Protože Kvíčale končí tento měsíc technická a kdoví, zda bude schopna a odvedena i nadále, vzali jsme tedy na cestu maličkou Kvíčku a velkou Kopřifu nechali doma. Dobře nám tak...
Kvíčala statečně dojela až na místo určení a protože vařila jen posledních pár metrů, řekla bych, že dojela bez závad.
Kvíčala dojela téměř bez závad.
Z parkoviště náš cíl vypadal nepatrně a bezpečně.
Lidé se na kopec snažili dostat různými způsoby:
Někdo chtěl vyběhnout po svých...
Někdo chtěl vyjet na kole - k čemuž byla v místě k dispozici i kolopůjčovna
s roztodivnými modely galusek...
A někteří volili cesty zcela nestandardní.
My, znavení cestou autem, zvolili jsme lanovou dráhu.
Kdyby se to občas nezastavilo, neškublo či nerozhoupalo se,
nemělo by to chybku. Ale protože většinu cesty jsme lanověli v lese
a protože by se měl v lese zachovávat klid, neječela jsem.
Ničeho se nebojím, to dám!
To dám...
Jen kdyby tak nefoukalo a kdyby se to celý pod nohama nechvělo!
To dám...
Do hajzlu, škvíry mezi prknama... a je v nich vidět až na zem!
Jako až nahoru???
To dám...!
No, nebudu zapírat, nedala jsem. Do polovičky jsem šla sama, od polovičky do předposledního patra jsem drtila Silvestrovu ruku. A to poslední patro jsem fakt nedala - dřevěné schody s mezerama, kterýma je vidět do boků, do stran, dolů.... to prostě nedám.
Ale i z předposledního patra byl nádherný výhled.
Jen škoda, že se rapidně rychle začalo kazit počasí.
A už se blíží bigslejvároš.
Silvestr po mně chtěl, abych dolů s rozhledny jela tobogánem, ale bála jsem se.
Přiznávám, že víc než o sebe jsem měla strach o Nikonka. Je to sice již zánovní model, ale protože už jsme spolu něco zažili, nemíním jím mlátit o zdi v nějaké plechové troubě.
Uprostřed rozhledny je tobogán, který jsem odmítla použít.
Bigslejvároš se přehnal velice rychle a nad údolím zanechal duhu.
Jako správná pražská fiflena jsem jediná měla v batohu pláštěnku,
kterou mi všichni záviděli!
Neodolala jsem a když už se ten nahoře usmál,
nechala jsem si udělat s duhou sélfííí!
Šupky dolů... Jak jinak, než lanovkou!
Cestou dolů se zase udělalo nádherně.
Musím si pořídit větší tele...
Nakonec lanovky Japonec...
Nevím, čím jsme je tak zaujali, ale když si začali,
tak jsem po nich taky mrskla závěrkou.
Jsem zvědavá, jestli se někde najdu na nějakém japonském blogu...
Dole u vody bylo nádherně, ale loďky už nepůjčovali.
Tak jsem si dala zmrzlinu, přestože to nežeru, protože je v ní nebývá maso.
Příště musíme přijet dřív, na tu loď bych šla...
Cestou domů jsem obdivovala krásná zákoutí i městečka, ale nefotila jsem, protože Sivestr vedle mne většinou spal. Tu a tam ho probudila moje ručka šmátralka, protože radivši pětku, velkého Silvestra v malém autě jsem musela odšoupnout. Vnímat začal až někdy 80 km před Prahou, protože na Lipně byla k mání pouze červená limonáda.
A já říkám: Život je jako červená limonáda - nikdy nevíš, kdy se po ní posereš. A protože jem polovinu mého dílu tohoto nealkonápoje dala k dispozici Silvestrovi, vydržel právě až na ten osmdesátý kilometr.
Kvíčalka i my jsme se před půlnocí dostali v pořádku domů a já už vymýšlím, kam se příště vydáme, podaří-li se nám urvat zase jeden den volna.
Žádné komentáře:
Okomentovat