Mí blázni mi rozumějí...

Pár dní před mým nástupem na praxi v Psychiatrické nemocnici jsem se náhodou potkala v hospůdce u nás na rohu se spolužákem, který u piva nadhodil otázku, k čemu nám ta škola vlastně byla. Nikdy jsem se nad tím nezamyslela, bylo mi v ní prima, dobře se mi všechno poslouchalo a většina témat, postřehů a příběhů z praxe, se mi zdála zajímavá. Tou dobou jsem utratila majlant u Dobrovského za hromadu knížek o seniorech v domácí i ústavní péči, Alzheimerově chorobě, demenci...  

Praxi jsem si vybrala v Bohnicích, protože mě i přes to, že jsem si jí musela hradit, toto zařízení lákalo nejvíc. V žádosti jsem uvedla, že mě zajímá práce se seniory a především aktivizace seniorů a tak jsem byla zařazena jako stážista na pavilon 34 - oddělení zdravotně sociální péče, kde mi bylo slíbeno, že se mi bude věnovat Mgr. Ergoterapeutka a tamní Sociální pracovnice.

První den (pondělí 11.7.) jsem se dozvěděla, že chybí pečovatelky (protože dovolené a nemoci a děti...) a že tedy na první dva dny budu s pečovatelkami u přímé obslužné péče na oddělení, abych poznala všechno. Poznala jsem ale hlavně nevraživost pečovatelek vůči mé osobě a hlavně jsem všem způsobila velkou zábavu svou neznalostí, když jsem třeba netušila, co znamená slovo "kapna", jak se polohuje ležící osoba s dekubity a hlavně když jsem vůbec neměla zdání, kde najdu žínky a mycí pěnu. Chudáci senioři, které jsem dostala na starosti, rvala jsem se s jejich váhou při přebalování a mytí a hlavně mi všechno trvalo dlouho. Když jsem požádala o pomoc u opravdu velkého pána, dva pečovatelé mi ukázali, jak se s ním hýbe a že to není přece žádný problém a opět mě s pánem nechali samotnou. Ostatní pečovatelé seděli u cigaretek na terase, pozorovali mě oknem a dobře se bavili. Jak jsem byla vděčná za ty roky v divadle, kde je taková nevraživost běžná a že díky tomu docela dost vydržím!!! 

Ve středu se situace nezměnila, pečovatelky stále nejsou. Na čtvrtek bylo pečovatelek kupodivu dost a tak jsem byla přiřazená do kuchyně, do které má v nejbližších dnech přijít hygienická kontrola a bylo třeba tam uklidit. V kuchyni se dělají jen snídaně a svačiny, ostatní jídlo se vozí z Bulovky. Snídaně a svačiny připravuje Mgr. Ergoterapeutka s paní Kuchyňskou, která maže chleby, vaří typické nemocniční kakao a čaj, myje nádobí a v mezičase vytírá chodby, sociální zařízení (!) a uklízí kanceláře personálu. V kuchyni byla docela špína, které se paní Kuchyňská neuměla zbavit a protože z divadla vím, na co si diváci ohledně úklidu stěžují, využila jsem tedy těchto svých zkušeností a vycídila kuchyň tak, že každý, kdo vešel do kuchyně, zíral, jak se tam najednou udělalo čisto. 

V pátek bylo pro změnu pečovatelek ještě míň - na 41 klientů zůstaly dvě... a já. Z vedlejšího pavilonu byl na pomoc přivolán volný sanitář, já ho vyfasovala a měla jsem ho mít k ruce. Já!!! Ale dali jsme to, včetně koupání, i když jsme kafe a cigaretky s druhou, zkušenou skupinou, která už měla hotovo, nemohli absolvovat.

O víkendu jsem byla rozhodnutá, že do blázince už nikdy nepůjdu, ale protože jsem od přírody nesmírně hamižná a už jsem praxi měla zaplacenou, tak jsem si za svůj peníz chtěla ještě něco užít a tak jsem v pondělí byla opět u předávání služby, aniž jsem doufala, že se mi odhalí tajemství zamčených skříní s nápisy "Aktivizační pomůcky", či že se mi otevře záhadná 13. komnata s názvem "Reminiscenční místnost".

