Cesta do vzpomínek

Včera, krátce před polednem, jsme se se Silvestrem dostali do centra Prahy a když se nám nechtělo domů, vypravili jsme se na toulky mojí minulostí. Začali jsme na Smíchově...

Kdysi dávno třída S.M. Kirova. Za roh do ulice Viktora Huga jsem chodila do školy.

 Vchod do Svobody, grafických závodů, závodu 01 kam jsem chvíli chodila do učení a pak pár let do práce. Kolečková vrata tehdy nebyla. Jen kolegyně Korečková...

 Juuu, tady je to čistý... tehdy bylo všechno šedivý a mám pocit, že se tady snad i dělaly nějaké stavební úpravy, ale už je to opravdu dávno a staré fotky nemám. Musím jít tiskárnu oběhnout i z jiné uice. Tentokrát jsem Silvestra až tolik vláčet nechtěla, přestože musel jít dobrovolně. A rád.
V prvním vchodě vlevo byla vrátnice a nefalšované socialistické píchačky, bychom dobře budovali socialismus, prostor před růžovým domem vzadu se jmenovával Rudé náměstí, protože tam tehdy vytekl tiskařský barel s barvou a jako na potvoru s červenou... Co si pamatuju, byl to dost velkej průser s výsledkem několika velmi záporných kádrových profilů.
Nekoukám ani na Arbesovo knihkupectví, na cukráru U Čísla, protože snad ani nechci vědět, co v těchto místech je. Možná příště...

  "Heevoe, Lenin!"  

"To neni Lenin, vole, nevidíš, že nemá kšiltovku?"

"A jo, vole a kdo to teda je?"

"Ňákej Arbes."

"A kdo to je?"

"Nevim, asi ňákej prezident."

 Dál už jsem rozhovor mezi mladým mužem a dívkou neposlouchala. A jestli to na onom světě slyšel pan Arbes, je mi ho líto. A nás trošku taky...

Já vím, že už tam drahnou dobu není, opravdu jsem tady dlouho nebyla. Ale byla jsem na něj zvyklá a docela mi tam ten tank chyběl...

Ne, že bych byla líná, ale když už tu Oupnkártu mám, tak se vyvezeme na Petřín. Hezká, ale nepříjemná slečna obsluhovačka lanovky nechala bez jakékoliv kontroly nastoupit všechny, aby je nahoře předhodila skupině revizorů. Neproklouzl ani Japonec - a že se sakra snažil!

 Když jsem tady byla posledně, nebyl tady ani jeden stánek, ale protože je jiná doba a stánky jsou všude, nevidím důvod, proč by nemohly být i na Petříně.

Biofarma Uchované Semínko, v pozadí Hladová zeď...

Do Bludiště jsme nešli, možná někdy příště...

Rozhledna stojí stále na svém místě a pořád si je podobná. Vstupné pro osobu 120,- Kč. To se zbláznili, ne? Tolik nedám ani náhodou! Navíc mám vrozenou akrofobii, takže si trhněte.
V životě mě nahoru nikdo nedostane!

Já toho někdy hodně nakecám, nahoru jsem se dostala, dokonce jsem i fotila a zvládla jsem si jako důkaz své osobní statečnosti vyfotit kus nohy na schodech při cestě dolů. A to jsem se musela pustit!!! Zážitek to byl otřesný, protože jsem zjistila, že nahoře je cítit, jak se rozhledna kývá. Jestli tam půjdu ještě někdy, musím si vzít pemprsky.

Divte se nebo ne, ale já nikdy trdelník neochutnala...

... a když už jsem vyplázla tak šílený prachy za extrémně adrenalinový zážitek, kterým byl pobyt na Petřínské rozhledně, rozhodla jsem se ochutnat tuto laskominu. Jo, jde to, leč cena zdá se mi opravdu nepřiměřená.

Překvapilo nás, že na Petříně můžeme najít kousek klidného místa.

Bohužel jen kousek... Pán takto po pivu rozjímal poblíž sochy Panny Marie s exilu...

