Prima víkend

Několik uplynulých let se můj život točil jak na houpačce a já suverénně razila heslo "Od průseru k průseru na věčné časy a nikdy jinak!" Nakonec jsem si na to zvykla a žádná kalamita mě nedokázala zaskočit.
Loňský rok byl výjimkou. Nic se nestalo, život plynul klidně, ba až moc klidně a já doufala, že se vše obrací k lepšímu. Po prvním pololetí jsem si na to zvykla a do tohoto roku jsem vstupovala v pohodě a s přesvědčením, že už se nemůže nic stát. Zkrátka a dobře jsem usnula na vavřínech.
Probudil mne náraz. Tedy ne, že bych byla něčím bacena fyzicky, ale 23. února jsem v telefonu měla krátkou zprávu, že drahý polovička boural a že leží v mladoboleslavské nemocnici se zlomenou páteří. Na telefony nereagoval a personál v nemocnici mi odmítl dát jakoukoliv informaci. A protože jsem nemohla nic jiného dělat, vyrazila jsem na noční, kde se mé myšlenky ubíraly směrem, jak bytelný vozík bude drahý polovička v budoucnu potřebovat.
Druhý den po noční jsem sbalila drahému pět švestek, nastartovala Kvíčalu a vydala se směrem Mladá Boleslav.

Ufff, prapodivná to nemocnice, plná prázdných chodeb, bez personálu, jen s tu a tam bloumající pochroumanou osobou. I přes můj těžce zakrnělý orientační smysl jsem našla oddělení, na kterém drahý polovička spočíval. Sestřička se se mnou odmítla o čemkoliv bavit a lékař zrovna nebyl nikde k mání. Tož jsem předala tašku a vyrazila zpět do Prahy. A abych se po cestě nenudila, moje malé miminko, které tou dobou bylo 2v1, oznámilo, že jí není dobře a že se asi brzy stane 1v1.

Na noční jsem byla poněkud nesvá a nepomohlo ani to, že se ozval drahý polovička s tím, že má zlomené obratle, ale že může hýbat nohama. Půlnoční telefonát zeťáka, že nechal moje mimi 2v1 v porodnici ve mne rozbouřil adrenalin až za roh a já začala pobíhat jak lefík v kleci.

Ve čtyři ráno pípl mobil a tam se objevila fotka mého miminka, na kterém je neskutečně utahaná, leč se šťastným úsměvem a jiskrou v oku, v jedné ruce kanylu a ve druhé maličký uzlíček, ze kteréhou čouhá maličkatá ručička.

Čtyři nečtyři, noc nenoc, ještě celá dojetím bulící jsem zavolala svojí rodičce, bych jí hýkajíc a vzlykajíc oznámila, že jsme každá postoupily do nového životního levlu - babička a prababička.
Ráno po noční jsem se u novopečené prababičky stavila a naší malou vnučku a pravnučku jsme notně zapily malinovicí mistra Jelínka. A aby babička nebyla tak moc v nadšené euforii, oznámila jsem jí, že náš novopečený druhodědeček rozmlátil v autě. Do toho naštěstí ale drahý polovička volal s tím, že má jen zlomený bederní obratel a to jen kousek a že může a bude moct chodit, jen že rekonvalescence půjde do měsíců. Měla jsem takovou radost, že mě ani nenasrala představa, že ho budu mít tak dlouhou dobu doma.

Narození vnučky jsem oslavila na Václaváku na protisoudružské demonstraci a pak jsem se po téměř padesáti hodinách nerváků zhroutila do postele doufajíc, že už bude zase jen dobře.

 Ale usnout na vavřínech už nechci, lepší je být ve střehu a vážit si každého pohodového dne.
Kdo ví, kdy to zase může skončit...