Blaženka ze Sibiře

Blažena se narodila 8. června 2005, začátek jejího života nebyl příliš šťastný a ke mně se dostala, když jí bylo pět týdnů. Kluci Tadeáš s Matýskem jí první dny moc nechtěli, ale nakonec se z nich stali velcí kamarádi. Celý Blaženčin život se s kluky dělila o jídlo i pelíšek. Hlavně s Tadeáškem byly nerozlučná dvojka.
Po Tedýskově odchodu za Duhový most byla Blaženka moc smutná a přimkla se k Matýskovi. Když za necelé tři týdny za Tadeáškem odešel i Matýsek, Blaženku to zlomilo. Plakala celé dny i noci a nechtěla jíst. Odchod kluků mi tím pádem udělala nesnesitelnějším, než byl. Nemohla jsem jí nijak pomoct. i když jsem se snažila sebevíc. Rvalo mi to srdce.

Na veterině jsem mi potvrdili, že i kočka může steskem za kamarády umřít. Snad, kdybych se jí mohla věnovat ještě víc, by to bylo lepší, ale do práce chodit musím a do důchodu to mám jetšě hezkých pár let.

Je rozhodnuto. Zítra jí jedeme pro maličkého kočičího kamaráda.
Tak uvidíme.

Nesnesitelná lehkost bytí

Naše domácnost je přizpůsobena kočkám, však s námi bydlí již téměř dvacet let.
Jo, vadí mi, že nemám nikde koberce, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně luxuji vyprané prádlo lepicím válečkem, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně čistím kočičí záchůdky, protože ...
Jo, vadí mi, že věčně vytírám, protože je věčně na podlaze rozhamtané jídlo...
Jo, vadí mi, že ty potvory vlezou všude...
Jo, vadí mi, že za písek, žrádlo a veterinu vydávám majlant...
Jo, vadí mi, že se pořádně nevyspím, protože spí na mně...

Když mě mí dva kluci na přelomu roku v rozmezí necelých tří týdnů opustili, zlomilo mě to. Nalomilo to i mého drahého polovičku - ne tak silně jako mne, chlapi jsou takoví tvrdší, ale i on slzu ukroupil. A hlavně to zlomilo naší poslední kočku Blážu, která s nimi byla celý svůj život.
Rozhodla jsem se, že budu naší patnáctiletou Blaženku hýčkat a nechám jí s největším rozmazlováním dožít a pak si dám od koček pokoj. A budu mít doma čisto, žádné chlupy, žádný písek, žádné misky s jídlem a vodou. Možná si někdy zase nějakou kočku pořídím, ale možná a kdoví kdy...

A pak jsem zjistila, co je to nesnesitelná lehkost bytí.

Jo, vadí mi, že po mně v noci nikdo neleze a nepřede mi do uší.
Jo, vadí mi, že když si sednu k PC, tak mi na klávesnici nepřekáží kocour...
Jo, vadí mi, že mě při příchodu z práce vítá jen nesmírně smutná Blaženka a nikdo jiný...
Jo, vadí mi, že každý den, když jedu z práce, bulím a sotva vidím na cestu...
Jo, vadí mi, že naše Blažena nežere a celé dny pláče, protože jí kamarádi moc chybí...
Jo, je mi moc smutno a kluci mi nesmírně chybí.

Při Matýskově odchodu jsem požila nejeden stakan vodky a čučela na kočky a koťata na internetu. Projela jsem útulky, depozita, papírové i nepapírové kočky a koťata. Množíny jsem zavrhla, kočiček z množíren je mí moc líto, ale nechci je podpořit koupí ani jednoho nešťastného zvířátka. A jak tak prolézám všechny možné a nemožné stránky, našla jsem ho. Kocoura, kterého jsem si vždycky přála. Když jsem ho ukázala drahému polovičkovi, okamžitě po mně chtěl, ať majitelce napíšu.

A jak jsem byla pod vlivem, napsala jsem....

Duhový most II

Ani ne před třemi týdny jsem tady psala, že mi odešel na věčně prosluněné louky můj starý kamarád Tadeášek. Ten báječný kocourek, se kterým jsem mnohokráte dělala PF k novému roku. Dnes večer za ním Duhový most přešel můj další velký kamarád Matýsek, kterého v listopadu 2001 někdo za deště a zimy vyhodil z auta a já si ho vzala. Tři dny jsem tehdy bojovala o jeho život, který veterinář chtěl okamžitě ukončit. Nevzdala jsem to a tak jsme mohli s Matýskem prožít devatenáct let plných vzájemné upřímné lásky i přátelství.
O jeho život jsem bojovala i loni v říjnu, když si zlomil stehenní kost. Zvládli jsme to a Matýsek se dál těšil dobrému zdraví, i když už silně nedoslýchal a trošku pajdal. Bohužel zdravou nohu namáhal tak, že i ta nevydržela a zlomila se také. Matýsek i já bychom další zlomeninu zvládi, ale komplikace s peristaltikou střev již byly nad naše síly. Musela jsem udělat to strašné rozhodnutí a Matýskovi dopřát důstojný odchod. Podle veterináře jsem mu nedopřála maximálně 48hodinové utrpení.

A tak Matýsek dnes večer přešel Duhový most za Velkou Kočkou a svými kamarády, Tadeáškem a Kubičkou. A určitě si na věčně zelené a prosluněné louce najde i mnoho dalších kamarádů.

Kluci moji, budete mi moc chybět. Miluju vás! Nikdy na vás nezapomenu!

Duhový most

18. prosince odpoledne přešel Duhový most k Velké Kočce za svými kamarády můj báječný a přátelský kocour Tadeáš, který mi 18 let dával denně hromadu lásky, kterou jsem mu přes největší snahu nedovedla oplatit.

 

Chybí mi víc, než jsem si to kdy dovedla představit. 

Kolečka

Všichni jsme více či méně tušili, že to dřív nebo později přijde. A už je to tady...

Poslední dobou se mi zdá, že to všechno utíká rychleji, než je snesitelné a protože mě mí milí a blízcí začali opouštět, dost často se vracím ve vzpomínkách na doby dávno minulé a s nostalgií a slzou v oku vzpomínám a stávám se pro své okolí poměrně nebezpečnou.
Můj drahý polovička dobře ví, že oproti jiným ženám nemusím mít až tak všechno hned (takže na dodělání koupelny už čekám osmým rokem, ale trpělivost nepatrně dochází, takže možná za rok-dva už začnu netrpělivě pořvávat...), ale když někdy prohlásím, že TOHLE musím mít HNED, tak všichni v mém okolí vědí, co takové HNED znamená.

Na začátku května jsem svému okolí oznámila, že chci HNED a OKAMŽITĚ svého stařičkého Altixe (Altix altissa V), kterého mi kdysi před mnoha a mnoha lety, někdy před třičtvrtě na jednadvacáté století, dal tatínek, který mi odešel před rokem. Bohužel se Altix nenašel - díky několikerému stěhování se zřejmě ocitl v černé díře a kdoví, zda se z ní ještě někdy vrátí.
Ale to neřešilo HNED, takže neprodleně začalo pátrání na aukro, paladix a kdovíkde ještě a do několika dnů jsem se stala majitelkou několika starých skel.
Je to jiné a není to to, co to kdysi bývalo. Starý na novým je jiný, než nový na novým nebo kdysi starý na starým.
Ale to hraní si, nostalgie se taky vyřádí... a hlavně kolečka!