Tož pomalu můžeme letošní rok zařadit mezi ty, které jsme prožili a ... přežili. Snad to nezakřiknu a dožijeme se všichni ve zdraví následujícího roku.
Letošní rok začal v klídku a líné pohodě a vydrželo mu to skoro do konce února. Nedonutit mne pan Bureš demonstrovat proti jeho bytí na naší politické scéně, prožila bych tyto měsíce v klidném vegetativním stavu.
Bouračka mého drahého byla první vlaštovička zběsilého chaosu, který následoval.
Drahý se rozflákal 23. února a když jsem za ním jela následující den do mladoboleslavské nemocnice (kam mě z bacilových důvodů nepustili), nenarozené miminko mého miminka oznámilo, že se chce narodit.
Miminko mého miminka se narodilo 25. února.
Miminko s miminkem a doma polámaný drahý polovička trošku otřásly mým klidem, ale stále jsem ještě doufala, že dva roky prázdnin budou ještě nějakou dobu pokračovat.
Začala jsem mít neodehnatelný pocit, že už mi fakt není dvacet (třicet, čtyřicet...) S maminkou si už mne lidi opravdu nepletou. Škoda... byly to hezký roky.
Po mnoha letech jsem se ocitla v kině! Prostě jsem toho Blaníka musela vidět.
Koncem dubna bylo jasné, že moje prázdniny se pomalu, leč jistě blíží ke konci a užívala jsem si posledních krásných rán na našem prázdninovém buildingu...
A pak přišel den, kdy stavbaři začali totální rekonstrukcí a my už v baráčku neměli co a vlastně ani kde dělat. Sbalili jsme si s kolegou posledních pár věcí a zbytek května utopili v pivu a slivovici.
Šéf nás poslal na jiný building, kde se nám pramálo nelíbilo a posty jsme odmítli. A pak jsme se pro změnu šli zmatlat pivem a slivovicí...
Další nabídku jsme odmítnout už nemohli a tak jsem se po mnoha letech ocitla na druhé straně řeky v místech, kde jsme trávila svoje mládí v podobě absolvování střední školy a následných prvních pracovních krůčků. Smíchov přesto není mou oblíbenou čtvrtí...
Jak už jsem se minule zmínila, začátky jsem neměla vůbec jednoduché, ryze mužský kolektiv odmítal mou maličkost vzít na vědomí a pracovně jsem se v tom docela plácala, protože jsem za poslední dva roky poněkud zlenivěla a zakrněla.
V malém a hnusném prostoru plným odporných technologíí jsem se toho musela naučit na můj vkus rychle a moc.
Do toho miminko mého miminka rostlo tak rychle, že jsem si ho skoro neužila. Zjistila jsem, že nemám čas. V práci trávím mnohem víc času, než obsahuje standardní pracovní fond a docela mě to utahává - i když už trošku přivykám a začínám to zvládat líp. Pánové kolegové už si na mou maličkost zvykli a od chvíle, kdy jsem byla před nastoupenou jednotkou jmenovaná jejich šéfovou, začali si mě dokonce i předcházet. Hehe...
Trošku jsem musela obměnit šatník, lodičky a kabelky jsem vyměnila za glády a batoh....
Prvně v životě jsem ozdobila vánoční stromeček už začátkem prosince, aby si náš nejmenší potomeček užil světýlek, které jí nesmírně fascinují a je z nich nadšená.
Kvůli potomečkovi jsem naházela vánoční světýlka i na domácí květenu.
Náš rok jsme přežili všichni, dokonce je nás o jednoho víc. Drahý se z bouračky dostal za pár měsíců a je bez následků. V práci už to začínám zvládat a uvažuji, že svůj nový building adoptuji.
Moc bych si přála, aby příští rok byl takový, jaký byl ten letošní. Jen trošku víc času kdybych měla na kamarády, potomečky i sama na sebe.
Třeba se to podaří.
Žádné komentáře:
Okomentovat