Po letech zdechnul. Konečně. Nenáviděla jsem ho a jeho odchod jsem si upřímně přála. Nesnášela jsem, když byl zaprasený a musela jsem ho mýt. Než zase vypadal k světu, tak to trvalo věčnost. A dlouho mu to stejně nikdy nevydrželo, jen se kolem mihla kočka, už byl zase zasr...špiněnej.
Navíc nikdy nějak nefungoval, jak sliboval. Chcípal jeden hořák za druhým a když už fungoval jen ten poslední, řekli jsme dost a nechali jsme ho spočinout ve sběrném dvoře.
Poslední hořící mohykán....
Vyjma několika málo let jsem celý život vařila na plynu. Těch málo let jsem se musela smířit s elektrickým plotýnkovým sporákem (jehož čistění taky stálo za pěkný kulový...). S mužem jsme se rozhodli pro sklokeramickou desku, která se určitě dobře myje a není až tak drahá. Můj muž, jako milovník všech možných displejů s mně nic neříkajícími údaji, do mne začal hučet a hučel tak dlouho, až jsem souhlasila. Po několika dnech se tedy naše domácnost obohatila o indukční desku. Chytrou indukční desku. Mele mi do všeho. Prej co to vařím, a že když vařím tohle, tak to mám dát míň a jestli to míň nedám, tak do dá míň sama, a když vařím tohle, tak proč to dávám to tak velkého kastrolu, když by mohl stačit menší.... No, ale ukázala jsem jí, že jsem chytřejší já a tak ta polévka z toho hrnce překypěla až na zem, prostě mně se do vaření nekecá a basta.
Pak na mne chytrá deska ještě zkoušela, že se nezapne vůbec. Chvíli jsem povykovala, že chci kladivo, abych jí to na té naleštěné ploše vysvětlila, ale pak jsem se ovládla a zakázala kocourovi zapínat dětskou pojistku. (Ale stejně jí zapíná. ale už si na mě nepřijdou - ani kocour, ani deska.)
Jestli mě nějaká moc chytrá funkce zase nenasere, tak bych navíc i řekla, že se na tom vaří o maličko líp, než na plynu, na který jsem nikdy nedala dopustit.
A jestli mě nasere, kladivo to jistí.
Já furt doufám, že se dočkám též "nového" sporáku.
OdpovědětVymazat