Jedinou změnou bylo, že jsem se dostala na druhou část pavilonu, kde bylo méně ležících, ale stejně všichni, včetně těch docela dobře chodících, měli pleny. Na volání klientů, že potřebují za záchod, existuje jediná odpověď: "Máte plenu!" 

Pečovatelek už bylo dost a já jen "přicmrdávala" - občas mi řekli, abych udělala tu či onu klientku, abych vyhodila špinavé pleny, převlékla postel, uklidila po koupání koupelnu z nejhoršího..., samostatnost mé osoby byla krajně nežádoucí. Tak jsem to tak nechala a začala jsem chodit na terasu žvanit s klienty, kde jsem se je vlastním způsobem snažila nějak aktivizovat. Zalévali jsme truhlíčky s květinami, krmili místního páva Alberta, povídali si o vaření, o dětech a s pány pak o zážitcích z vojny a s děvčaty... A k nevelké radosti personálu jsme se občas docela nahlas smáli.

Jako poslední lahůdku mi místní personál dal nakrmit umírající a stále nahlas sténající paní, která opravdu silně sténala i přes morfinové náplasti. Během hodiny jsem do ní dostala půl Nutridrinku a vzpomínajíc na teorii, objala jsem paní kolem ramen, hladila jí po vlasech a do ucha dělala ŠŠŠ jako malému nemocnému dítěti a paní pak usnula a skoro půl hodiny docela tiše a klidně spala... 

Neklidnému pánovi na invalidním vozíku, který měl tendenci vstávat a musel být k němu přikurtován a proto opravdu zuřil, jsem vysvětlila, že měl zlomenou nohu a než se to zahojí, nesmí z vozíku vstávat. Pochopil to a zklidnil se víc, než když na něj paní Ergoterapeutka zvedla hlas (on si to kupodivu nenechal líbit a vynadal jí do línejch cikánek, byť to byla blondýna :-))

Taky ale po mně jednou letěl hrnek s čajem, ale hrnek byl plastový a já stejně stačila uhnout...

Co se týká denního režimu, pochytila jsem asi toto:

 6:45 - předání směny (ke každému klientovi krátce, jak byl klidný v noci, kolik dostal utlumujících a jiných léků, zda a jakou měl stolici a pod.)

7:00 -7:40 - posezení personálu na sesterně nebo na terase

7:45 - 8:15 - ranní hygiena (víceméně jen přebalení klientů, já měla tendenci mýt obličej a dámy alespoň symbolicky učesat. Známky dentální hygieny jsem neviděla, jen jedna pacientka si vyžadovala zubní kartáček a pastu - vše dostala).  V rámci ranní hygieny na pokojích první aktivizace: Na každém pokoji puštění TV. (Mnoho ležících klientů na TV nevidí, protože jí mají bokem a tak mají ve svém zorném poli hlavně vysoký, bílý strop...)

8:15 - 8:50 - posezení personálu na sesterně nebo na terase

8:50 - 9:30 - snídaně, krmení klientů

9:30 - 10:00 - rozdávání léků klientům - sestra připraví léky, pečovatelka nutí klienty léky spolknout a zapít. (Ale vcelku v klidu, klienti jsou zvyklí a nedělá jim to problém.)

od 10:00 - každodenní aktivizace - v místnosti vedle jídelny paní Mgr. Ergoterapeutka zapne TV, kdo z klientů chce a může se pohybovat, přijde se dívat na program, který terapeutka zvolí. Nezažila jsem možnost výběru programu. 

10:15 - cca kolem 12:00 - posezení personálu na sesterně nebo na terase, podle počasí se i ležící klienti vyvezou na postelích na terasu. V tomto čase i třídění vypraného prádla a doplňování oblečení a zásob do skříní na pokojích. Hlídání, aby klienti měli dostatek tekutin. Není výjimkou, že na terase ležící senior dostane napít od pečovatele, který má v druhé ruce zapálenou cigaretu.

Kolem 12:00 přiváží obědy. Jednou se stalo, že obědy přivezli až po 14:00 hodině. Ale většinou se kolem poledne už obědy roznáší na jídelnu a na pokoje.

