Letem světem

Ranní vstávání se podobalo exhumaci, ale dala jsem to. Odmítla jsem jet náhradní městskou dopravou a použila naše autíško Kopřifu. Dopoledne bylo v práci zdechlo, ale úderem třetí začal předdruhopremiérový hysterický shon. Lidi nosili pomlázky a dárečky pod stromeček. Úderem dvacáté hodiny a dvacátétřetí minuty jsem zbaběle z divadla zdrhla, bych tam ráno mohla být znovu. Doma v předsíni bylo nablito. Byl to hezký den.

Nobody's perfect...

Tak, jeden z mála  volných dní mám za sebou. Užila jsem si to naprosto dokonale...
Ráno se kolem půl osmé vřítil do bytu Silvestr (prý tiše jako myška, leč mně přišlo, že bytem poletuje obutý hrom), by ze mne vymámil cosi vypraného oblečení, hodil po mně špinavé a zmizel v pryču.
Vyskočila jsem radostně z postele, nakrmila opět pračku, kočky domácí, kočky venkovní, konika Despiny a sebe, proběhla jsem se opět Swampem a najednou bylo poledne. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas jít spát, abych si něco nadehnala před nadcházejícími pěti dny, kdy v divadle budu od nevidím do nevidím... brrr.
Vypla jsem tedy mobil a zachrula se do peřin s Matýskem pod ramenem, abysme se oba vyděsili při drnčení našeho domovního zvonku. Netuším, kdo to byl, protože 1. jsem nikoho nečekala a 2. po probuzení nebývám příliš vrlá...  Minule jsem takhle otevřela svědkům páně Jehovy a věřte, nebyl to příjemný pokec...
Moc jsem toho přes den nakonec nenaspala, ale večerní sprcha udělala svoje a už se těším, jak budu ráno vstávat o dvě hodiny dřív (jednu mi sebere stát, by nastavil letní čas a druhou dopravní prostředek, protože tam, kam jezdím, teď dva dny nepojede...) a pofrčím do divadla, kde si užiju druhou generálku. Jupíííí!
Ještě, že si můžu za chvíli s Matýskem na rameni vychutnat, když to má někdo rád horké...

Poslušně hlásím...

Nezávidím dámám uklízečkám, které se v našem divadýlku dnes snažily dávat interiéry dohromady. Chtěla jsem pro vás i něco málo vyfotit, abyste si taky štrejchli, ale když jsem ráno kolem půl deváté odcházela domů, v divadle se ještě vesele chlastalo, protože se zapíjela premiéra a kuřáci před divadlem stavěli za zpěvu koled sněhuláky.
Cestou domů jsme se Sivestrem zapadli do Šmaku české kuchyně, kde jsme si koupili malou, lehkou snídani, protože doma nebylo co za psem hodit a kočkám bych si konzervu nedovolila sežrat.

Pak jsme konečně zapluli do peřin, neb pračka prala sama. Večer Silvestr zmizel znovu do divadla a já se po dlouhé době hodinku potulovala Swampem, ale už se pomalu zase těším do postele a hlavně na zítřejší sobotu, kterou mám celou, celičkou pro sebe a budu celý den doma sama a krááásně si to užiju!

První

První premiéra skončila v půl jedenctý... pak decentní přípitek... to zas bude v alejích nablito...

2. Gézet

Druhá generálka už je pár hodin minulostí. Představení to bude plné lebek a dlouhé jak sviňa. Jak se bude líbit, netuším. Vlasntě to netuší nikdo, divákův vkus bývá nevyzpytatelný. Uvidíme zítra.
Venku jarně sněží a divadlo se ukládá k nervóznímu, předpremiérovému spánku.
Jdu hledat Fantoma. Třeba ho už konečně potkám a pokecáme. 

1. Gézet

První generálka skončila a já s chutí opustila divadlo plné lebek a hnátů. Však si toho ještě tento týden užiju až za roh... Zlatej Fantom...

Fantom

Doma jsem odmítala jakékoliv domácí práce, přestože jsem věděla, že toho budu litovat. Včera a dneska v noci jsem courala po divadle a hledala jsem Fantoma. Opět jsem ho nepotkala, ale určitě tam někde byl a práskal dveřma.

Byli jsme tam jen já a Fantom. Než jsem zaostřila, z balkonu zmizel... nebo ne?

Nik či Can?

