Noční povzdech

Babička mi mnohdy říkala, ať si najdu pořádnou práci, abych nemusela trajdat po nocích. To bylo v těch klidných dobách, kdy jsem mazala domů ve chvíli, kdy po představení sjížděla železná opona. Pravda, když většina představení končí po půl desáté, domů jsem chodívala kolem půlnoci, což u naší babičky evokovalo mnohé blbé pocity.
Už se, děvenka naše starostlivá, ale nedožila našich divadelněpracovních a pracovnědivadelních změn a nevím, zda by byla spokojená. Nicméně již netrajdám po nocích, protože v divadle kejsnu do rána a domů přicházívám v osm... devět... deset... jak to kdy vyjde.
Každopádně jako slušné děvče chodím domů za světla.

Jenom je škoda, že když mám někdy dva - tři dny volna, tak neusnu před půlnocí jako normální člověk, ale straším zase do ranních hodin, abych poté byla celé dopoledne zachumlaná v peřinách...

Jednou nejspíš praštím vzteklým kočem doktora, až mi zase bude doporučovat pravidelnou životosprávu.


Slyšela jsem, že existují lidé, kteří mají zaměstnání, do kterého chodí do pondělka do pátku (třeba například od 8 do 17 hodin) a každý víkend mají volný. To musí být děsná nuda.

Tak moc bych jí chtěla zažít...