

 

Fáma

Jedna paní povídala:

"Blaničtí rytíři už konečně vyjeli. Byli spatřeni, jak se nepozorovaně snaží opustit republiku."

Je to fáma. Neni tomu tak.

Bojůvka, spatřená u hranic, byli netrpěliví turisté.
Nejvyšší je zatím v klidu, ještě prý není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Blaničtí rytíři spí dál...

Pozdrav minulosti

Smuteční obřad máme již pár dní za sebou a začali jsme se přizpůsobovat nové situaci. Což znamená, že obsah tří domácností se stěhuje do našeho domečku, ve kterém se obsah jednoho bytečku prozatímně (!) naházel na půdu, aby v něm mohl řádit zedník, elektrikář a tapetář a následně se přistěhovala Jejka.
Chce se mi plakat. Plakat beznadějí nad bordelem v domě, který se tak nějak zhmotnil v celé své nahotě. Bordel je na půdě, na schodech, v bytech, v prádelně, ve sklepě... netuším, kde je vpravo, kde vlevo, kde nahoře a kde dole. Do toho má milá kočata soutěží, která mi nejvíckrát podrazí nohy. Hodit po nich hladovým psem!

Ano, jsem vzteklá, zuřivá a protivná, protože bordel a protože nevím, kdy a kde začít.
Jejka je vzteklá, zuřivá a protivná, protože bordel a neví, jestli si tapetovat nebo se stěhovat a času málo a práce moc.
Maminka je smutná a plná beznaděje a tu a tam i zuřivá, protože bordel...
Silvestr ... je Silvestr a zdá se, že mu je to všechno jedno, protože se to přece ŇÁK stihne. Jeho přístup k situaci mne dělá ještě víc vzteklou, zuřivou a protivnou. Hodit po něm rozzuřenou kočkou.

V útrobách nevím už kterých jsem našla cosi, co mne na malou chvíli uklidnilo, rozněžnilo a vrátilo o hezkou řádku let zpátky. Dokonce jsem nechala bodrel bordelem a na pospas kočkám, udělala v okamžiku nálezu fotku a potom sedla k počítači, abych mohla napsat tento příspěvek.

Holky, ženy... která si na to pamatujete?

Váhající býk

O prázdninách mi odešel do pryču mobil a já si vybírala nový... což znamenalo, že jsem téměř tři týdny nemluvila o ničem jiném, studovala všechny informace o všech mobilech nabízených na našem trhu, nemluvila jsem o ničem jiném, porovnávala typy, velikosti a funkce, nemluvila o ničem jiném, chodila do obchodů a osahávala různé typy, nemluvila o ničem jiném, až jsem si vybrala čtyři a pak jsem nemluvila o ničem jiném, než který z těch čtyř bych si měla pořídit a když už jsem si vybrala značku a model, tak jsem nemluvila o ničem jiném, než jakou barvu by měl můj nový mobil mít... Pak jsem nemluvila o ničem jiném, než jaký to krám jsem si koupila, až jsem se si na to pádlo zvykla a připadá mi, že ho už mám celou věčnost a mobil se mi po mnoha letech stal opět mým kamarádem. Dlouho už jsem neměla mobil, který splňuje mé očekávání, naposled to byl můj starý dobrý ericsson Z710i, který se mi dodnes válí v šuplíku. A kolegové si oddychli a přestali mít choutky mě zabít.
No a teď se kolegové postupně opět začínají ježit. Nechápu, proč jim vadí, že s nimi musím několikrát denně nutně probrat, jestli si mám koupit lednici vestavnou a zabudovat jí stejně jako tu odumřelou, či podstavnou, nebo trošku větší, ale to zase přijdu o část pracovní plochy, a když nebude zabudovaná, tak jestli bílou a nechat jí bílou nebo jí třeba pak potapetovat a nebo radši stříbrnou.... a taky jakou značku... jestli Electrolux, Zanussi nebo nějakou jinou... v žádném případě to nesmí být Whirlpool, ale odříkaného chleba... 
Mno, nebudu se zdržovat svým planým tlacháním zde a jdu opět juknout na nabídku všech internetových obchodů, abych měla zítra v divadle téma k rozhovoru a budu doufat, že na mne nebudou trénovat roli Otella...

