Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

pondělí 6. ledna 2020

Nesnesitelná lehkost bytí

Naše domácnost je přizpůsobena kočkám, však s námi bydlí již téměř dvacet let.
Jo, vadí mi, že nemám nikde koberce, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně luxuji vyprané prádlo lepicím válečkem, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně čistím kočičí záchůdky, protože ...
Jo, vadí mi, že věčně vytírám, protože je věčně na podlaze rozhamtané jídlo...
Jo, vadí mi, že ty potvory vlezou všude...
Jo, vadí mi, že za písek, žrádlo a veterinu vydávám majlant...
Jo, vadí mi, že se pořádně nevyspím, protože spí na mně...

Když mě mí dva kluci na přelomu roku v rozmezí necelých tří týdnů opustili, zlomilo mě to. Nalomilo to i mého drahého polovičku - ne tak silně jako mne, chlapi jsou takoví tvrdší, ale i on slzu ukroupil. A hlavně to zlomilo naší poslední kočku Blážu, která s nimi byla celý svůj život.
Rozhodla jsem se, že budu naší patnáctiletou Blaženku hýčkat a nechám jí s největším rozmazlováním dožít a pak si dám od koček pokoj. A budu mít doma čisto, žádné chlupy, žádný písek, žádné misky s jídlem a vodou. Možná si někdy zase nějakou kočku pořídím, ale možná a kdoví kdy...

A pak jsem zjistila, co je to nesnesitelná lehkost bytí.

Jo, vadí mi, že po mně v noci nikdo neleze a nepřede mi do uší.
Jo, vadí mi, že když si sednu k PC, tak mi na klávesnici nepřekáží kocour...
Jo, vadí mi, že mě při příchodu z práce vítá jen nesmírně smutná Blaženka a nikdo jiný...
Jo, vadí mi, že každý den, když jedu z práce, bulím a sotva vidím na cestu...
Jo, vadí mi, že naše Blažena nežere a celé dny pláče, protože jí kamarádi moc chybí...
Jo, je mi moc smutno a kluci mi nesmírně chybí.

Při Matýskově odchodu jsem požila nejeden stakan vodky a čučela na kočky a koťata na internetu. Projela jsem útulky, depozita, papírové i nepapírové kočky a koťata. Množíny jsem zavrhla, kočiček z množíren je mí moc líto, ale nechci je podpořit koupí ani jednoho nešťastného zvířátka. A jak tak prolézám všechny možné a nemožné stránky, našla jsem ho. Kocoura, kterého jsem si vždycky přála. Když jsem ho ukázala drahému polovičkovi, okamžitě po mně chtěl, ať majitelce napíšu.

A jak jsem byla pod vlivem, napsala jsem....

1 komentář:

  1. A tak to má být. Oba jste furt pryč a Blažence by stejně bylo samotné doma smutno.

    OdpovědětVymazat