Karanténa nuda je?

Pandemie. Hrozné slovo. U nás v rodině se nás kdysi jedna přímo dotkla, moje prababička měla Španělskou chřipku. Přežila, ale vypadaly jí vlasy a zkroutilo nohy tak, že do své smrtí špatně chodila. Zemřela v roce 1950. Zvláštní na tom bylo, že žila v maličkém venkovském domku spolu s dalšími asi šesti členy domácnosti, ale nikdo jiný to od ní nedostal.

Vždycky jsem věděla, že to může přijít znovu a znovu, ale tak nějak jsem si to nepřipoštěla a měla tuto možnost schovanou v šuplíku spolu s další světovou válkou, ekologickou katastrofou a pádem bludného vesmírného tělesa na naši matičku Zemi.

No a máme tady Covid19. Život se skoro zastavil a většina lidí zůstala doma. Mně se to naštěstí - nebo bohužel - netýkalo, služeb jsem vyfasovala víc, než je zdrávo a mám pocit, že poslední dny už jedu na rezervu. Když jsem měla den volna, vrhla jsem se na šití roušek pro své blízké a pro kolegy. A pak zase nekonečně dlouhé dvanáctihodinové směny. Ráno do práce cestou autem jsem nikoho nepotkala a mnohdy jsem čekala, že na mne odkudsi vybafne Trifid.

První neumělé roušky ze starého povlečení jsem časem vytunila, začala dělat pracné dvouvrstvé s kaspou na filtr (který si stejně do nich nikdo necpe) a tunýlkem na drátek kolem čenichu, protože zamlžené brýlky. Do látek, nití, gumiček a drátků jsem vrazila majlant, ale co by jeden neudělal pro své bližní, když stále čeká na svou roušku, kterou mu osobně přiveze soudruh Babiš.

No a protože jsem ve schránce ani já, ani nikdo z těch, které znám, nikdo roušku nenašli, udělala jsem jednu pro svého kolegu, kterou prý nosí hrdě a rád:

Ale abych uvedla věci na pravou míru. Zcela zadramo jsem to nešila. Bylo mi placeno v naturáliích.
Obohatila jsem se skoro o kilo čokolády (sežráno) a dezinfekční prostředky. No co chtít víc?

Ale něco málo bych teď brala. Alespoň týden karantény. Nebo dovolené. Nebo prostě být jen tak doma a nic nedělat.

Všem přeji pevné zdraví a... snad bude zase líp!