Léto budiž pochváleno!

Tak nám pomalu končí září a já bych se chtěla trošku poohlédnout za uplynulým létem, které bylo hodně nestandardní, leč odpovídající mým trendům posledních let.

Koncem školního roku mou matičku sejmulo auto, vjíždějící jí do cesty z vedlejší silnice. Matička dopadla dobře, odnesla si jen dvě zlomená žebra, její zánovní přibližovalo bylo odepsáno jako neopravitelný šrot. A protože je moje maminka MOJE MAMINKA (čti: šílená seniorka), do čtrnácti dní byla majitelkou šest let staré a docela dobré Fábie, se kterou zase vesele brázdí naše silnice. 

Na začátku prázdnin jsem se proběhla Stezkou korunami stromů a podařilo se mi necvrknout si hrůzou z výšky do spoďárů a docela jsem si to užila. Následujících čtrnáct dní jsem měla dovolenou, kterou jsem prožila v „blázinci“ a byla to dovolená víc, než vyčerpávající.

V srpnu jsem chtěla odejít ze svého dosavadního zaměstnání, ale okolnosti mne přinutili toto rozhodnutí poněkud přehodnotit a rozhodla jsem se zůstat do konce září. Veškeré mé další plány zhatil pracovní úraz drahého polovičky, který skončil v nemocnici jako naprosto nepoužitelný ležák. Pro mne to byly poměrně jednotvárně naplněné dny:  Práce – nemocnice – padla, práce – nemocnice – padla… Když Drahého pustili domů, začala honička ještě větší protože jediná věc, která je horší než nemocnej chlap, je HLADOVEJ a nemocnej chlap.  A to nepočítám každodenní píchání injekcí do jeho fyzična, kterého jsem se, díky svému vrozenému sadismu, ráda ujala. Přes mé veškeré snahy o jeho uzdravení nakonec Drahý skončil ještě na pár dní v nemocnici s hlubokou žilní trombózou a já si užívala dny práce – nemocnice – padla, práce – nemocnice – padla… V nemocnici jsem na vedlejším oddělení vždy zcizila invalidní vozík a drahého jsem vláčela přes půlku špitálu do parčíku na cigárko sípajíc něco nelichotivého o jeho značně přescentové váze.

A abych se tak úplně nenudila, ne zcela mým zaviněním došlo k pádu mého fyzična na beton a uhnala jsem si naražené a odřené koleno,  což mne vrátilo do dětských let, kdy jsem odřená kolena a na nich strupy měla docela pravidelně.

Mé milé a poslušné Kvíčale skončila posledního července technická a od té doby stojí před barákem a čeká na pobyt u autového lékaře, který ji (snad...) zase dá do provozuschopného stavu. Jakýsi kolemjdoucí jí mezitím urval zrcátko a poškrábal dveře a střechu, pochopitelně k mé velké radosti, jak jinak. Jako jediný řízení vozidla schopný člen naší domácnosti jsem nucena jezdit s prastarým Renaultem Drahého polovičky, jehož vrtochy jsem zatím moc nepobrala (myslím tím vrtochy Renaulta, i když o vrtoších jeho majitele mám také jisté pochyby…)

Než mi Drahého polovičku pustili z druhého pobytu v nemocnici domů, rozhodla jsem se nakazit báječným modelem bacilu rýmičky, který odolával veškerým babským léčitelským receptům velmi intenzivně a nepomohl ani aspirin, med a slivovice. Do toho jsem absolvovala dva pohovory do nového zaměstnání , ale stalo se něco, co mne donutilo odchod z toho současného zatím poněkud přehodnotit… 

Tož tak…