Po obědě do 13:15 - posezení personálu na sesterně nebo na terase

13:15 - 13:30 - odpolední hygiena - kontrola plen, přebalování

Od 13:30 - koupání: Každý den se koupe jeden pokoj. Pánové jsou oholeni, stříhají se nehty na rukou (na nohy dochází pedikérka, ale tu jsem neviděla), mezitím se převléknou postele a vydezinfikují se věci v  pokoji včetně matrací. Když se někdo koupat nechce, je vyslechnut a vykoupán.

Po koupání do 15:00 posezení personálu na sesterně nebo na terase

15:00 svačina

Pak už jen posezení na terase nebo v sesterně, papírování, příprava na padla, večeře, večerní hygiena. 

Noční jsem neměla.

Klient nesmí mít na vybranou, protože pak by si moc poroučel (bylo mi řečeno, když jsem se ležící dámy ptala, jak vysoko chce mít pod hlavou). Když je venku teplo, musí být přece teplo i klientovi a není důvod, aby měl svetr. Pečovatelka, která tuto práci dělá již 32 let, ví dobře, co takový klient potřebuje. Klientům se většinou tyká. Na klienty se zbytečně nesahá a udržuje se od nich odstup.

Abych zase práci personálu až tak moc nehanila - přes den průběžně kontrolovali pleny a pitný režim. Hodně znečištěný klient byl vždy umyt a převlečen. Klienti dostávali pravidelně najíst (i když množství nedokážu posoudit, občas se některý z klientů zastavil u výdejního okénka kuchyně a loudil "alespoň kousek suchého chleba". Paní Kuchyňská většinou dala a i něčím namazala. Ke klientům měla nejlidštější přístup ze všech zaměstnanců...)

Kdybych vše výše napsané měla shrnout do jedné věty, tak napíšu, že základní stupeň Maslowovy pyramidy je prakticky splněn, teoreticky podle výkazů je splněn i druhý, třetí a možná i čtvrtý stupeň. Ale nevím - jsou to mé zážitky jen dvou týdnů, kdy bylo dusno a počasí větším aktivitám opravdu asi moc nepřálo. A zcela určitě i můj pocit, že koncem týdne čilí klienti byli po víkendu dva dny spící a zcela zjevně jakoby léky utlumení, protože personál chtěl mít klidný víkend, je mylný.

Snad díky tomu, že jsem ve škole dávala pozor, podařilo se mi z těžce dementní dámy dostat souvislou větu. Podařilo se mi to pohlazením, úsměvem, držením za ruku a čekáním, opravdu dlouhým čekáním, na těch pár slov. Ale řekla, co chce a když jsem jí to splnila, bylo vidět, že je to správně a že má radost. 

Podařilo se mi získat pozornost jiné dámy, která je celé dny zcela nepřítomná a jen se dívá na jedno místo na stěně. Při krmení jsem na ní mluvila a pak jsem se zkusila zeptat, jestli jí maminka říkala Hanko nebo Haničko. Paní otočila hlavu a našla si mě a dlouze se mi dívala do očí. Když jsem opakovala křestní jméno a přitom jsem jí pohladila po vlasech, usmála se. 

A takových drobných "radostí" jsem tam měla víc.

Když jsem oběhla pokoje se "svými" klienty, abych se s nimi rozloučila, bylo to až překvapivě vřelé a srdečné. I nějaká ta slzička ukápla. A dokonce i já jsem měla na mále, když jsem při odchodu zaslechla klienty, sedící ve skupince na terase, jak si mezi sebou říkají (a nevěděli, že je ještě slyším), že je škoda, že odcházím a že by bylo fajn, kdyby takoví, jako já, byli všichni.

A už konečně závěrem se vrátím ke spolužákově otázce, o které jsem psala na začátku - K čemu nám ta škola vlastně byla?

Nevím, co to dalo ostatním, ale mně ukázala cestu, kterou by to mělo jít a v Bohnicích jsem si vyzkoušela, že touto cestou to opravdu jde. 

A té poslední věty od klientů si nesmírně vážím a díky ní mi to všechno stálo za to. A moc jim přeju, aby se co nejdřív dostali do prostředí, ve kterém se budou cítit jako doma a bude jim tam fajn.