V květnu roku 2009 nám toulavá černá kočička s bílou náprsenkou nechala na zahradě čtyři koťata. Jedny rodiče, ale každé kotě jiné. Tříbarevná kočička, želvovinová kočička, černý kocourek s bílými tlapkami a klasický mourek. Černý kocourek ani přes naší maximální snahu nepřežil první tři měsíce svého života, želvovinou kočičku (nezažila jsem přítulnější zvířátko) někdo v jejím roce otrávil a zůstali u nás tříbarevná kočička Mája a mourek Vilda. Neměli jsme radost, ale rozhodla jsem se, že když jim celý jejich život budu poskytovat jídlo a základní veterinární péči, nebudu se starat o jejich děti a tak jsme všechny nechali vykastrovat.
Mája u nás bydlí celý její život, ale Vilda si jako kocour našel jiné teritorium a jinou rodinu a tak čas od času na pár týdnu zmizí. Máme za to, že si ho někdo vždycky odveze na chatu, kde s nimi tráví delší čas. V listopadu, krátce před tím, než náš Tedýsek odešel za Duhový Most, byl u nás Vilda naposledy. Na jaře jsem usoudila, že už je to na Vildu velká absence a věřila jsem, že odešel k Velké Kočce také.
Jaké bylo moje překvapení, dnes při krmení venkovních koček přišel na parapet a podle svého zvyku mi drcnul do čela. Přiznávám se – obrečela jsem to. Uličník jeden ušatá…
Žádné komentáře:
Okomentovat