Kostel Panny Marie Sněžné

Kdysi dávno jsem tam chodívala randit, ale to jsem měla v hlavě něco jiného a oči jsem zvedla maximálně do výši očí mého milého. Pak jsem na něj zapomněla. Asi před dvěma lety se mi vybavil ve vzpomínkách a já ho zase chtěla vidět. Nebyl ale čas, odkládala jsem to z týdne na týden, z měsíce na měsíc, z roku na rok... a včera jsem Silvestrovi oznámila, že ho prostě zase MUSÍM vidět.
Konečně jsme byli blízko a já se přestala dívat do očí mého drahého polovičky a podívala se kousek nad jeho hlavu. Stojí tam už několik století a přestože je schován za moderními domy a skoro není vidět, stále si zachoval svou majestátní krásu.

Za jedním nižším domem na Václaváku vykukuje nenápadná věžička.

Kostel Panny Marie Sněžné už je z Františkánské zahrady vidět lépe

Když jsem se dostala k zadní části, kde je vstup do gotické letní zahrádky, patřící restaruaci U Pinkasů, připadala jsem si pod historickou zdí menší a ještě menší...
Náhodou se mi naskytla příležitost vyšplhat na střechu jednoho domu pod Václavským náměstím, překonala jsem tedy svůj strach z výšek a maličko rozklepaná jsem se na tento kostel musela podívat z jiné perspektivy. Škoda, že nebylo fotogeničtější počasí, ale i tak - no není to nádhera?

Pohled ze střechy domu, stojícího v ulici pod Václavským náměstím.
Letmo jsem prolétla Google a moc fotografií kostela z této strany jsem nenašla.

Vchod do kostela Panny Marie Sněžné

Kdybych nevěděla, co se skrývá za vchodem do kostela,  snad bych tam ani nešla. Ne, že by nebyl nádherný, ale je hodně schovaný a vypadá vcelku "nenápadně". O to víc ale člověku vyrazí dech interiér kostela samotného včetně nádherného, téměř třicetimetrového, oltáře. Stála jsem tam opět jako dřív zcela ohromená a bála jsem se i dýchat, abych nenarušila fantastickou atmosféru kostela. Neudržela jsem se a alespoň jsem mobilem udělala jeden snímek interiéru, který není nic moc, protože můj drahý značkový mobil fotí hůř, než nejlevnější šunt z domácí dílny východních prodejců. Přeci jen rozložit stativ a dělat kravál zrcadlovkou by bylo nepatřičné i kdyby fotografování v kostele bylo povolené.

Nechtělo se mi odejít, dokázala bych tam stát dlouho a nemyslet na nic, jen si dechem dějin nechat vyčistit hlavu. Je to místo, které se neokouká a které dokáže srazit na kolena i nás, méně věřící.

Po ochodu už jen jako třešinka na dortu zapůsobí na člověka tympanon z poloviny čtrnáctého století.

Další návštěvu tohoto kostela nebudu odkládat desetiletí a zajdu do něj častěji. A taky si po letech prohlédnu i ostatní pražské skvosty, na jejichž návštěvu člověk v současné době zapomíná, protože pořád nemá čas, protože se věčně za něčím honí.
Předpokládám, že si oživím hromadu zašlých a krásných vzpomínek a zážitků.
Vždyť mnohdy stačí tak málo.
Vlastně se jen okolo sebe pořádně dívat.