Jeden můj bývalý Kolega už to má přes čtyři roky za sebou. Byl to dobrý parťák se specifickým smyslem pro humor a myslím, že ty svoje škodolibé všivárny dělá z onoho světa dosud. Alespoň na mne si alespoň jednou za rok vzpomene a něco mi provede. Jako třeba teď v sobotu: Večer za mnou přišla jeho manželka, která byla oblečená a čichotavá jako poslední bezdomovkyně, ukázala mi roztrhaný svetr a jakési pantofle, které jí Kolega trhá, mimo další voloviny taky řekla, že jí honí metrácký poliši, který jsou ze všech polišů nejhorší a nakonec svůj monolog zakončila tím, že jí mrzí, že Kolegu nechala spálit a rozptýlit na státní útraty, že vlastně peníze má a že si dojde na příslušné úřady, aby Kolegu dali zase dohromady za účelem řádného pohřbu do země. Věděla jsem, že je těžká schizofrenička, ale nechápu, proč už dávno není zbavená svéprávnosti, snad aby jí za mnou Kolega mohl poslat...
Druhý můj Kolega se nepohodl s jedním ukrajinským gerojem, který mu následně vyčetl, že si od něj nenechá nadávat do debilů (tak ne, nebylo to do debilů...ve skutečnosti se jednalo o ten mrňavý kousek ze samce, na který jsou samci tak hrdí, ale stydím se to tady takhle na plnou klávesnici napsat...). Když se kolega ohradil, že nic takového neřekl, Úkáčko to sice uznal, ale jen trošku, protože Kolega se údajně tvářil tak, že bylo jasně vidět, co si o Úkáčkovi myslí...
Třetí kolega se v létě oženil a v říjnu se mu narodila maličká, krásná holčička, kterou jsem si mohla pochovat a tak zjistit, že chmaty na miminko se nezapomínají ani po mnoha letech. Bylo úžasný a krásný vidět, jak ten velkej a hrdej chlap s obrovskejma pazourama přebaluje tu maličkou holčičku a jak na ní žvatlá pohádky...
A tahle maličká holčička minulý týden nezvládla drastický a rychlý útok meningokoka a toho tvrdýho chlapa nechala brečícího a sraženýho na kolenou v bahně a s flaškou v ruce...