Když se daří...

... tak se daří.
Ne tedy, že by to byla nějaká životní či světová katastrofa nebo tragédie, ale nasere to. Alespoň mne určitě. Zdechla nám lednička. Totálně. A přišla jsem na to, když jsem se po třech dnech vrátila domů.
Fotku nedodám, bez čichotavých vjemů by to nebylo to pravé ořechové.

Nostalgie

Stalo se co se stalo a tím, že se to stalo, začaly i další nepříjemné starosti. Odchodem macecháčka naše Jejka přišla o střechu nad hlavou a do konce října se musí ze svého bytečku odstěhovat.
Nebude to jednoduché pro nikoho z nás, ale naštěstí v našem domečku v podkroví je malinkaťoučký byteček… respektive 1+wc, ale je to alespoň něco vlastního. Naší kuchyň a koupelnu jsem vyhlásila jako erární a tak jsem zvědavá, jak to bude fungovat.
Podkrovní byteček vypadá, jako typická, leta neobývaná odkladová místnost plná lecosů a která je navíc bez topení. Maminka se pustila do přemísťování lecosů na půdu. Potom nastoupí Silvestr, by tam dal dohromady elektriku a topení, vzápětí se vytapetuje a pak už neplánuju, protože pak se uvidí.
Dnes mezi lecosy (lecos se skloňuje podle vzoru bordel, takže y je správně) maminka vyhrabala popelníček a vázičku, která mi připomněla dětství – tato vázička stávala vedle televize a popelník používal táta.
Dávno, dávno již tomu...
Váza s popelníkem přežily mejdan v myčce a už vymýšlím, na které čestné místo v pokoji je dám, aby mi je kočičáci nezmárnily…

Malej Vilda aka Pitrísek

Někdo mi přejel kocourka....

Prázdnota

Myslím, že aspiruji na Oskara či alespoň cenu Thálie, protože téměř každodenní pobyt v divadle a usmívání se na celý širý svět mne k tomuto opravňuje.
Náš domácí dosavadní styl života vzal najednou za své a teď se všichni plácáme z jednoho místa na druhé, jsme bezradní a přemýšlíme, jak dál. Přemýšlíme ve chvílích, kdy si uvědomujeme, že situace je opravdu definitivní, protože většinu času očekáváme jeho příchod z garáže přes zahradu domů nebo cvaknutí jeho klíčů v zámku dveří bytu.
Dneska jsem byla v Kauflandu, kde jsme spolu mnohdy byli nakoupit a moc jsem se nesoustředila, protože jsem courala všude možně a chvílemi jsem si připadala ztracená a tak jsem - stejně jako dřív - hledala mezi regály jeho hlavu...

Tma

Jsou situace, na které se nedá připravit.

Dnes, v pátek 13. září 2013 ve 12:15, jedna z nich pro zbytek naší rodiny nastala.

Soumrak

Před 14 dny přišel náš venkovní kocour oteklý a porvaný tak, že dle veterináře by to bez léčby nebylo zranění dobře slučitelné se životem... Takže jsme vyplázli majlant a kocouřisko po týdnu domácího vězení a lítých bojů při několikero cestách na veterinu svůj boj vyhrál a již téměř zcela zotaven byl vypuštěn na svobodu, na které na nás nezanevřel a stále si na náš parapet chodí pro snídani a večeři a nechá se stále chovat a hladit.

Když ho začal veterinář dávat dohromady, řekla jsem si, že jestli to dá, tak to dá i můj milý macecháček.
Jo,  naděje je do poslední chvíle...
Metastázy na játrech, žaludku, slezině, srdce a plíce jedou na 30% a už morfium do žil.
Dle lékařů otázka týdne... dní... hodin...

Zlatý prciny...

Nová sezona už je v plném proudu a prázdniny jakoby nebyly. Nestíhám ani číst svých pár oblíbených blogů, natož abych něco napsala sama. Macecháček, který měl již konečně nastoupit na chemoterapie dostal zápal plic a plicní embolii a situace je pro změnu ještě vážnější, než před tím. 

Naše debilní kočky se naučili otevírat skříně a když nejsem doma, nejraději otevírají ty moje. 