Práci mám naplánovanou delší, než obvykle, tož je od rána do rána... Přes den bylo v divadle málo lidí tak jsme s kolegou mohli téměř nerušeně vést veliký souboj, zda-li je lepší Nikon nebo Canon...

Očičko rybky

Jupíííí, přišel mi poštou již dááávno objednaný objektiv a protože to prý trvalo tak dlouho, jako odškodnění za čekání byly v balíčku přibaleny dva naprosto úchylné filtry... 

Jaro na bílém koni...

Jaro k nám přijelo na lyžích a mne zase bolela hlava. Nevěděla jsem opět nic lepšího, než sežrat prášek na bolavou hlavu a když mi z něj začal šílet žaludek, vypila jsem litr mléka a při večerním odchodu do divadla jsem se bála i předklonit, protože jsem měla pocit, že mléko opustí můj organismus i ušima. Nakonec to dobře dopadlo, mléko jsem si ponechala a tak trávím v klidu příjemnou jarní noc v divadle a pozoruji, jak venku poletuje sníh a okolo lampy to hází zajímavá světýlka... a při focení mobilem je to ještě lepší! Hele:

Huhlík

V práci mám opět nového kolegu a čekám, kdy od něj chytnu rýmu... prská a kejchá a huhlá, že se jak nahluchlá pořád ptám, co říká, protože mu nerozumím... Ach jo.

Z Vánoc do léta

Musím si přiznat, že stáří se u mne hlásí čím dál víc. Takovéhle počasí, kdy jeden den jsou Vánoce, druhý léto, které se večer mění v jaro a kdoví, jak bude zítra... tak takovéhle počasí s mým, zubem času ohlodaným, fyzičnem docela výživně cloumá. Dřív jsem ječívala, že nevím, co si mám vzít na sebe, když ráno začíná pozdim, v poledne je sněhová vánice a večer letní vlahá noc, dnes ječím nejen z téhož důvodu, ale ještě obíhám lékárny a za těžký peníz kupuji analgetika, které mi docela intenzivně huntují žaludek...
Docela mne překvapilo, že dnes mi o podobných (a kupodivu i horších či intenzivnějších) problémech vyprávěla hromada lidí v práci, z většiny ale lidiček velmi mladých, kteří sotva překročili dvacítku...
Takže buď A) ta mládež už dneska tolik nevydrží, nebo B) to s tím mým stářím nebude tak hrozné.
Varianta B se mi líbí mnohem, mnohem víc... i když taková mladá generace, jaká byla ta naše, tak taková už nikdy nebude... :D

Pro ní...

Nedá mi nevzpomenout na tu, se kterou jsem se nikdy neviděla, ale která mě hodně naučila... a která měla tak málo času...

Letem světem...

Prospaný den - ta změna pracovní doby mi nějak nesedí a jsem utahaná víc, než dřív. Do toho mne tohle úžasné počasí nutí požírat prášky na hlavu, mňam...  Čeká mě teď pár dní (a nocí) v divadle a já jen můžu doufat, že už budu od zítřka trošku použitelná. A je mi zima a jsem vůbec taková nějaká nanicovatá.
Tak, postěžovala jsem si a jdu si přišít knoflík. Ještěže už mám ty nový brýlky, protože jinak bych si asi přišila nic. :D

Jejčin tulík

Ráno jsem vypadla z práce a šla se pocourat pro obchůdkách, bych ulovila cosi poživatin, doma prohodila pár slov s maminkou a s předsevzetím, že dneska vyperu a trošku poklidím, jsem vypnula zvuky u mobilu a zhroutila se do postele a vzbudila se po osmé večerní hodině, aby mne naštvalo, že prádlo se samo nevypralo a já proflákala celý den. No, snad něco doženu zítra.
Ráno jsem pod našimi okny cvakla Jejčin tulík, který se v těchto teplotách snaží koukat po světě.

Optické dilema

Kolegyňka ráno dle očekávání nedorazila na čas, takže Silvestr na mne nečekal a odjel z divadla do pryč a já, chuděrka, se musela plazit zmrzlým ránem na vláček. Mám zimu sice ráda, ale v půlce března už moc ne.
Silvestr nevydržel mé věčné nadávání a zašel do optiky, protože když mám na faktuře termín dodání nových brýlek 12.3. a už je víc, tož kdeže to vázne. Vázlo to v šuplíku a neschopnosti mne informovat o tom, že brejličky se mi válejí u nich v šupleti již několik dní, ale človíček, který do nich dával skla, trošku rejpnul do obrouček (na místo, kde to není vidět a kdyby mi to nikdo neřekl a neukázal, nenašla bych a bez brýlí už vůbec ne...). A že již jsou objednané nové obroučky, aby mi to vyměnili. A že obroučky přijdou přesně ten den, co nikdo neví.