Pohled na část Hradčan z Petřínské vyhlídky u sochy Panny Marie s exilu. Domeček druhý zleva, před kterým jsou velké stromy, mě zase vrátil na vzpomínkovou cestu. Mateřská školka, do které chodilo moje starší miminko Markétka.

No tak tohle je taky jedna z lepších adrenalinových vzpomínek. Když jsem si dělala řidičák, tak mne, naprosto neposkvrněnou jakoukoliv informací o řízení vozu, posadil instruktor Karel za volant vykloktané 120 někde v těchto místech. "Ježiš, jsou tady lidi!!!" ječela jsem téměř hystericky - protože turistů na Hradě bylo vždycky víc, než dost. "Tak zapni stěrače," poradil suše instruktor Karel a protože byl červen, jal se pokukovat po tričkách sličných turistek.
Přežili jsme to tehdy všichni.

Vstupní brána na 1. hradní nádvoří je opuštěná a už u ní nestojí Hradní stráž a Giganty jsem také nemohla pozdravit, protože jsou schovaní za modrým stavebním závojem. Věřím tomu, že se oba Giganti dodnes usmívají, když si vzpomenou, kterak jsem kdysi v zimě Markétku vedla na Úvoz do školky a ... (prohrabu archiv a snad to někde najdu... )

 Z Matyášovy brány nebylo vidět vůbec nic...

V tunelu mezi druhým a třetím nádvořím jsem nefotila, protože tam, kde kdysi byla vrátnice, jsou jakési vekslcetky...  Ještěže ta katedrála vypadá pořád stejně.

Vedle katedrály ve Vikářské uličce první domek... Tam, co je to pootevřené okno jsem měla kancelář, vedle toho černého, schovaného za zdí katedrály, jsem měla fotokomoru.

Ve Vikářské 40 jsem prožila nejhezčí a nejzajímavější pracovní roky. Teď tam sídlí Hradní policie.

Nevím proč, ale chrličů na katedrále jsem se vždycky bála, takže když jsem chodila pozdě v noci domů, Vikářskou mě nikdo nedostal. Klusala jsem radši přes nádvoří - i když i tam na mě funěl dech dějin velmi hmatatelně, zvlášť, když už byl Hrad v noci uzamčen a nebyla tam ani noha.

 Restaurace Vikárka - občas jsme si tam zašli na oběd, protože jsme ji měli nejblíž. Vlastně jsme se tam mohli dostat i půdou. Kdeže asi její zlaté časy jsou? Prázdný, opuštěný dům.

Ani nevím, co tam původně bylo, ale v rohovém domě, před kterým jsou stolky se slunečníky, jsme měli kantýnu.

 Baziliku sv. Jiří a Starý královský palác mineme a pustíme se Jiřskou uličkou dolů.

Takový obchůdek bych v Jiřské na Hradě nečekala ani v prosinci, natož v srpnu...

To je on. Dům s adresou Zlatá ulička u Daliborky 10. Tuhle adresu jsem měla nějakou dobu v občance. V předposledním patře dvě a dvě rohová okna byl obývák, jedno třetí vpravo do Jiřské byla kuchyň a vlevo nad hejnem turistů, ráchajících se v kašně, byla ložnice. Dodnes si vzpomínám na první noc, kdy jsme s polovičkou šíleli, že "ten chcavej zvuk" budeme poslouchat celý noce. Zvykli jsme si a když v zimě kašnu vypínali, chybělo nám to...

Mezi Starými zámeckými schody a Opyší je nově přístupná Václavská vinice. Nikdy jsem tam nebyla a tak jsem ani chvíli neváhala...

Vinice je hezká, čistá, několik restaurací je docela hezky zabudováno v zeleni. Nabízejí kromě šílených cen za cokoliv i hezký výhled na Hrad nebo Prahu. Na toalety se chodí přes turnikety, do kterých se hází desetikoruna.

  Pak už jsme to vzali přes Malostranskou a Kampu na nábřeží, kde na nás čekala Kvičala.

Slibili jsme si, že na Hrad někdy vyrazíme na delší dobu a Silvestr dokonce souhlasil, že mu budu dělat průvodce, protože uznal, že o tomto magickém místě mám znalosti přeci jen nepatrně větší, než průměrné.