Velký šéf odvolal co nařídil a tak jsou u nás opět personální změny – malý šéfík zůstal, starý kolega nenastoupil a jako posilu máme do našeho kolektivu dosazeného takového mladého nezkušeného a nezkaženého chlapce.

V divadle se dělají velké změny a jestli nepadne vláda a zůstanou u moci nekulturní lidé, tak je tato sezona poslední sezonou tohoto divadla a pak nás už čeká jen dlažba a to krásné divadlo zahraniční investor.

Co se vybudovalo v 19. století a přežilo několik režimů století dvacátého zničí banda zamindrákovaných nenažranců. 

Zlatý prciny... 

Kulturní okénko

Vyrazila jsem vrátit knížky do knihovny a když jsem je dala na stůl, napadla mne prapodivná myšlenka, jestli je se mnou všechno v pořádku...

Zrno a plevy

Opravdu hezky nám začíná ta nová sezona...
Velký šéf přijal - přes silné prostesty všech - jednoho, který již byl na jaře pro naprostou ignoraci a nespolehlivost vůči práci i ostatním odejit. Přijal ho i přes námitky našeho šéfíka, který nakonec prohlásil, že v takovém prostředí se pracovat nedá a proto chce dát výpoveď - s čímž velký šéf prý nemá problém (já si myslím, že on si myslí, že šéfik jen vyhrožuje... ale já vím, že nevyhrožuje, že to tak prostě bude)
Tak teď jsem zvědavá, kdo ten náš spolek bude držet pohromadě, protože bez šéfika tomu už nedávám moc šancí.
Myslím, že tu práci budu hledat dřív, než jsem myslela...

Další nejistá

Konec prázdnin se blíží a nastává další sezóna. Nejistější, než ty předešlé. Přestože bylo novým vedením v médiích slíbeno, že vše zůstane při starém a že nedojde k žádným personálním změnám, výpovědi běží jak na běžícím pásu. Nové konkurzy, rekonkurzy, výběrová řízení.

No, taky mi ta výpověď běží. Tož uvidíme, jestli mi bude umožněno v našem ... jejich ... divadle pracovat dál.

Každopádně do práce chodíme s nadšením a chutí. No, jak taky jinak.

Třeba pak seženu flek v Kauflandu...

Ponožek není nikdy dost...

Dneska dopoledne jsme se Silvesrem vyrazili po hodně, ale opravdu hodně dlouhé době do tržnice. Pamatuji doby, kdy již v osm hodin byla narvaná k prasknutí a jeden tam mohl koupit od zeleniny po zaručeně značkovou kabelku téměř cokoliv.

Dneska jsme tam byli chvíli před desátou.

Už ani ti Vietnamci nemakají, jako dřív...

No, ale zase jsem ušetřila, i když ponožek opravdu není nikdy dost...

Praštěná mobilem

Již druhý den jsem šťastnou (…???) majitelkou nového mobilního přístroje. Funkčního mobilního přístroje – opravdu se mě již 24 hodil lze dovolat. (Mno, hláška, že jsem dočasně nedostupná měla taky něco do sebe…)
Takže milí mí kolegové už budou osvobozeni od mého opruzování: Který, jaký, čí, proč a co, ale budu je teď prudit hele, co to umí a jak se tohle asi dělá a hergotcojsemsitozasepořídilazakřáp a že je krásnej a kde na to příšerný pádlo seženu super futrál.
V návodu k mobilu jsem se dozvěděla, co přístroj všechno umí, leč ani slovo o tom, jak se to dělá…
Pochopitelně děvče jsem šikovné, neb už se dovolám, napíšu smsku a do ostatních intuitivních tajů pomalu neintuitivně pronikám.
Ale stejně se mnou ještě pár dní nebude mobilně k vydržení…

A jak to dopadlo s požadovanými vlastnosmio mého nového mobilu:

1. Docela se mi líbí, i když je to neuvěřitelné pádlo
2. NENÍ ČERNEJ!!!
3. Úhlopříčka 4,7"
4. Android 4.1.2
5. S futrálama je to bída, ale dají se sehnat, už mám slušnej prozatímní a vyhlídla jsem si jeden (dva, tři...ba i čtyři) na aukru...