Silvestr jim tedy ryclé brýle sebral s tím, že nechce slevu zadarmo a já mám teď několik dní na rozmyšlení, jestli si je nechám a budu chtít slevu, nebo jestli si nenechám se slevou udělat ještě jedny a nebo jestli si ty oboroučky nechám vyměnit za nepoškozené...

Andělská mrcha

Protože jsme šli se Silvestrem do divadla až večer, pozval mne ten můj milý muž na odpolední vycházku na nedaleké hradiště. A protože on není oproti mne zdejší, tak mne vedl takovou cestou, kteroužto jsem nikdy snad ani nešla a k bráně jsme netrefili, leč viděli jsme ho! (Ten hrad...)
Na druhý pokus už jsme do areálu hradiště vešli a chvilku v slunečném mrazivém odpoledni procourali něco historie. Ale jen lehce, protože jsem se nepřiliš dobře oblékla a trošku mi byla zimička.
Každopádně cestou jsem ulovila fotku hospůdky s hodně divným názvem... ale nakonec, proč ne?

Tak nevím...

Jsem poněkud na rozpacích. Mám za sebou několik málo hodin ve společnosti nového kolegy. Kloučka, jemuž po bradě ještě teče mléko, leč který všude byl, všechno zná a všechno umí, protože se to naučil, když bojoval v Iráku (nebo Íránu, prostě tam někde)... Do dvou měsíců chce dát výpověď a věnovat se péči o nevidomé za 90 káčé na hodinu.
Mladík je to nemluvný a navíc ho téměř není slyšet, s čímž mám osobně docela velký problém, neb ještě nemám hotové své nové brýlky.
Tento tichý mladík si před chvílí na dvacet minut odběhl a poté se vrátil rozjuchaný a vykřijkující prapodivná hesla, která jsem nepochopila (nemám ty brejle...), napomenul mě, ať nechlastám a zmizel do šatny.
Doufám, že ho tak rozjařila pouze procházka po naší historické budově...
Určitě... co taky jiného by to mohlo být???
Ne..., to by si nedovolil...

Tady zima, doma zima, všude jen chlad...

V práci jsem byla celý den naprosto nepoužitelná. Všechno mi padalo z ruky, mlela jsem nesmysly a psala kraviny. Do toho jsem se dozvěděla, že zítra vyfasuji nového pana kolegu, kterého budu celý den zaučovat, takže žádná kávička, žádný obídek, žádná pauzička... Naštěstí se toho dost děsím a nečekám nic dobrého, takže mne může příjemně překvapit, že přijde milý člověk, který dokáže samostatně myslet.
Domů se mi večer ani nechtělo, protože jarní počasí nic moc. Přišla jsem zmrzlá jak sobolí trus a protože doma taky kosa, vrhla jsem se do sprchy, bych se patřičně zahřála. Ve sprše se mi to povedlo, ale jaksi jsem si zapomněla připravit nový ručník, páč starý jsem vyprala, tož jsem poté musela jak spařené sele čvachtat po vymrzlém bytě pro osušku...

bourání představení

Jsem klidná

Mám za sebou den volna a přiznávám, moc jsem si ho neužila. Nevytáhla jsem paty z domu, flákala jsem se mezi počítačem, praním a běžným úklidem, pojídala Valetoly a těšila se na večer do sprchy a do postele s knížkou a novými brýlemi.
Knížku číst nebudu, protože brejličky mi ještě neudělali, ale stejně by mi nebyly nic platné, protože se mým drahým kolegům podařilo mou maličkost rozdráždit do ruda a ani nemůžu moc řvát, protože se vzteky zajíkám a trapně by mi díky tomu přeskakoval hlas a kočky by se lekaly. (Večer kolem 21. hodiny totiž volal kolega, že musíme nějak změnit služby, protože v něděli nastupuje do nemocnice, protože má cosi se srdcem...)
Ze srdcem budu mít asi brzy něco já, páč mě z nich šlehne...
Moc se těším zítra ráno do práce.