Hovno

Je pět hodin a u ouška mi drnčí plechová kráva. Budíčéééék... poslepu plácnu rukou směrem k budíku, chtíc ho umlčet... Má ručka mine zdroj onoho smrtícího zvuku a tvrdě dopadne na sklenici s čajem, kterou jsem měla vedle budíku. Sklenice se pochopitelně zvrhne a nepatrné množství čaje, které v ní zbylo, zaneřádí koberec snad v celé ložnici. Se zběsilým výrazem ve tváři, krví podlitým zrakem a pozvolna otékající rukou uchopím sklenici a vztekle s ní mrsknu o zeď. Sklenice - nevkusný to, leč bytelný výrobek - spadla na zem a nerozbila se.

"No to zas bude den," vrčím na celé spící okolí a snažím se o dokončení mé nepříjemné exhumace z vyhřáté postýlky. Cestou do koupelny šlápnu na spícího psa. Pes ječí, já ječím, soused ječí, ať se u nás po ránu tak neječí a zbytek mé rodinky sladce spí. Odpajdám do koupelny, kde začínám počítat škody na mé fyzické schránce. Oteklá ruka, zvrtnutý kotník... Škody mého duševna jsou nevyčíslitelné...

Sprcha mi trošku zvedla sebevědomí, ale opravdu jen trošku. Snažím se namalovat si na obličej nějaký optimističtější výraz, ale když zjistím, že se to tak zcela nedaří, vzdávám to a pomalu se ploužím ze dveří bytu směrem k výtahu. Před domem se můj znechucený výraz změní v něco ještě horšího. Sychravý podzim a drobný deštík. No to je opravdu něco pro mě — vlhko tohoto druhu naprosto nesnáším.

Cestu autobusem jsem zvládla bez větších potíží a odvážně jsem se připravovala na cestu k tramvaji. Tento úsek cesty má mnohá úskalí — musím jít z kopce, přejít poměrně velkou křižovatku a pak se dál plahočit do kopce ke stanici tramvaje (ty kopce nejsou tak strmé, jak by mohlo vypadat, ale po ránu je pro mne vyšlápnout byť jeden jediný schod náročné zrovna tak, jako zdolat Staré zámecké schody).

Blížím se ke křižovatce, kde ve dvou pruzích čeká několik aut (svítí jim červená, tenkrát se na přednost chodců na silnicích ještě nehrálo). Trošičku zrychlím krok, abych ještě stihla v intervalu přejít a najednou si všimnu, kterak se má pata hodlá zabořit do parádního hovna (zřejmě někdo venčil mamuta). Nechci si zaneřádit své kramflíčky (no, šlápnout do takový nadílky, tak by byly zaneřáděné i rybářské holinky až úplně nahoře...) a tak se v mžiku rozhodnu udělat nepatrně větší krok. Kdyby nepršelo, tak by se mi tento manévr i podařil...

Ne, nečekejte, že se tady rozepíšu o tom, jak jsem sebou plácla a sedla si rovnou do hovna... kdepak. K mému styku se zmíněným bobanem totiž vůbec nedošlo. Vlhkost vzduchu a především vlhkost dlažebních kostek způsobila, že má chůze dámy se změnila v pohyb krasobruslaře (leckterý mistr světa v tomto sportu by obdivoval mé pohybové variace, které jsem tam předváděla), který byl tvrdě zastaven až najetím na drsný obrubník. Tedy — zastaven byl pouze pohyb mých nohou, zbytek těla setrvačností pokračoval směrem do silnice. Chodcům už dávno svítila červená a auta mohla jet, naštěstí se tak nestalo a já dopadla hubou na haubnu prvního auta, přičemž jsem ještě stačila odhodit kabelku a trefit okno auta stojícího v levém pruhu. Poté jsem elegantně sklouzla po mokré haubně a zaklekla na silnici — ta už naštěstí neklouzala. Což by ale beztak nevadilo, protože jsem bradu měla stále pevně zaraženou v haubně a své, vzteklou krví podlité, oči jsem třeštila na řidiče, jenž zpoza svého volantu vyvaleně zíral na mé vystoupení.

Poskládala jsem se do jednoho celku, sebrala kabelku z druhého auta (přičemž jsem málem jejím uchem urvala stěrač) a odkráčela směrem k zastávce tramvaje. Přitom jsem se snažila dát svému okolí s úsměvem jasně najevo, že silnice se přechází pouze tímhle způsobem a žádným jiným. Pak jsem ještě vrhla znechucený pohled na jednoho pána, který silnici přešel naprosto všedně a nesmírně nudně (nepočítám-li jeho škubající se záda, slzy, škytavku a hýkání smíchy...).

Na stanici jsem nedolezla — bolest v koleni a stydlivost udělala své... Zapadla jsem do prvního obchodu a tam jsem čekala, až zmizí ze stanice tramvaje všichni, kteří mohli být přítomni mému vystoupení na přechodu. Přes výlohu jsem navíc na zmíněný přechod viděla. Auta se rozjela až na třetí interval. Řidiči nemohli odjet, neboť z nějakého neznámého důvodu mlátili smíchy hlavami o volanty.

Dodnes nechápu, čemu se tak blbě tlemili...

Stalo se 11. listopadu 1997.